Jak si Ignác Semmelweiss zničil kariéru

Maďarský lékař Ignác Filip Semmelweiss (1818-1865) působil v polovině 19. století a byl prvním obhájcem povinného mytí rukou, zejména pro lékaře. Jenže kvůli tomu se mu posmívala celá lékařská komunita.
Všechno to začalo v roce 1847, kdy se Semmelweis stal vedoucím porodnice v největší vídeňské nemocnici, v hlavním městě Rakouska. V té době jedna ze šesti žen v nemocnici zemřela po porodu z takzvané poporodní horečky.

Příznaky byly vždy stejné. U ženy došlo k horečce, začala bolest břicha, o několik dní později zemřela, a dítě zůstalo bez matky. Pitva žen vždy ukazovala to samé. Lékaři a studenti věděli, co uvidí a především, co ucítí. Zápach byl tak silný, že někteří začínající studenti okamžitě zvraceli. Děloha byla zanícena a poškozena, vaječníky a vejcovody byly naplněny hnisem, jakož i břišní dutina. Byly zasaženy všechny vnitřní orgány ženy.

Pro toto všechno bylo mnoho vysvětlení. Někteří lékaři říkali, že plodová voda někdy teče zpět do porodního kanálu. Jiní říkali, že mléko proniká z prsu do těla a tam hnije. Ještě jiní věřili, že příčinou byly některé částice ve vzduchu, nebo že to všechno souvisí s určitými rysy ženiny konstituce. Některé matky zemřely na tuto horečku, zatímco jiné s ním neměly problém. A lékaři s tím nemohli nic dělat.

A tady přichází Ignác Semmelweiss. Jako vedoucí dvou oddělení porodnic zjistil, že na oddělení, kde lékaři a studenti pracovali u těhotných a u porodu, se desetkrát zvýšila úmrtnost na mateřskou horečku.

Přemýšlel o tom, zda za to mohou lékaři a studenti, kteří často přicházeli na porodnici z patologie. Když Ignác zjistil rozdíl v počtu úmrtí na mateřskou horečku na obou odděleních, byl přesvědčen, že oddělení, kam stále přicházeli lékaři a studenti, bylo pro matky nebezpečnější než ostatní, kde byly pouze zdravotní sestry. Statistiky však zároveň ukázaly, že matky, které rodí doma, nebo bez jakékoli pomoci, umírají mnohem méně často. Ukázalo se, že je bezpečnější porodit dítě za jakýchkoli jiných podmínek, než v nemocnici, kde byli nejlepší lékaři v zemi.

A pak si Ignác uvědomil, že lékaři si s sebou přináší „něco“ z pitevny k těhotným ženám. Student často mohl provést pitvu u ženy, která zemřela na mateřskou horečku, a s nemytýma rukama pak přijít k porodu.

Ignác dospěl k závěru, že určité nebezpečné částice jsou přenášeny z jednoho místa na druhé, na rukou lékařů a studentů. To byla teorie mikrobů, vyjádřená o dvacet let dříve, než s ní přišel Louis Pasteur (1822-1895).

Semmelweiss začal nutit lékaře a studenty, aby si před příchodem k těhotným ženám umyli ruce a dezinfikovali chlorem. Počet úmrtí na mateřskou horečku se snížil na 1,2 procenta ročně ve srovnání s úmrtím na druhém oddělení.

Ale lékařská komunita nemohla přijmout Ignácovu myšlenku. Vypadalo to hloupě: lékaři přece nemohou svým pacientům ublížit. Vědecký časopis odmítl zveřejnit článek Ignáce o jeho práci. Bylo mu řečeno, že myšlenka na dezinfekci chlóru již dávno zemřela, a že by čtenáři neměli být uváděni v omyl. Igníc ztratil respekt kolegů. To vše vedlo k tomu, že se u něj vyvinula duševní porucha.

V roce 1865 byl umístěn do psychiatrické léčebny, kde ho dozorci zabili.

Uznání se dočkal až po smrti. Je po něm pojmenovaná budapešťská lékařská univerzita.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *