Dimitrovův Deník

Letos 18. června si připomeneme 127. výročí narození jedné z nejtalentovanějších a nejpopulárnějších osobností dělnické třídy, Georgije Dimitrova.

Hlubšímu poznání části jeho politického i soukromého života i díla, které zanechal, slouží nedávno odtajněný Deník, do něhož si Dimitrov od 9. března 1933, ode dne, kdy byl v Berlíně zatčen a obviněn z účasti na založení požáru Říšského sněmu, do února 1949, do okamžiku, kdy zhoršení jeho těžké a nevyléčitelné choroby mu znemožnilo už jakoukoli činnost.

Deník, čítající tři objemné svazky, byl vydán v roce 1997 nakladatelstvím sofijské Univerzity Klimenta Ochridského, v podstatě jako akademický studijní materiál. Do té doby byl v přísném utajení uchováván ve zvláštním fondu Ústředního stranického archivu. Po listopadu 1989 byly zpřístupněny některé jeho části jen historikům. Po vydání se Deník setkal s obrovským zájmem v Bulharsku i zahraničí a byl téměř okamžitě rozebrán. V krátkém čase byl také přeložen a vydán v USA, Německu, Itálii a Turecku.

Myšlenka vyjít vstříc velkému zájmu širší domácí veřejnosti, vedla k vydání zkrácené varianty tohoto historického dokumentu. Nová varianta oproti kompletnímu vydání, má třetinový rozsah, který činí 500 stránek. Redakce však ponechala nejpodstatnější a nejzajímavější zápisy, vyloučila jen ty, které dnes běžnému čtenáři a zájemci nemají co říci, a co mělo především význam jen pro samotného Dimitrova.

Georgi Dimitrov zaznamenával fakta, mnohá z nich stručně komentoval a dával do souvislostí s dalšími fakty, která ho zajímala a měla nějakou spojitost s jeho činností. Zápisky nám prozrazují i jeho vřelý vztah k první manželce Ljubici Ivoševičové, se kterou žil od roku 1906 a která zemřela v Moskvě během lipského procesu v květnu 1933. Deníku se svěřuje i se svým vztahem k druhé manželce Rose Fleischmannové, se kterou se oženil koncem roku 1934. Rosa pocházela z moravských Boskovic. Seznámili se ve Vídni v květnu 1927; on jako politický emigrant, tajemník Balkánské komunistické federace a člen ilegálního ÚV strany se sídlem ve Vídni, ona – jako redaktorka deníku Arbeiter Zeitung.

Nezměrná bolest vyznívá z jeho řádků, které psal během krátké smrtelné nemoci, záškrtu, a skonu jejich sedmiletého chlapce Míti, v dubnu 1943.

Je třeba litovat, že dlouhý časový úsek od 31. ledna 1935 až 19. srpna 1936 se ztratil. Do něho spadá totiž období příprav a průběhu VII. kongresu Komunistické internacionály (KI), na němž Dimitrov vystoupil s referátem na téma Nástup fašismu a úloha Kominterny v boji za jednotu dělnické třídy proti fašismu. Na tomto kongresu byl Dimitrov zvolen generálním tajemníkem KI.

Dimitrov si zapisoval i drobné starosti o rodinné příslušníky. 11. září 1947 si poznamenává: "Poslal jsem Slánskému telegram: Mezi 20. a 25. září se vrací z Moskvy do Československa se sovětskými pasy rodina bratra mé ženy, soudruha Artura Fleischmanna z města Boskovic. Protože v rodině je stará nemocná žena a malé dítě, moc prosím, aby jim byla poskytnuta veškerá pomoc." Nebo poznamenává, že 4. srpna 1948 nařídil Trajčovi Kostovovi, aby převedl 10 000 československých korun matce Rosy do Boskovic, protože těžce onemocněla.

Začátek Hitlerova útoku na SSSR Dimitrov zaznamenává:

„22. června (1941): v 7 hodin ráno mě náhle zavolali do Kremlu. Německo přepadlo SSSR. Válka začala. V kabinetě Poskrjobyševa potkávám Timošenka, Kuzněcova, Mechlise, Beriju. Ve Stalinově kabinetu jsou Molotov, Vorošilov, Kaganovič, Malenkov. Stalin ke mně: „Napadli nás, aniž přednesli jakékoliv požadavky, aniž by chtěli nějaké rozhovory, zaútočili podle jako zločinci. Po bombardování Kyjeva, Sevastopolu, Žitomiru a dalších měst se objevil Schullenburg s prohlášením, že Německo, považujíc se za ohrožené koncentrací vojsk na východní hranici, přijalo protiopatření… Jen komunisté mohou porazit fašisty.“ Udivující klid, tvrdost a víra Stalinova a všech ostatních.

Dohodli jsme se o naší práci. Zatím Kominterna nemá veřejně vystupovat. Strany v místech ať rozvinou hnutí na obranu SSSR. Nestavět otázku socialistické revoluce. Sovětský lid vede vlasteneckou válku protifašistickému Německu.

V Kominterně jsme svolali tajemníky a vedoucí pracovníky. Vysvětlil jsem naši momentální situaci a úkoly. Poslali jsme směrnice komunistickým stranám do Ameriky, Anglie, Švédska, Belgie a Francie, Holandska, Bulharska, Jugoslávie a Číny. Vyhlásili jsme mobilizaci všech našich sil."

Druhého dne přijal sekretariát opatření na reorganizaci práce výkonného výboru KI v podmínkách války. Bylo zvoleno stálé vedení – Dimitrov, Manuilskij a Erkoli (krycí jméno Pallmira Togliattiho).

Podrobně jsou v Deníku zachyceny přípravy na rozpuštění Kominterny během května a června 1943. V souvislosti s rozpuštěním KI si Dimitrov 21. prosince 1943 zaznamenává zprávu, že „v tisku byla uveřejněna nová národní hymna SSSR místo Internacionály. Platit bude od 15. 3. 1944."

U našeho čtenáře mohou vzbudit pozornost připomínky jmen Gottwald, Šverma, Slánský, Šmeral, Zápotocký a to v nejrůznějších souvislostech týkajících se nejen politických událostí, ale osobních vztahů Dimitrova s nimi. Zajímavý je zápis z 15. prosince 1943, tedy třetí den po podepsání Smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi SSSR a Československem. Beneš učinil tehdy krok ve svém úsilí odčinit Mnichov, maje na zřeteli budoucí rozhodující roli Sovětského svazu ve střední Evropě, což mu další vývoj potvrdil.

Dimitrov, tehdy už v nové funkci vedoucího oddělení mezinárodních informací VKS(b), si zapsal:

„Přijal jsem Gottwalda. Informoval o rozhovorech s Benešem. Slovy je Beneš dost radikální. Přiznává, že československá komunistická strana je nejsilnější a ta má mít vedoucí úlohu v budoucí vládě. Navrhuje, aby komunisté vyslali svého představitele do současné vlády v Londýně. Poradil jsem Gottwaldovi:

1) Aby měl na zřeteli, že jediným Benešovým cílem je, aby jim svázal ruce, aby nemohli svobodně ovlivňovat činy při porážce Německa a pokud to půjde, aby je diskreditoval.
2) Aby se neúčastnili na současné vládě.
3) Aby požadovali vytvoření nové dočasné vlády s aktivní účastí komunistů.
4) Aby byl vytvořen blok komunistické strany, benešovců a sociálních demokratů na demokratické platformě.
5) Hlavní je teď jakýmkoliv způsobem zesílit boj proti Němcům v Československu – partyzánské hnutí a další."

Jak z celé Dimitrovovy činnosti, tak i z jeho deníkových zápisků vysvítá, že byl nesmiřitelným odpůrcem sektářství a oportunismu, člověkem hluboce humánním, teoretikem tvůrčího přístupu k marxismu-leninisu. Že byl jedním z nejpřednějších teoretiků lidové demokracie a výstavby socialismu s respektováním podmínek, tradic a zvláštností každé země.

Jiří Stano

Z časopisu Slovanská vzájemnost č. 100/2007