Vnitrostranická demokracie za Lenina

Co jsou leninské normy stranického života a jaká byla tvářnost strany za Lenina?

Od vydání Stručného kursu dějin VKS(b) uplynulo už dosti let. Nicméně schémata a dogmata, která v nich byla zformulována, se ukázala velmi odolná.

Konkrétně, mluvíme-li o tvářnosti strany v období před Říjnovou revolucí, představujeme si jakousi hluboce zakonspirovanou, přísně centralizovanou organizaci, v níž nejvyšší ctností jejích členů je nesmiřitelnost k odlišným názorům a bezpodmínečné poslouchání »těch nahoře“. Cosi v duchu Řádu maltézských rytířů, Běsů Dostojevského nebo dnešních detektivek o mafii.

Strana by však nikdy nemohla stanout v čele mas a vést je do boje za demokracii, kdyby sama nebyla vzorem vnitřního demokratismu.

Strana by se přitom ovšem nemohla chopit moci, kdyby nebyla centralizovaná, kdyby neměla železnou kázeň. Lenin, jak známo, byl pro centralizaci vedení strany a tvrdil, že decentralizace je škodlivá v revoluční práci za existence samoděržaví. Není v tom rozpor? Může být strana centralizovaná a demokratická zároveň?

Ano, ilegální podmínky, v nichž musela strana pracovat, ji nutily posilovat centralizaci. Byli to však právě bolševici, kdo chápali její nebezpečí. Nejen ve smyslu potlačení iniciativy a aktivity místních organizací, ale i nebezpečí pro nejvyšší stranické orgány, jak napsal Lenin, »přísná centralizace může příliš snadno věc zahubit, ocitne-li se náhodou v ústředí neschopná osoba, obdařená obrovskou mocí.“ Ne tedy nutný mechanismus, který i při centralizaci stranickým masám zajišťuje takovou možnost působení na vedení, které by skončilo buď normální volbou nových členů, nebo — jak napsal Lenin — svržením naprosto neschopné moci.

Tak tomu bylo v roce 1904, když se ústřední výbor strany a redakce Jiskry ocitly v rukou menševiků. Celostranická diskuse ukázala, že většina strany nesdílí stanoviska ústředního výboru strany ani ústředního tiskového orgánu. To také dalo bolševikům politické a morální právo zahájit boj proti oficiálnímu vedení strany, vytvořit Byro výborů menšiny, které převzalo funkce ústředního výboru, začít vydávat nový ústřední tiskový orgán — list Vperjod a pak svolat 1. sjezd Sociálně demokratické dělnické strany Ruska.

Takový mechanismus vytvářela především informovanost ve straně. Ve straně probíhaly nepřetržité diskuse o strategii a taktice, o formách a metodách boje. Informovanost odstraňovala strach a anonymitu vedení. Stranu neřídil nějaký beztvárný Ústřední výbor sídlící kdesi nahoře na nebesích, ale straně dobře známí vedoucí funkcionáři, kteří si získali autoritu nikoli v důsledku funkce, kterou zastávali, ale kteří zastávali danou funkci v důsledku své osobní autority. Lenin považoval za nutné, aby »celá strana… viděla před sebou jako na dlani veškerou činnost každého kandidáta na tuto vysokou funkci, aby se seznámila s jejich individuálními zvláštnostmi, s jejich silnými a slabými stránkami, s jejich vítězstvími i porážkami.“

„Přirozený výběr při zásadě veřejného projednávání, volitelnosti a všeobecné kontroly zajišťuje, že každý funkcionář se nakonec ocitne, jak se říká, na svém místě.“

Pokud jde o pluralismus názorů ve straně, uvedu alespoň jeden případ. Při dubnové konferenci SDDSR(b) v roce 1917 jeden z jejích delegátů striktně odmítl kandidátku L. Kameněva při volbách do ŮV strany, protože Kameněv ostře oponoval Leninovým tezím, řekl o něm: »Nemá ryzost ani zásadovost, které se vyžadují od vůdců SDDSR.“

Lenin mu odpověděl, že pře při vypracovávání stranické linie jsou přirozené a užitečné. »To, že se přeme se soudruhem Kameněvem, je jenom ku prospěchu věci…, protože diskuse, které s ním vedu, jsou velmi cenné. Přesvědčím-li ho po všech těch těžkostech, vím, že jsem překonal ony pochyby, které vznikají v masách.“

A co bylo v Říjnu? Je známo, jaký urputný názorový boj vedl v roce 1918 Bucharin, který stál v čele „levých komunistů“. Na VII. sjezdu, na němž Lenin podrobil jeho názory kritice, utrpěl Bucharin porážku a zůstal v menšině. Přesto byl však zvolen do ÚV strany. Když Bucharin s poukazem na své neshody s většinou odmítl v ústředním výboru pracovat, Lenin ho přesvědčoval, že nepostupuje správně. Co mu řekl? Řekl mu, že požadovat, aby všichni členové ÚV mysleli stejně a měli na všechno stejný názor, stejně myslet, to by znamenalo spět k rozkolu… Soudruzi mohou hájit svůj názor, aniž přitom vystoupí z ústředního výboru.“

Otázka, kterou vám chci položit, se bezprostředně týká vnitrostranické demokracie, a sice: nakolik demokraticky probíhaly volby na sjezdech?

Podívejme se, jak se volili delegáti na X. sjezd KSR(b). Je známo, že před svoláním tohoto sjezdu probíhala ve straně diskuse. Vytvořilo se několik alternativních ideových platforem: Leninova „platforma deseti“, platforma »dělnické opozice“, platforma Trockého, Bucharina, Sapronova. Volby delegátů na X. sjezd probíhaly podle těchto platforem. To znamená, že mluvčí těchto platforem zajížděli do místních organizací a hájili tam své názory. Pak se hlasovalo pro zástupce určité platformy.

Mluví-li se dnes o vnitrostranické demokracii, problém se často omezuje na to, že ve volbách je třeba mít dva či tři kandidáty. Čím se však budou lišit?

Tím, že jeden bude brunet a druhý blondýn? Rozdíl zřejmě musí být v konkrétním politickém stanovisku.

A právě tak se volili delegáti na X. sjezd. Výsledek je znám: Leninova platforma sjednotila na sjezdu většinu delegátů.
Lenin na tomto sjezdu podrobil nelítostné kritice »dělnickou opozici“ (Šljapníkova a Kutuzova), Trockého i Bucharina. Poukazoval na to, že názory, které zastávají, jsou nesprávné a politicky nebezpečné.

Ale volby se uskutečnily a Trockij, Bucharin, Šljapnikov i Kutuzov byli do ústředního výboru zvoleni. Lenin v souvislosti se zvolením vůdců »dělnické opozice“ do ústředního výboru řekl, že jejich teoretické názory jsou sice nesprávné, ale že oprávněně kritizovali ústřední výbor za nedostatečný a špatný boj proti byrokratismu. Bylo tedy třeba zvolit je do ÚV, řekl Lenin, aby bojovali proti byrokratismu jak se patří.

Na X. sjezdu KSR(b), o němž mluvíme, byla však schválena rezoluce O jednotě strany, v níž se zakazovalo výtvářet ve straně frakce a skupiny, to znamená, v podstatě zakazovala ve straně jiné smýšlení. Nezačalo snad od té doby pronásledování lidí jiného smýšlení jak ve straně, tak mimo ni, které pak trvalo celá léta?

Vidíte, X. sjezd strany se nám vykládal tak, že v našich hlavách zůstala jenom rezoluce o jednotě a ještě k tomu ve stalinské interpretaci, to znamená, že jednota se rovná zákazu frakci, že se rovná zákazu každého „jiného názoru.“ Vezměme si však další dokument X. sjezdu — rezoluci o organizačních otázkách. Uvádělo se v ní, že válkou vynucená krajní centralizace stále více rozvíjela tendenci k byrokratizaci stranického života, že systém administrování a nařizováni nabýval často deformované formy zbytečného nátlaku a výsady se staly půdou pro různé projevy zneužíváni pravomocí, že to všechno dohromady vede »k oslabování duchovního života strany« a k jejímu odtrhávání od mas.

Strana, která pomocí nové ekonomické politiky zahájila přestavbu života celé země, začala ji především u sebe. Touto cestou byl široký rozvoj vnitrostranické demokracie.

Ve zmíněné rezoluci X. sjezdu o organizačních otázkách se uvádělo, že vnitrostraníckou demokracií se rozumí taková organizační forma, která zajišťuje všem členům strany bez výjimky aktivní účast na životě strany, na projednávání a řešení všech otázek. Metodami práce jsou především široké diskuse s naprostou svobodou vnitrostranické kritiky, soustavná kontrola veřejného mínění strany, pokud jde o činnost jejích vedoucích orgánů, a dělná součinnost mezi těmito orgány a celou stranou.

Nicméně tyto Bucharinovy teze byly v rozporu s Leninovou rezolucí O jednotě strany.

Proč? Zákaz frakcí a skupin neznamená zákaz diskusí a vypracovávání platforem rozcházejících se s názory většiny členů ÚV a navrhujících alternativní řešení. Zakazovalo se vytváření frakční organizace uvnitř stranických organizací, která by měla vlastní tiskový orgán a vlastni frakční disciplínu, vlastní členské příspěvky.

Bucharinova skupina a »dělnická opozice« v tomto pojetí frakcemi nebyly. Proč bylo třeba schvalovat rezoluci proti frakcionářství?

Některé z těchto skupin začaly projevovat tendenci k frakcionářství. Nesmíme rovněž zapomínat, že se psal rok 1921 a Sovětská republika prožívala ostrou politickou krizi — politickou, hospodářskou i ideologickou. Rozštěpení strany, jímž hrozí frakcíonářství, by bylo za takových podmínek velmi nebezpečné.

Ostatně Lenin byl i tehdy proti tomu, aby se frakcionářství interpretovalo rozšířeně. Například rozhodně odmítl návrh, aby byly zrušeny volby na sjezd podle platforem. Tento návrh argumentoval tím, že existuje-li jednota, musí existovat i jedna platforma, a to ÚV strany.

