Hoši od Zborova

logoDevadesát dva let od první bitvy čs. Legií

Podle plánu spojeneckých štábů Dohody (Francie, Rusko, Velká Británie a Itálie) měla být v roce 1917 – před devadesátí lety – také na východní frontě uskutečněna velká ofenzíva proti vojskům ústředních mocností (Německo, Rakousko-Uhersko, Turecko a Bulharsko). Od jara k ní ruské vrchní velení konalo všestranné přípravy. K chystanému úderu na západní Ukrajině byly soustředěny 11., 7. a 8. armáda. Na nich spočívalo provedení průlomu obrany nepřítele a jeho strategické rozvinutí ve směru na Lvov.

Operace se měla zúčastnit i Československá střelecká brigáda. Ta se postupem doby zformovala z České družiny, vzniklé roku 1914 v Kyjevě. Skoro tři léta plnili Čechoslováci průzkumnou a propagandistickou činnost u ruských pluků a divizí na široké frontě, rozděleni v malé odřady (poloroty, čety, družstva). Během června 1917 se všechny oddíly brigády shromáždily v Jezerné, blízko Tarnopolu.

S husitskými prapory

Poprvé od počátku války se naši legionáři chystali vystoupit jako řádná bojová jednotka. Většina z nich to prožívala silně emotivně. ..Když jsme pochodovali Tarnopolem do vsi Bělé. to byl dojem, na který celý život nezapomenu: Československé vojsko tři pluky s husitskými prapory – pochodovalo v plné zbroji, zase po tři sta letech. Hudba hrála, nadšení nemělo konce. Když jsme pak pochodovali s kopce dolů, nestačili jsme se ohlížet, slzy nám tekly radostí – to nás bylo! Tři tisíce osmahlých mladých tváří, tři tisíce bratří, odhodlaných zemřít za vlast!" Generál Karel Klapálek, autor těchto slov, se později vyjádřil, že za 2. světové války se už nikdy s podobně vysokou morálkou jako tenkrát nesetkal.

V noci z 21. na 22. června 1917 zaujala Čs. brigáda postavení v prostoru Zborov, uprostřed sestavy 49. armádního sboru. Ten operoval v rámci 11. armády, která zajišťovala podporu 7. armádě pomocnou akcí, aby tak vázala síly protivníka. Ruský velitel brigády plukovník V. P. Trojanov přidělený frontový úsek rozdělil na dvě části. Severní velel plukovník Mamontov (velitel 3. pluku), jižní pak podplukovník Zembalevskij (velitel 2. pluku). Naproti Čechoslovákům se nacházely dokonale vybudované rakousko-uherské pozice, levým křídlem se opírající o výšinu Mogila (kóta 394), proměněnou v pevnost, dominující bojišti. Obsazeny byly 19. a zčásti 32. pěší divizí c. a k. armády. Početně měly nad legionáři dvojnásobnou přesilu a technickou převahu několikanásobnou.

Sbor měl přejít do útoku nejprve svými křídly, 4. a 6. finskou divizí (jednalo se o ruské útvary dislokované ve Finsku, tehdy součásti carského impéria). Až po jejich úspěchu, zvláště po dobytí Mogily, se připojí českoslovenští vojáci. Opravňovaly k tomu objektivní důvody. Vedle obav z nedostatečného secvičení chyběla i příslušná výzbroj (kulomety, minomety atd.). Přesto čs. důstojníci, na kterých v konečném důsledku zůstala odpovědnost, provedli pečlivé rozpracování plánu a příprav zteče, což se velmi vyplatilo. Významně se na věci podíleli velitelé prvního a druhého praporu 1. pluku poručíci S. Čeček a O. Husák.

Jedinečný bojový duch

Generál Otakar Husák to po válce vylíčil ve své statí o Zborovu následovně: „Pokládám dvě skutečnosti za příčiny úspěchu, tak jedinečného po stránce čistě vojenské. První – jedinečný bojový duch. Ten sám by však nebyl stačil na překonání ostnatých drátů a zdolání kulometů. Profesionálně bylo tu ještě něco fundamentálního: dokonalá znalost terénu, nepřítele, jeho ducha, okopů a zázemí. Snad za celá léta války neměla žádná útočící strana tak dokonalé informace o protivníkovi jako my: každý voják znal přesně svůj úkol, věděl, jak to v místě, kam útočí, u nepřítele vypadá, co má dělat po vniknutí do okopů, kde se sejde se sousedy a jak s nimi pokračovat v útoku."

Rusové začali ofenzívu 29. 6. 1917 mohutnou, dva dny trvající dělostřeleckou přípravou, po které se daly do pohybu masy pěchoty. Čechoslováci měli přijít na řadu 2. července. Protože se ovšem 7. armádě nepodařilo dosáhnout rozhodujícího úspěchu, bylo těžiště hlavního úderu posunuto více na sever a 49. sbor dostal rozkaz připojit se k náporu v celém svém pásmu. Tím se změnily i původní dispozice určené naší brigádě. Nově se jí nařizovalo nečekat na výsledek křídel sboru, ale postupovat společně s 1. plukem a prvním praporem 3. pluku 4. finské divize. Zatímco 2. pluk s druhým praporem 3. pluku budou čekat v obraně, připraveni podpořit zteč v jejím průběhu na povel velitele 49. sboru generála Selivačeva.

Nastupujeme!

„Tu noc málokdo pořádně spal," vzpomínal generál Ludvík Svoboda (také on byl příslušníkem 3. pluku). „Ráno byla tráva šedivá rosou. Bratři se myli vodou z kotlíků, převlékali se do čistého prádla, upravovali stužky na čepicích, jako by šli na slavnost. Prohlíželi závěry a hlavně pušek, připravovali granáty. Po osmé se rozehřmělo dělostřelectvo. Ozývalo se volání: Nastupujeme!

V 9.00 vyrazily legionářské prapory v severní části. Místo obecně uplatňované praxe postupu několika řad rojnic za sebou, vždy nemilosrdné kosených kulometnou palbou, útočily samostatně v šestičlenných až 12členných skupinách, maximálně využívajíce terénu. Nešablonovitá taktika našim vojákům vyhovovala, neboť odpovídala jejich zkušenostem a návykům z dřívějšího působení. Mezi prvními, jež pronikli do nepřátelských zákopů, byl podporučík J. J. Švec: „Vyzval jsem své vojáky, aby se nezdržovali se zajatci, ty měla převzít záloha, která postupovala za námi. Vypálil jsem červenou raketu, aby se palba dělostřelectva přenesla dál, a pak jsme opustili první zákop a pospíchali k druhému."

K rozvíjejícímu útoku se začaly spontánně přidávat další roty 2 a 3. pluku. Brigáda v nezdolném nadšení pronikala jako klín nepřátelským postavením. Současně tím pomáhala střelcům 15. finského pluku, jejichž postup proti Mogile vázl na tuhém odporu Rakušanů. Okolo 11.30 je dobyta třetí linie. Pokusy o protiútok, vedené jak rakousko-uherskými jednotkami, tak jedním říšskoněmeckým praporem, jsou odraženy. Odpoledne se zbytky obránců obrátily na útěk a tisíce se jich vzdávalo.

Po 6 hodinách fronta prolomena

Po šesti hodinách bitvy byla rakousko-uherská fronta zásluhou Čechoslováků prolomena v délce 12 a půl kilometru a do hloubky 3 – 5,5 km.

Zpráva ruského hlavního stanu z 3.7.1917, již zaznamenal světový tisk i politické a vojenské vedení válčících států, sdělovala: „…Chrabrá vojska čtvrté finské divize a československé brigády opanovala silně opevněné nepřátelské pozice na výšinách západně a jihozápadně od vesnice Zborov a opevněnou vesnici Koršilov, prorvavše tři řady nepřátelských zákopů… Československá brigáda zajala 62 důstojníky, 3150 vojáků, 15 děl a mnoho strojních pušek, z nichž většina byla obrácena proti nepříteli…"

Bohužel k využití průlomu se zálohy Jihozápadního frontu nacházely daleko. S úspěchem, zaplaceným 185 mrtvými, 11 nezvěstnými a na 800 raněnými legionáři, nikdo nepočítal. Zůstal jen výjimkou v jinak nepodařené poslední rozsáhlé ofenzívě ruské armády za první světové války. Pro čs. zahraniční odboj, jak ukázaly dějiny, to ale byl jeden ze zlomových okamžiků.

„Zborov umožnil organizaci armády a armáda byla nezbytnou podmínkou svobody a samostatnosti. Bez naší zahraniční armády bychom té samostatnosti sotva byli dosáhli. Spojenecký i nepřátelský svět… o nás a našich politických cílech věděl málo a nebyl by se pro ně rozhodl, kdybychom byli přestali na státoprávních a diplomatických reklamacích. Zborovem jsme zahájili svou vojenskou akci, která nás postavila na roveň národům bojujícím." (T. G. Masaryk, 1922)

Vladimír Mlejnecký

Z časopisu Slovanská vzájemnost č. 100/2007

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *