Dopis Niny Andrejevové

Případ Niny Andrejevové dokládá, že v době tzv. přestavby v SSSR bylo dost lidí, kteří si uvědomovali, že jde o cílevědomý proces postupné likvidace socialismu a nikoli jeho vylepšení.

Když list Sovetskaia Rossija uveřejnil 13. března 1988 článek NINY ANDREJEVOVÉ "Nemohu obětovat principy", stalo se jméno této vysokoškolské pedagožky z Leningradu široce známo i v zahraničí. Jedni — jich je většina — začali považovat Ninu Andrejevovou za symbol sil, které stojí proti přestavbě. Druzí — jichž byla zjevná menšina — se postavili na její stranu.

Dnes se můžete seznámit s názory Niny Andrejevové, které vyložila v dopise časopisu Molodaja gvardija zveřejněné v č. 7 z 1989.

Jak definovat sociálně politické souřadnice zachycující situaci, která se vytvořila v Sovětském svazu? Není to jen obtížná, ale dnes i bolestivá otázka. Podle mého existují všechny důvody předpokládat, že antisocialistické síly, které se u nás aktivizují, za pomoci revizionistických elementů rozvinuly v lůně přestavby procesy shodné s událostmi v roce 1956 v Maďarsku a v roce 1968 v Československu. Poučeny zkušenostmi svých neúspěšných předchůdců dovedně využívají dějinné nezbytnosti přestavby a jí vyhlášeních hesel. Podobně jako ve zmíněných zemích se záminkou k zahájení útoků na socialismus staly přehnaně dramatizované hospodářské těžkosti.

Ne náhodou byly také zahájeny útoky na stanovy a Program KSSS, které údajně už "nevyhovují dnešním požadavkům". Je zpochybňována obranná funkce sovětského státu.
Tvrzení, že »lid nikdo nepodplatí« a »masa nemá kvalitu«, jsou projevem nejen nevalné odborné úrovně mnoha vedoucích národohospodářů, ale umožňují i učinit závěr, že potřeba vypracování mechanismu sepětí hlavní výrobní síly společnosti — pracujícího člověka — se společenským vlastnictvím výrobních prostředků je stejně aktuální, jako byla před čtyřmi lety.

Akademik Leonid Abalkin, jeden z oficiálních mluvčích hospodářské přestavby, byl nedávno nucen přiznat, že je nutné obnovit během posledních let oslabenou zásadu plánovitosti v řízení národního hospodářství, neboť povšechný odklon od centrálního průběžného plánování hrozí ztrátou řízení průmyslu v rozhodující etapě přestavby (!). »Situace svádí k tomu,« tvrdí L. Abalkin, „vrátit se zpět k direktivnímu systému.“ Předseda rady ministrů po vyslechnutí tohoto sdělení prohlásil, že když se přistupovalo k ekonomické reformě, vláda neměla vědecky vypracovaný plán. Jak se potem mohli odhodlat k »experimentu«, do něhož bylo vtaženo téměř tři sta miliónů sovětských lidí? Co potom kromě pobírání platu dělají desítky našich akademických a jiných ekonomických ústavů, Státní plánovací výbor a plánovací orgány? Cožpak se takhle přirozeně neptá každý zdravě uvažující člověk?

Neustále dostávám spousty dopisů  plných  znepokojení o osud země. Tak jsem se mimoděk stala zpovědníkem pro žačky z Gruzie, pro  studenty Baumanova vysokého technického učiliště, pro studenty fakulty historie Moskevské univerzity, kteří mě navštívili osobně, pro jejich kolegy z Vysoké školy pedagogické z Batumi, z Technologického institutu, kde pracuji, mladých lidí z Kišiněva, Novosibirská, Udmurtské autonomní SSR, ze Sachalinu a mnoha dalších míst naší nedozírné země. Se znepokojením se mladí zamýšlejí nad tím, co se to s námi děje. Jak pokračuje přestavba, na jejíž nástup jsme všichni tak dlouho čekali? Jaké rodí tendence ve svém reálném průběhu? Jinými slovy, v co přebudováváme »socialismus zrozený v bojích«?

Přestavba jako kvalitativní, životodárná obnova společnosti znamená převratnou etapu sociálně ekonomického a politickoideologického rozvoje socialismu, všestranné upevnění jeho základů. Tak je vykládáni v dokumentech XXVII. sjezdu a 19. všesvazové konference KSSS. Zejména se v nich zdůrazňuje, že obnova socialismu stejně jako posílení jeho pozic se nemohou dít bez upevnění vedoucí úlohy dělnicko třídy a její komunistické strany, která dnes jedná v nových, složitějších historických podmínkách.

Vzpomeňme si…

Za čtyři roky země vítězného Října porazila bělogvardějce a interventy. Čtyři roky sovětský lid a strana potřebovali k tomu, aby v avantgardě svobodymilovných národů skoncovali se smrtelným, globálním nebezpečím fašismu v roce 1945. Přibližně stejnou dobu jsme potřebovali, abychom obnovili hospodářství rozvráceně válkou a dosáhli předválečné úrovně průmyslové výroby. A teď už čtyři roky o přestavbě více mluvíme, než ji provádíme. I výraz jsme si pro to vymysleli: utápět přestavbu v mluvení. Uvědomujeme si, že v mluvení utápíme i víru v tvůrčí možnosti socialismu, víru ve vlastní síly? Upozorňuje na sebe i to, že vedoucí ekonomové a takzvaní kapitáni přestavby nám zpočátku, jak se teď ukazuje, líčili přehnaně slibné perspektivy, když tvrdili, že k vyřešení hlavních úkolů bude zapotřebí dvou tří let, avšak teď, jako by až nyní prohlédli, nás vyzývají vyzbrojit se další trpělivostí, na rychlý účinek nespoléhat, ale připravit se na to, že přestavba si vyžádá desetiletí a značné oběti…

Víc než to: objevilo se tvrzení, že nejdříve musíme »vyviklat starý strom, potom ho vyklučit, vypěstovat nový les a sklidit plody«. Deformace socialismu samy o sobě podle mého nemohou být důvodem k »vyklučení" jeho kořenů. To nás nešlechtí. Nechť socialismus, který vybudoval lid svou usilovnou prací, hodnotíme jakkoli, a nechť má daleko k dokonalosti, je u nás faktem. Zvláště hodnotíme-li ho z nadhledu dnešních dní.
Prakticky ze všech tribun propagandy se dnes jako nejvýznamnější výsledek přestavby uvádí demokracie a veřejná informovanost, kterým se přisuzuje jako by soběstačný, nezávislý význam. Jejich úloha v rozvoji přestavby je samozřejmá. Přesto však slouží jen řešení konkrétních společenských problémů a v tomto smyslu mají svá omezení. Mluvíme-li o hranicích a březích veřejné informovanosti a svobody slova, neznamená to pochopitelně odklon od socialistického pluralismu názorů nebo vyzývání zachovat »zakázaná témata« a navždy ponechat »bílá místa« v historii.

Veřejná informovanost při veškerém  významu a suverenitě nemůže být samoúčelem, veřejnou informovaností pro veřejnou informovanost. Tím je dána i pohyblivost a pružnost jejích hranic v dějinách národů a států. Je známo, že veřejná informovanost bývala všude omezena v období válečných konfliktů či krizových jevů. Nevztahuje se na vojenské a státní tajemství ani vědeckotechnická tajemství. Existují i filozoficko-etické »břehy« veřejné informovanosti, jimiž je objektivnost, hodnověrnost, pravdivost, důkaznost a odpovědnost každé informace. Jejich antipodem je lež, subjektivismus, nedůkaznost a domnění, že všechno je dovoleno. Omlouvám se, že opakuji axiómy, ale co dělat, když se začaly příliš často ignorovat. To poslední se podle mého názoru zvlášť viditelně projevuje na stránkách Ogoňku, Moskevských novostí, Junosti, Sovětské kultury, Něvy a některých dalších tiskovin. Bezdůkaznost a demagogie se bohužel staly vizitkou značné části mládežnického, a nejen mládežnického tisku a televizních pořadů.

Aby řeka veřejné informovanosti byla opravdu očistná, musí být hluboká a čistá. Malý a kalný proud se může změnit — dokonce určitě — v páchnoucí bahno nebo špinavou stojatou louži. V praxi pak v triumf neovladatelných živlů a anarchie, které hrozí lidskými tragédiemi a sociálními otřesy. Veřejná informovanost zbavená břehů a hranic se může stát brzdou sociálního pokroku a plodit naprosto reálné, a nikoli »oštítkované« manifesty protipřestavbových sil. Za takovou veřejnou informovanost nás zbytečně nechválí činitelé NATO, Pinochet, Botha a mnozí další, kteří si nepřejí komunismus. Sotva je třeba připomínat, že sdělovací prostředky nejen odrážejí, ale i formují společenský život.
Taťjana Zaslavská při převzetí západoněmecké ceny prohlásila, že přestavba »má zajistit zásadní přerozdělení moci, práv a svobod mezi společenskými třídami a vrstvami“. Není jen jasné, ve prospěch koho se chystá »zásadně přerozdělit moc a svobody« sovětských lidí.

Politické struktury, které jsou vůči straně v opozici, řeší otázku moci v nástinu Zaslavské nikoli bez úspěchu. Možná proto, že stranické organizace vedly volební kampaň metodami socialistické demokracie, kdežto jejich odpůrci a konkurenti se vyzbrojili "parlamentními prostředky" buržoazní demokracie, které, jak známo, zrovna slušností a ušlechtilostí nevynikají. Tón udávaly takzvané demokratické svazy a lidové fronty, z nichž mnohé mají charakter politických stran. Upozorňuje na sebe to, že uvnitř těchto »svazů« a »front« se vytvářejí »bojůvky« sahající po zbraních. Podporovány milióny »stínové ekonomiky“, jež s objektivní nevyhnutelností usiluje o legalizaci, tyto bojůvky působí na zostřování národnostních vztahů a podněcují růst nacionalismu, jehož nebezpečným projevem jsou odstředivé, separatistické tendence vedoucí k tragédiím a výzvám vystoupit ze Svazu SSR.

Je těžké nevidět, že nápor zlostných »usvědčování« Stalina a řady dalších vedoucích činitelů strany a státu slouží pouze jako krycí firma, za níž se shlukují síly k již zahájenému osočování V. I. Lenina, marxismu-leninismu, Říjnové revoluce i vítězství sovětského lidu ve Velké vlastenecké válce. Vzniká taková situace, že mnozí se nemohou vyznat v tom, kde končí pluralismus názorů a začíná vysloveně zlehčování všeho posvátného, ve jménu čeho tvořivě pracovaly a trpěly vůbec ne abstraktní generace sovětských lidí. Ti, kdo kdysi oslepovali veřejné mínění bezuzdným vychvalováním Brežněvových knížek, teď zorganizovali povšechné očerňování dějin lidu a vydávají to za hlavní výsledek přestavby. Z jejich popudu Američan Schabad u kulatého stolu Ogoňku prorokoval, že »zvítězí-li Gorbačov, pak v SSSR zavládne kapitalismus". Americký sovětolog Steven Cohen se prezentuje jako nejhodnověrnější politický životopisec Bucharinův a známý činitel čtvrté, trockistické »internacionály«, Isaak Deutscher je vydáván za objektivního arbitra historického boje leninismu a trockismu.
Díky »průkopníkům přestavby" se vzedmula zdaleka ne čistá vlna »nové dokumentaristiky«. Byly odhozeny nejlepší domácí tradice tohoto žánru, který tak oslnivě — a zcela nedávno! — rozvíjel v hlstorickodokumentárním románu – eseji Paměť Vladimír Čivilichin. Tyto tradice byly u něho osvíceny nejen přísnou dokumentárnosti a hlubokou filozofičností, ale i životodárnou láskou ke své vlasti. V porovnání s tím má dnešní »dokumentaristika« přídech křiklavé výbojnosti, ponižující senzačností, odhodlání hrudí nalehnout na střílnu palebného srubu, z něhož se nestřílí. Rehabilitace se dostalo mnohým hodnocením, výlevům a výmyslům trockistů a západoevropských renegátů. K těmto »dílům« se přidávají publikace mnoha »posledních manželek«, »dětiček«, »vnoučků«, »zeťáčků« a příbuzných kdysi známých politických činitelů. Svými "vzpomínkami“ spěchají obohatit nebohatou faktografii »nové dokumentaristiky" a přitom se mnozí ani netají tím, že se opírají o slábnoucí paměť, zvěsti a řeči, na které se někdo z dětství upamatoval, atd. V následujících publikacích »kolegů« jsou domněnky opakovány jako nesporné pravdy. To vše se vžívá a mění v »tvrdošíjná fakta historie«.
Jedním  z vedoucích odborníků na dějiny KSSS se dnes stal »marxistický historik“ Roj Medveděv, který — aniž sfoukl prach z jediné archívní složky — dokázal v posledních desetiletích vydat na Západě téměř třicet knížek. Rektor Moskevského historického a archívního institutu J. Afanasjev se ve svých projevech a článcích vyznačuje takovým koncentrátem prohlášení a hodnocení hanobících sovětské zřízení a ponižujících sovětský lid, že se tomu podivují i zahraniční antisovětští profesionálové a to už toho hodně viděli. Chtěla bych vědět, kdy pracují tito rektoři a vědečtí pracovníci vlastně za plat, který pobírají, když nepřetržitě jezdí po městech a po venkově a neponechají bez povšimnutí ani cizinu? Jejich senzace publikované v časopisech a popularizované ve veřejných přednáškách organizovaných družstvy si nejen získávají úctu měšťáků, ale přispívají i k finanční prosperitě »průkopníků«, a to velmi působivě.¨