Ale co když se bude opakovat situace, kdy většina členů ÚV nebude mít pravdu, jako za situace kolem Brestu?

»Můžete zaručit,“ řekl Lenin, »že takové otázky nemohou vyvstat? To zaručit nelze… Jestliže takové okolnosti vyvolají zásadní neshody, lze zakázat, aby byly předloženy k posouzení celé straně? To nelze.

Přitom va dvacátých letech, kdy se ve straně diskutovalo o nedílné pravomoci a kolektivnosti, Lenin hájil zásadu nedílné pravomoci řízení místo kolektivního projednávání. Říkal, že sovětský socialistický centralismus nedílné pravomoci a diktátorství nijak neodporuje, že všechny třídy mnohdy uskutečňuje diktátor, který leckdy sám vykoná víc a často je i potřebnější.

Dnes se bezmála houfně začalo propadat tomu, že se vytrhávají nejrůznější citáty, aby se dokázalo, že Marx a Lenin mají vinu, obrazně řečeno, i na nedostatku prášků na praní. Neříkám to na obranu „posvátnosti“ zakladatelů. Na tom, v jejich pracích, co patří minulosti nebo co se nepotvrdilo, setrvávat nelze a od toho je třeba upustit. Ale napřed je dobré si jejich práce znovu přečíst, abychom pochopili metodu analýzy a celý názorový systém.

Ano, v roce 1918, kdy začala občanská válka, Lenin v Nejbližších úkolech sovětské moci napsal: »Nesporné historické zkušenosti učí, že diktatura jednotlivců byla v dějinách revolučních hnutí velmi často výrazem, nositelem a vykonavatelem diktatury revolučních tříd.“

• Je to snad filozofie a ospravedlňováni „kultu osobnosti“?

Přečtěme si však tuto Leninovu myšlenku pozorně celou: »Čím rozhodněji musíme nyní prosazovat nelítostně tvrdou moc, diktaturu jednotlivců při určitých pracovních procesech, v určitých momentech čistě výkonných funkcí, tím rozmanitější musí být formy a způsoby kontroly zdola.“ Vidíte: kontrola diktatury zdola. Proč? Na to Lenin odpovídá, »abychom znemožnili jakýkoli náznak možnosti deformace sovětské moci.“

Je třeba pochopit, že Lenin zde neformuluje nějaké »obecné pravdy.“ Mluví o období války a válečného rozvratu, o nedílné pravomoci jednotlivce v konkrétní situaci. A příklad, který uvedu, to ilustruje.

Mezi těmi, kdo se stavěli proti nedílné pravomoci, byl A. Rykov. Lenin s ním diskutoval, dokazoval, ale bez většího výsledku. A pak byl Rykov jmenován vedoucím organizace, která zabezpečovala zásobování Rudé armády. A tenhle »opravdový demokrat“ pak zavedl v zásobování takovou diktaturu, o jaké se žádnému z jeho předchůdců ani nesnilo. Protože Rykov hned zpočátku pochopil, že včasné dodávky munice a výstroje bojující Rudé armádě jsou záležitostí, v níž je jakékoli vedení demokratických diskusi nepřípustné. Zásobování vyžadovalo železnou kázeň, protože byla válka.

Když však Stalin za naprosto jiné situace s odvoláním na Lenina zavedl osobní nekontrolovatelnou diktaturu nad celou stranou i zemí, neřídil se tím, co prosazoval Lenin, ale jeho myšlenky od základu deformoval.

V diskusích o otázkách socialistické demokracie se bohužel vyskytuje prvek abstrakce. Otázku nelze omezovat na alternativu buď demokracie, nebo diktatura a neodhalit přitom jejich podstatu. Za určitých konkrétních podmínek může existovat naprosto demokratická prozatímní diktatura, a naopak mnohé formy demokracie mohou plodit odcizení lidu moci a vytvářet příznivé podmínky pro vyzráváni protilidové diktatury.

Výmarská republika v Německu byla považována za jeden z nejlepších právních států na světě. Němečtí právníci se sobě vlastní přesností a precizností sepsali celé svazky zákonů, v nichž bylo zdánlivě zahrnuto všechno — rozdělení moci, funkce mocenských orgánů, kontrola. Ale nezabránilo to Hitlerovi chopit se moci, demokratickou cestou — v důsledku všeobecného hlasování. Navíc po nástupu k moci znamenitě využil zmíněné výmarské ústavy ke svým záměrům.

Je iluzí domnívat se, že demokracie je jakýsi univerzální mechanismus, který může jednou provždy zaručit všechna naše práva a všechny svobody, být zárukou proti nebezpečí protilidové diktatury. Demokracie pouze usnadňuje podmínky pro boj, ale o výsledku tohoto boje rozhoduje reálný poměr sil a energie mas. To znamená, že jedinou zárukou jsme my sami.

S profesorem V. LOGINOVEM, doktorem historických věd, hovořil zpravodaj Týdeníku aktualit I. SOLGANIK.

Z časopisu Týdeník aktualit č. 16/1989