Proč levice odmítá Lisabonskou smlouvu (6)

Ano Evropské unii, ne Lisabonské smlouvě!

Levice si přeje, podle jednoznačně převažujícího názoru, takovou evropskou integraci, ve které zmizí obavy z referenda, týkajícího se jejích základních smluv.

Upozorňuje naléhavě, že bez takových smluv resp. smlouvy, která bude mít za cíl zajištění míru a sociálního státu, začne prohlubovat demokracii a vytvářet ekologické standardy, zůstane EU pouhým součtem 27 států v zóně volného obchodu podle zákonů ostrých loktů. Bezduchým seskupením tedy, podřízeným přáním velkých koncernů a NATO, kterému bude nadále nedůvěřovat většina občanů.

Od poloviny 80. let minulého století dochází k rozsáhlému prosazování turbokapitalistické privatizace a k narušování pravidel, podle kterých by vedle sebe mohli civilizovaně žít lidé rozdílných „peněženek". V EU už nejde o vytváření většího hospodářského prostoru, s jehož pomocí by bylo možné vytvářet blahobyt a lepší životní podmínky obyvatelstva. V pozadí stojí zištné zájmy velkých koncernů a tedy podřízení všeho lidského brutální konkurenci, snižování mezd, daňovému a sociálnímu dumpingu. Politika se ve stále větší míře orientuje na válečné dobývání zdrojů ropy a nerostných surovin, jakož i na vnitřní militarizaci.

Lisabonská smlouva má za cíl posílení tohoto nebezpečného trendu. Kupříkladu zakládá pro členské státy povinnost postupného „vylepšování" jejich vojenských schopností. K tomu má sloužit především tzv. Evropská obranná agentura jako nástroj „rozvoje obranných schopností, vojenského výzkumu a zbrojení". Zároveň je Lisabonskou smlouvou vytvářena – pro vojensky obzvláště angažované státy – možnost svým způsobem se separovat v rámci „stálé strukturované spolupráce". Tato možnost v sobě skrývá tendenci k rozdělení EU na hospodářsky a vojensky nejsilnější státy a na státy zbývající. EU se tak nemá stát protiváhou Spojených států, nýbrž jejich „obtiskem".
Podle Lisabonské smlouvy sice demokracie a právní stát mají být základními hodnotami EU, ovšem budování sociálního státu sem už nepatří. Hospodářská politika EU totiž zůstává podřízena neoliberálnímu dogmatu „otevřeného tržního hospodářství se svobodnou soutěží". Konjunkturální, strukturální a regionální politika členských států je omezována rigidními stabilizačními požadavky na veřejné rozpočty, redukcí státních subvencí a podřízením veřejně prospěšných zařízení (zásobování pitnou vodou, dodávky energií, doprava) soutěžnímu právu EU. Důsledkem toho je rozsáhlá privatizace a odbourávání práv chránících zaměstnance. Svoboda rozhodování, jež byla ukradena demokracii, se stává svobodnou zónou koncernů. Privatizace tak znamená okrádání občanů. EU potlačuje solidaritu, místo toho aby lidi sbližovala.

Lisabonská smlouva dále zavádí demokraticky nedostatečně kontrolované možnosti zásahů policejních a justičních orgánů na úrovni EU. Zatímco má být zřízena „evropská prokuratura", smlouva nepředpokládá možnosti evropské trestněprávní obhajoby.

Lisabonská smlouva i nadále nedává Evropskému parlamentu možnost zákonodárné iniciativy. Návrhy právních předpisů, o jejichž přijetí parlament spolurozhoduje, mají být opět svěřeny jen Komisi. Evropský parlament sice smí hlasovat o návrzích na volbu předsedy Komise, avšak nemůže už předkládat své personální vlastní návrhy. Tím EP postrádá jeden ze základních elementů demokraticky plnohodnotného parlamentu.

Vytvoření úřadů „předsedy Evropské rady" a „vysokého představitele EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku", který má být zároveň členem jak Rady EU tak Komise, je výrazem směšování kompetencí, vzdalování se od občanů a centralizace. Bruselský byrokratický moloch se tak stane pro občany ještě mocnějším a neprůhlednějším.

Některá zlepšení, která Lisabonská smlouva obsahuje – jako třeba více práv spolurozhodování pro Evropský parlament – nemohou vyrovnat množství závažných nedostatků.

Existují tedy minimálně čtyři dobré důvody pro odmítnutí Lisabonské smlouvy:

1. Povinnost zbrojení pro členské státy EU a vojenské mise EU, jež mají být vedeny po celém světě.
2. Hospodářství orientované na zisk, namísto vytváření sociálního státu a sociální spravedlnosti.
3. Omezení základních svobod bez dostatečné právní ochrany.
4. Naprostá závislost Evropského parlamentu na návrzích Komise v oblasti zákonodárství.

Budoucnost EU záleží v prvé řadě na tom, zda se změní z unie vlád a „elit" v unii občanů. Důvěru v Evropskou unii a její instituce nelze utvářet „dekretem". Levice očekává, že – v souladu s demokratickými principy a zásadami přijímání primárních smluv – bude respektován negativní výsledek irského referenda týkajícího se Lisabonské smlouvy, a že nositelé politické odpovědnosti v EU neupadnou opět v agónii, jak se stalo poté, co občané Francie a Holandska odmítli v roce 2005 návrh tzv. Evropské ústavy.
Lisabonská smlouva musí být podle převažujícího názoru evropské levice, korigována přinejmenším v těchto třech podstatných bodech:

l. Musí být posílena sociální dimenze EU. a to zdůrazněním individuálních základních práv, zlepšením sociální ochrany především zaměstnanců a zavedením přeshraničního práva na stávku. Kromě toho se EU musí mnohem více angažovat v oblasti sociální integrace a boje proti chudobě.
2. EU musí být více demokratizována. Na utváření Unie se musí podstatným způsobem podílet občané a rovněž tak musí rozhodovat o její podobě.
3. Musí být ukončena militarizace EU odstraněním všech ustanovení Lisabonské smlouvy týkajících se zbrojení, vojenské spolupráce a vojenských akcí. Nesmí být rozšiřován vnitřní trh se zbrojní produkcí.

Rovněž v záležitostech Evropské unie platí: levicová politika nehledá jednoduché odpovědi na složité otázky!

Daniel Strož, poslanec EP ve frakci GUE/NGL