Ve sdělovacích prostředcích bylo uděláno nemálo pro odcizení a konfrontaci starší a mladší generace. O jaké sociologické poznatky se například opíral Bestužev-Lada, když tvrdil, že všechno obyvatelstvo SSSR starší šedesáti let jsou odpůrci přestavby?¨

Čemu slouží prohlašování celého státního a stranického aparátu za byrokraty, konzervativce, dogmatiky a odpůrce přestavby? V mnoha sdělovacích prostředcích se nepsaným pravidlem stalo naprosto zapomínat na mnohé morální a etické hodnoty, kterých si cení v každé společnosti. Do pozadí bylo zatlačeno bojově i pracovní hrdinství sovětských lidí, které umožnilo dosáhnout vojenské rovnováhy s militaristickým strojem imperialismu. Kolik neodpovědných pomluv se jako z rohu hojnosti sype na úderníky, stachanovce, papanince, čeljuskince, hrdinné letce, členy Mladé gardy a posléze i na Pavlika Morozova … Po spoustě toho všeho, co jsme si přečetli, lze plně souhlasit s básníkem Viktorem Kočetkovem:

Z  třiceti  let
vítězství i běd
jsme žumpu udělali…

Není načase zastavit aktivitu pseudostoupenců přestavby? Sotva se omezí na »střelbu z hlasovacích lístků«. K zamyšlení nad tím nutí události v Pobaltí, Arménii i Gruzii, již nyní se podnikají pokusy odideologizovat školství, studenti jsou provokování k odmítání studia marxisticko-leninských disciplín, které umožňují objektivně a střízlivě pohlížet na svět, podlamuje se vlastenecká branná výchova lidu.¨

Uzrála, myslím, nezbytnost zásadní společenské analýzy situace, třeba možná diskuse, v jejímž průběhu v ovzduší ostré politizace všech sfér života lidu by bylo možno, dříve, než se sjednotíme, důrazně a důsledně se distancovat od těch, kteří se socialistickou cestou lidu nemají nic společného. Čas neceká! Názorně to potvrdilo dubnové plenární zasedání ÚV KSSS.

Nečiním si nárok na pravdu v poslední instanci, jako jsem si ho nečinila ani dříve. Ale otázky, které mi lidé kladou bezprostředně i zprostředkovaná, mě zavazují jasně formulovat své stanovisko.

NINA ANDREJEVOVÁ, Leningrad

TA 37/1989

Archiv NOS