János Kádár – o pražském jaru 1968 (1)
Přinášíme úryvky z knihy Jánoš Kádár – Závěť, která vyšla v roce 1989 v Budapešti. Jsou v ní reprodukovány rozhovory maďarského novináře A. Kanyo s J. Kádárem (1912-1989), který více než třicet let stál v čele země i vládnoucí strany – MSDS.
Tato poslední interview Jánoše Kádára, která se uskutečnila tři měsíce před jeho smrtí, jakož i některé dokumenty z archívu MSDS vrhají světlo na složité otázky poválečných dějin Maďarska i východoevropského regionu. V publikovaných úryvcích se mluví o vztahu J. Kádára k vývoji v ČSSR v roce 1968 a o jeho námitkách proti plánu kolektivního zásahu pěti zemí organizace Varšavské smlouvy.
SETKÁNÍ S DUBČEKEM
Po vašem odchodu z funkce generálního tajemníka strany v charakteristikách vaší osobnosti i vaší činnosti ubylo kladných epitet. Zajímavě Je, že v zahraničí se vaši někdejší odpůrci vyjadřují objektivněji než někteří z těch, s nimiž jste spolupracoval a kteří z toho měli výhody.
Moc jsem vždy považoval za nebezpečnou věc; z vlastních zkušeností vím, jak jí lze zneužívat. Totéž se mohlo přihodit l mně. Nikdy jsem si však nevážil lidí, kteří mění své názory jako prádlo. Některá hodnocení mě roztrpčují, ale skutky nás všech mohou objektivně zhodnotit jenom příští generace, jenom historie. Příliš ukvapená hodnocení často obsahují í zbytečné vášně, prvky taktizování, a to většinou nemívá dlouhého trvání,
Při našich předchozích rozmluvách jste se vždy zdržoval hodnoceni jednotlivých osob, zvláště šlo-li o osoby ještě žijící. A nedělal jste rozdíly mezi politiky a prostými lidmi. Co vás k tomu vede?
Nechci vědomě komukoli uškodit.
Nyní se vás přece jen musím zeptat na věci, jejichž analýza vám nedovolí pomlčet o jejich účastnících, přestože někteří z nich ještě žijí. K Čemu se tyto otázky vztahují? Jde o události roku 1968 v Československu, o úlohu, kterou na sebe vzalo Maďarsko a vy. Vyslovovaly se o tom ty nejrozporuplnější názory, přičemž jste byl odsuzován nejen vy, ale i celá naše země. V srpnu 1968 jsme se my všichni ocitli v hluboké krizi – osobní i politické. Vidím, že leckdo se dodnes nemůže z ní dostat a trpí tím celé naše hnutí.
Naši čtenáři a určitě i mezinárodní veřejnost by byli vděční, kdybyste odhalil pozadí počátečních událostí srpna 1968. Především vás chci požádat, abyste pověděl o vašich vztazích s Alexandrem Dubčekem.
Jedním z výsledků diskusí, které probíhaly v Československé bratrské straně, bylo sesazení Antonína Novotného, jehož nástupcem se stal Alexander Dubček. Ten se na mg obrátil se žádostí, abychom se setkali bez zbytečných formalit. Toto setkání se uskutečnilo začátkem roku 1968 kdesi na Slovensku pod záminkou účasti na honu. Provázel mě Károly Erdélyi, a nemýlím-li se, bratislavský konzul. Rozhovor byl velmi obsažný; vzájemně jsme se- seznámili. Dubček na závěr navrhl, abychom se přátelili i jako rodiny. Nic jsem proti tomu nenamítal, ale jak známo, takové kontakty se nedařily nejen v maďarsko-československých vztazích, ale i všeobecně. A to ne z důvodu, že by si to někdo přál či nepřál.
Soudruh Dubček se cítil poněkud nesvůj, zhubl, a i na stavu jeho nervové soustavy zanechaly události stopy, fieki, že ho netěší, že byl zvolen vedoucím činitelem strany; od dob založení strany se nestalo, aby jejím prvním vedoucím funkcionářem byl Slovák. Samozřejmě jsem mu gratuloval a pak jsem mu vyjádřil svou soustrast, maje tím na zřeteli, Že první tajemník mívá mnoho starostí, že na něm spočívá velká odpovědnost, ale radostí zažívá velmi málo. Můj žert ocenil, uvolnil se a náš rozhovor byl srdečný. Řekl, že okamžitě obdržel pozvání do Sovětského svazu, ale že chce nejdříve dosáhnout výsledků doma, a teprve potom pojede do Moskvy. Řeč došla i na to, že československý stát má jednu nohu delší než druhou; existuje např. ŮV Slovenska, ale nikoli OV Čech; mají silný Svaz spisovatelů, jehož 75 procent Členů jsou členy strany, ale všichni odmítají tento svaz řídit. Tak jsme rozmlouvali. Dubček několikrát dojatě řekl, že jen s velmi málo lidmi může tak nenuceně mluvit.
Kdy se konalo vaše další setkáni?
Krátce po tomto a opět na Československém území, v Komárně. (Schůzka se uskutečnila 5. února 1968 v budově městského výboru strany v Komárně a potom pokračovala v maďarském Komáromu.)
Tehdy nás informoval o návštěvě v Moskvě, kterou charakterizoval jako velmi užitečnou, ze strany KSSS se rozhovorů zúčastnili všichni vedoucí činitelé v čele s Brežněvem. Poznamenal, že další bude návštěva ve Varšavě. Ale tou dobou se v Československu už děly divné věci a zněly nové požadavky.
Tyto „divné“ jevy hrály úlohu ve svolání drážďanské schůzky?
Ano, a rovněž zneklidnění, které bylo možno pociťovat ze strany KSSS a dalších stran, obavy, že v Československu zajdou věci příliš daleko, že se v nebezpečí ocitne socialistické zřízení a možná l spojenecké vztahy. Zprvu se mluvilo o tom, že schůzky se zúčastní země, které hraničí s Československem, protože kdosi nechtěl, aby se jí zúčastnilo Rumunsko. Potom přesto se neočekávaně ocitlo mezi účastníky Bulharsko, ale Rumunsko ne.
Tedy nikoli z vlastní vůle?
Nakolik je mi známo, o to nešlo.
Pokračování