AGENTI HRDINOVÉ

Kdo je to vlastně agent? Podle Malé československé encyklopedie (1984) »jednatel, zástupce obchodní cestující, z voj. a bezpečnostního hlediska vyzvědač Činný ve službách cizí rozvědky«. Nejinak to líčí Qttův slovník naučný vydaný před 1. světovou válkou; Všeobecná encyklopedie Diderot (1998] nám k témuž heslu uvádí: »1. jednatel; zástupce, 2. špion, vyzvědač, v. t. agent provokatér, 3. ekon. zprostředkovatel obchodu nebo služeb jednající na cizí účet…«

Nás vsak, vzhledem k současným pokusům zkreslovat historií, zajímá to, co se týká bezpečnostního hlediska.
• V jednom z nejznámějších procesů před 1. světovou válkou byl souzen kapitán Alfréd Dreyfus. Byl obviněn z toho, že jako agent předal důvěrné dokumenty francouzského generálního Štábu Německu. V roce 1894 byl odsouzen k doživotní deportaci. Nic na věci nemění, že teprve po dvanácti letech se podařilo dokázat, že agentem nebyl.
• V červenci 1917stanula před soudem pařížská tanečnice známá pod jménem Mata Hari, jíž soud dával za vinu, že byla taktéž agentkou Německa. Přes ne zcela přesvědčivé důkazy byla odsouzena k smrti a 15. září 1917 zastřelena.
• Na jaře 1937 bylí souzeni vysocí sovětští důstojníci – maršál Tuchačevskij a další. Předložené dokumenty dokazovaly (později se ukázalo, že šlo o podvrhy), že jako agenti předávali Německu tajné vojenské informace. 12. června 1937 bylo osm vysokých důstojníků popraveno.
• V roce 1951 v době velké špionománie ve Spojených státech byli obviněni ze spolupráce se Sovětským svazem manželé Rosenbergovi a jejich přátelé. Jako agenti měli předat SSSR tajemství atomové pumy. V procesu, jenž ovlivnil mnohé další podobné procesy v USA v době mccarthyovské honby na čarodějnice, bylí oba manželé odsouzeni k trestu smrti a 19. června 1953 popraveni.
•  Koncem devadesátých let bylo v různých amerických věznících jako agenti castrovského režimu odsouzeno pět kubánských vlastenců K doživotním či dlouholetým žalářům, přičemž některým z nich bylo upřeno právo na setkávání s rodinou…

