Mýty a pravda o blokádě Leningradu
Obležení Leningradu za druhé světové války patři k nejpohnutějším příběhům druhé světové války. Není proto překvapením, že i zde je snaha pošpinit památku tisíců padlých.
Vše směřuje k tomu, že k takovým obětem nemuselo dojít, pokud by sovětští vůdci nenutili obyvatelstvo k nesmyslné obraně a hladovění a nechali město raději obsadit německými vojsky. Takto nastal hladomor, zatímco komunističtí vůdci se prý přecpávali jídlem.
Nebylo by lepší vydat Leningrad Němcům?
Podívejme se do válečného deníku (Kriegstagebuch) náčelníka Generálního štábu velení německých pozemních vojsk (Oberkommando des Heeres / OKH) Franze Haldera (1), kde je dne 8.7.1941 jasně uvedeno, jaký osud čeká obyvatele Moskvy a Leningradu podle Hitlerova rozkazu.
Jeho podřízený Alfred Jodl (2), náčelník operativního odděleni velení pozemních vojsk 07.10.1941 hlásil polnímu maršálu Waltheru von Brauchitsch: „kapitulace Leningradu, a později Moskvy by neměla být přijata, i když by byla nabídnuta nepřítelem … Není možné krmit jejich obyvatelstvo na účet německé vlasti.“
Vedení nacistické strany, stejně jako vedení wehrmachtu, vycházelo z toho, že s rychlým postupem se třímiliónová německá armáda brzy vzdálí od svých potravinových základen. Vzhledem k omezeným potravinovým zdrojům SSSR panoval v Berlíně v květnu 1941 názor, že „není pochyb o tom, že desítky milionů lidí zemřou hlady, když ze země vyvezeme vše potřebné pro nás.“
Hitler oznámil své rozhodnutí srovnat Moskvu a Leningrad se zemí, aby se zabránilo tomu, aby tam zůstali lidé, které by museli krmit v zimě. (um zu verhindern, dass Menschen Darin bleiben, zemřít wir Dann im Winter ernähren müssten).
To je odpověď na názory, zda by bylo lepší se vzdát. Podobných údajů o připravovaném osudu porobeného obyvatelstva lze najít ještě celou řadu.
Kde se berou takové zvěsti?
Nyní pojďme mluvit o tom, co by měl znát každý. Připomeňme si citát římského historika Tacita: „Feminis lugere honestum est, Viris meminisse.“ (Ženám náleží truchlit, mužům pamatovat.)
Co si může současná generace představit pod pojmem „obležení Leningradu“? Dovede si představit potíže městských úřadů, v čele se Ždanovem při řešení životně důležitých problémů podpory života a záchrany obyvatel? Ne, toto téma je nudné a tak se vymýšlejí polopravdy i vyložené lži…
Nikoho dnes nezajímá, že na ochranu před bombardováním a ostřelováním bylo postaveno více než 4000 krytů, které byly určeny pro 800 tisíc lidí.
Možná si řeknete, že to hlavní v obleženém Leningradu byl hlad a zajištění potravin. Vždyť v důsledku toho zde zemřelo na 1 milión lidí.
Ale to opravdu hlavní, bez kterého by byl počet obětí daleko vyšší, bylo úspěšné řešení prevence rozsáhlých epidemií ve městě s nefungující distribucí vody a nefunkční kanalizací. Na tyto zásluhy městské vlády se vůbec nevzpomíná.
Málokdo také vzpomene, že v obleženém Leningradu vyráběli vitamíny z jehličí a výbušniny z hlíny. V závodě Sestroretskij jako první v SSSR začali vyrábět nejlepší samopal druhé světové války – Sudajev. (3)
Ale zato se roztrubují zvěsti, jak si zde žil obézní člen vojenské rady severo-západního směru a vojenské rady Leningradské fronty, první tajemník krajského výboru strany, Andrej Ždanov. (4)
Zatímco se na ulicích města umíralo od hladu, Ždanov prý hrál tenis, aby zhubl. Komunističtí vůdci spolu s ním, žrali ve Smolném koláče a broskve.
8.května 2009, tedy v Den Vítězství (!), časopis „Novaja Gazeta“ vydala článek o tom, že při obléhání Leningradu Ždanov „dostal ananasy díky speciální letecké dodávce, a vůbec jako člen Stalinova politbyra přijímal balíčky z amerických dodávek ze smlouvy o půjčce a pronájmu (Land-Lease.) (5)
Taková nepodložená obvinění, a to nejen na Ždanova, ale i na další přední funkcionáře, se šíří v ruských médiích od dob perestrojky.
V knize „Odtajněná blokáda“ (6) V.I. Demidov napsal: „Víme, že ve Smolném při obléhání Leningradu nikdo nezemřel hlady, i když z dystrofie a z hladu docházelo často k mdlobám. Podle zaměstnanců, kteří dobře znali život funkcionářů, (ptal jsem se servírky, dvou sester, několika členů vojenské rady, asistentů atd.), Ždanov jedl kaši z pohankové krupice a kyselou polévku.“
Podle finského filmu „Ždanov – chráněnec Stalina“ se na skládce činžovního domu, kde žil, našly slupky od pomerančů.
Až na to, že Ždanov žil po celou blokádu v oploceném paláci Smolnyj, spal maximálně pět nebo šest hodin, v malé odpočívárně za kanceláří, a velmi zřídka – v přístavku ve dvoře Smolného.
Ze vzpomínek jedné ze dvou asistentek Vojenské rady Leningradského frontu Anny Strachovové, v druhé dekádě listopadu 1941 Ždanov snížil příděly potravin pro všechny členy vojenské rady.
Operátor komunikačního uzlu ve Smolném, Michael Nejštadt komentoval pověsti, jak funkcionáři slavili výročí 7.listopadu – kolem vojáků se nosily tácy s obloženými chleby. „To je nesmysl. Ždanov, když přišel, nejprve ověřil spotřebu potravin. Příděl byl velmi přísný. Takže všechny ty řeči o „přecpávání břicha“, jsou spekulace, žádná pravda.“
Při vytváření „senzačních“ odhalení na toto téma se dosahuje někdy bodu absurdity. Tak například se píše, že Ždanov se přecpával buchtami.
Prý nechal na dvoře ve Smolném v zimě zastřelit šest kuchařů, poté co mu přinesli studené buchty. Proč by kuchaři nosili buchty? A navíc… Ždanov měl cukrovku a žádné buchty jíst nemohl…
Dnešní dědicové Goebbelsovy propagandy se přesně drží jeho zásady: „Lhát, lhát, lhát ještě víc, něco z toho v myslích lidí zůstane.“ Takové jsou metody lhářů, kteří se snaží pomstít poražené ideologii a uráží památku obránců severního hlavního města Ruska.
Odkazy
(1) http://sk.wikipedia.org/wiki/Franz_Halder
(2) http://cs.wikipedia.org/wiki/Alfred_Jodl
(3) http://cs.wikipedia.org/wiki/Samopal_PPS
(4) http://www.novysmer.cz/index.php?option=com_content&;view=article&id=1185:kdo-to-byl-andrej-alexandrovi-danov&catid=39:historie&Itemid=50
(5) http://cs.wikipedia.org/wiki/Z%C3%A1kon_o_p%C5%AFj%C4%8Dce_a_pron%C3%A1jmu
(6)
Fofo z památníku na Piskarevském hřbitově, kde je pohřbeno asi 800 tisíc obyvatel Leningradu z doby blokády. Obr. 2 Denní příděl chleba 125 g. Obr. 4 Deník Táni Savičevové (11 let) (c) NoS.