Po 2. světové válce v době rozdělení světa každý agent musel počítat, že při zadržení může být odsouzen k vysokému či dokonce nejvyššímu trestu. Soudů bylo na obou stranách hranic světů mnoho a ne vždy se každý podezřelý k nim vůbec dostal. Z informací o zvláštních službách USA, které dosud vyšly na povrch, v některých případech podezřelí ze špionáže prostě podlehli při automobilových nehodách či se předávkovali prášky ap.
Agent byl prostě agent a jestliže ještě navíc u sebe měl zbraň, a dokonce ji použil, pak nemohl na žádné straně počítat s milosrdenstvím.
Agent v atmosféře tehdejších let byl chápán jako nepřítel, dokonce až zrádce, a to nejen příslušníky bezpečnostních sil, špičkami stranického a státního vedení, ale i většinou obyvatelstva. Jen málokdo v něm viděl »bojovníka za demokracii a svobodu". Byl také placen zahraničními ústřednami, aby vyplnil v rodné zemi nějaký špionážní či diverzní úkol. To se týkalo především západních služeben. Ty také už po březnu 1948 z utečenců – bez ohledu na to, zda uprchli z politických či kriminálních důvodů – mohli vybírat adepty, proškolit je a vybavit na cestu přes hranice. Podle materiálů SNB bylo tak jen počátkem padesátých let zaznamenáno 1200 agentů, z nichž jen část byla zadržena. Podle pana Navary a Tomka z MF Dnes (30. 10.) bylo zadrženo pět set z nich. Příslušníci SNB a Pohraniční stráže u nich tehdy zadrželi 444 pistolí, 12 samopalů a 16 granátů. Pochopitelně někteří z nich použili zbraně a zastřelili či těžce zranili často i nezúčastněné občany. Svědectvím je vražda vedoucího partyzánského oddělení ÚV KSČ majora Schramma vykonaná jen o několik dnů později agentem Chocem odsouzeným následně k trestu smrti a třeba smrt strážmistra Lepšího v Karlových Varech v následujícím červnu agentem Emilem Houdkem, který po několika dnech zahynul v přestřelce s pronásledovateli. V uvedených akcích byl zadržen jen jeden jediný z nich.
Mohlo ovšem jít o akce samostatných mstitelů, což by potvrzovalo existenci tzv. III. odboje. To by ovšem tady nesmělo být svědectví »historika« Prokopa Tomka, jež poskytl MF Dnes 20. února 2007. Praví se v něm: „Američan českého původu Charles Katek, zpravodajec z armády USA, v době druhé světové války, začal z pověření amerických zpravodajských služeb organizovat z uprchlíků a vojáků zpravodajské skupiny. Jejich příslušníci navázali na odboj z let 1939 – 1945. Vysílali kurýry, jejich počet dosahoval stovek. Přecházeli hranici, vyhledávali spolupracovníky, budovali mrtvé schránky a rozmísťovali radiostanice pro případ válečného konfliktům Měl pochopitelně na mysli období po roce 1948 a nejen vojáky – zpravodajce.
Charles Katek, o němž je řeč, měl do února 1948 statut diplomata. Když v březnu byla Americká vojenská mise u nás zrušena a on sám vypovězen pro špionáž, odletěl se svými podřízenými do Berlína a v listopadu 1948 do centrály amerických zpravodajských služeb ve Frankfurtu n. M. Postupně pak převzal velení nad všemi zpravodajskými aktivitami vůči Československu. Svou funkci předal až v roce 1953.
Jak hodnotit agenty dnes?
Podle Žáčkova ústavu a pravicového tisku šlo o bojovníky za svobodu. Již autor životopisu Mašínů pan Otakar Rambousek, jenž sám přešel jako agent čtrnáctkrát, v roce 1968, tehdy vedoucí funkcionář klubu K 231, je hodnotil jako »naše nejlepší hochy«. Dnes zmíněný Prokop Tomek v MF Dnes (30. 10.) zpochybňuje většinový, či dokonce ustálený názor na agenty. Na otázku redaktora Navary, jak se k nim staví veřejnost, odpovídá: »Považují je často za to, za co byli označováni komunistickou propagandou. Za špiony, diverzanty, nepřátele. V myslích lidí se toto zařazení uchytilo už od padesátých let,« Proč? » Tito lidé pozvedli zbraň a dělali tak zvanou přímou akci. l když zbraň zvedli v sebeobraně, je to vnímáno záporně…« Prokop Tomek však nemá pravdu. Major Schramm agenta Choce neohrožoval. Přijal ho naopak jako přítele. Podobných příkladů je řada.
Agent však zůstává stále agentem. V cizím zájmu plní úkoly své centrály a jestliže navíc je ozbrojen, pak nelze pochybovat o tom, že zbraň, bude-li moci, použije. To nebude tolerovat žádná země světa a také netoleruje. Podle pana Tomka k nejvyššímu trestu, tedy poté, co vraždili, nebo šlo o zběhy, kteří se domů vrátili se zbraní, bylo odsouzeno dvacet. Ti také jsou uvedení v seznamu »Příběhů bezpráví«, jež nám servírovaly Lidové noviny a jejichž životopisy sou jako hrdinské předkládány dětem. Ostatní zadržení si odseděli dlouhé tresty a mnozí z nich v rámci rehabilitace dostali vysoká odškodnění.
1. listopadu 2007 zveřejnily Lidové noviny čtyřstranu Příběhů bezpráví. Mezi mnoha dalšími mohli čtenáři najít fotografie a stručné životopisy agentů a špionů. Byl tam i snímek Jana Hoška, bývalého důstojníka SNB, jenž přešel jako agent-chodec hranice několikrát a pokusil se na Tachovsku vybudovat ilegální špionážní síť, Zdeňka Kesslera, člena skupiny, jež posílala »do ciziny zprávy o náladách obyvatel a politické a hospodářské situaci v Československu« (citováno podle LN 1. 11. 2007 – po převratu se stal předsedou Ústavního soudu), tedy konkrétnímu objednavateli, Veleslava Wahla, který vedl skupinu, jež shromažďovala informace pro americkou ambasádu, Jana Trna, jenž byl zadržen už jako agent-chodec po návratu do vlasti, Rudolfa Fuksu… Jak chápat však bezpráví v případě špionáže a u agentů? Jsou-li chyceni či odhaleni, vědí přesně, za co jsou či budou potrestáni, nebo tomu po listopadu je u nás jinak?
Josef Kuntosch byl zatčen v roce 1956. Se zbraní a specifickými úkoly byl jako agent poslán do Československa. Měl své zkušenosti. Hranice znal dobře. Přecházel je vícekrát. Dokonce už v prvních poválečných letech. Tehdy sudetoněmecký mladík se stal členem skupiny werwolfů, jež měla tajné centrum v Žitavě. Odsud dostával on a několik dalších bývalých členů Hitlerjugend příkazy k činnosti. Nešlo o žádné velké akce. Jen narušování zásobování, krádeže, jež měly poněkud komplikovat život na tehdejším Liberecku, poškozováni státního majetku a zvláště pak znepříjemňování života německým antifašistům, kteří se vrátili z koncentračních táborů a dali se plně k dispozici československému státu. Šlo dokonce o výrobu dopisů, v nichž pisatelé vyhrožovali smrtí. Když se v lednu 1946 ze Státního zdravotnického ústavu ztratil motocykl, podařilo se bezpečnostním orgánům konečně zachytit stopu. Ta vedla k Josefu Kuntoschovi. Štábní strážmistr Rudolf Červený, do jehož okrsku patřilo bydliště Kuntosche, ho šel tedy vyslechnout. Kuntosch však s ním na služebnu nedošel. V nestřeženém okamžiku strážmistra devítimilimetrovou »parabolou« zastřelil a poté uprchl přes hranice, oby se oblevil až v americké zóně rozděleného Německa. Protože stále perfektně ovládal češtinu, byl využíván zvláštními službami, aby v padesátých letech dostal úkoly Í uvnitř naši země.
Lze tohoto muže také hodnotit jako hrdinu odboje?
Ctirad Sturm uprchl do zahraničí brzy po únoru. Měl vroubek u policejních orgánů. Sám ho nazýval nedovolené ozbrojování. Ve skutečnosti však šlo o krádež. V Německu ho převezli do tábora Wasseralfingen. Tady společně s několika dalšími mladými utečenci se nechal naverbovat za agenta a dostal okamžitě speciální školení. 17. května 1945 přešli hranice ve třech, pale se rozdělili. Každý z agentů dostal jiný konkrétní úkol. Šturm měl především předat dopisy a odvézt jiné od těch, s nimiž americké zvláštní služby počítaly ve svých plánech. Před zpětným přechodem hranic se šel vyspat do nuselského hotelu Perun. Dokonce pod svým pravým jménem. Jako uprchlý zloděj byl však na seznamu stíhaných, kam ho dala liberecká bezpečnost. Proto se jeho jméno objevilo Í na služebně v pražských Nuslích. O tom, že byl agentem zahraničních zvláštních služeb, nikdo na této služebně nevěděl. Štábní strážmistr František Procházka proto pro něho šel sám. Probudil ho a Čekal, až se oblékne. Sturm však byl ozbrojen a pistoli měl pod polštářem. Také ji použil. Dvěma výstřely Procházkovi způsobil smrtelné zranění, jemuž během krátké chvíle štábní strážmistr podlehl. Ctirad Sturm uprchl a zmizel za hranicemi, kde ho čekala slíbená odměna. František Procházka byl však prvou poúnorovou obětí zavražděnou zahraničním agentem, a tudíž i prvním mrtvým z celé řady dalších, kteří zahynuli ve střetu politických koncepcí.
Nově medializovaný případ Kundera vyvolává ještě další otázky: »Lze věřit informacím z dílen Žáčkovo ústavu?«. »Lze na základě jednoho, možná i prefabrikovaného záznamu, usoudit, co předložil veřejností málo vzdělaný pracovník tohoto ústavu, přisuzující si titul historika, ač s historií nemá nic společného?« »Jak může jím být líčen jako hrdina agent, který přisel do země s úkolem škodit?«. Nevím, jaká je pravda. Ale pokud kdokoli upozornil na agenta Dvořáčka, plnil svou občanskou povinnost. Agenty tehdy skutečně většina obyvatel nemilovala a hodnotila je jako zrádce národa, kteří za peníze jsou schopni všeho. Ani ve světě to nebylo a není jiné. Agenti používající zbraň jsou dokonce hodnoceni jako teroristé. Proto řada významných světových osobností Žáčkovy »takéhistoriky« a jejich aktivitu v případě Kundera odsoudila, a dokonce je nazývá novodobou inkvizici. Zřejmě proto ani skuteční historici v tomto ústavu pracovat nemohou. Otázkou dále zůstává, pokud jde o Milana Kunderu, kdo může mít zájem o jeho dehonestaci? Je známo, že měl své důvody do naší vlasti se ani po listopadovém převratu nevracet a měl stejně jako Kryl výhrady k následnému vývoji.
Fuksa byl pohraničník. Na Západ utekl v uniformě a se služební zbraní. Okamžitě tam byl kontaktován zvláštními západními službami. Bylo mu nabídnuto, aby se jako agent-chodec za odměnu znovu vydal do vlasti. Byl vyškolen a dostal úkol. Důvod? »Bylo potřeba připravit se na třetí světovou válku, která podle mnohých už brzy začne.« (MF Dnes, 30. října). A tak společně s dalším agentem-chodcem získávali v severních Čechách spolupracovníky, vytvářeli mrtvé schránky, převzali špionážní dokumenty, a slíbili přivést vysílačku. Stále však byli ozbrojeni a připraveni střílet. V Plzni ho kdosi poznal. V Klatovech, aniž měli příležitost použít zbraň, byli zatčeni. Soud pro zběha a zároveň agenta dopadl špatně. Byl odsouzen k trestu smrti. Dnes, coby »hrdinovi« mu chtějí v Chrastavě odhalit desku. Většina zastupitelstva je však proti. Jen Vlasta Parkanová ho vyznamenala svou medailí, tedy Zlatou lípou, i když to byl agent a vojenský zběh. Nedivme se, když Mašínům Mirek Topolánek odevzdal medaili Karla Kramáře, pravicového oponenta Tomáše G. Masaryka. To ovšem nebyli »jen bránící se« agenti, to byli vrazi.

Z časopisu Nové Alternativy

Obr.: Nadstrážmistr Jaroslav Honzátko podřezaný Ctiradem Mašínem