Socialismus, komunismus ?
Většina lidí, kteří o něm slyší, se skepticky usměje. Jedni proto, že se domnívají, že doba utopií minula, a další už jsou natolik ovlivnění stokrát opakovanými lžemi, že při vyslovení tohoto slova se s odporem otřesou. Ano, stoupenců komunistické ideje dnes ubylo.
Prostudoval jsem »celého« Lenina ještě v mládí, pečlivě a mnohokrát s tužkou v ruce. Stejně tak Marxe a Engelse, něco ze Stalina, něco z Trockého, Mao Ce Tunga…
Je možné dnes ještě „věřit“ na „komunismus“? Můžeme ho opsat jinak a vyhnout se tomuto slovu? ‚Humánní společnost‘, ‚společnost s všelidskými hodnotami‘ – ale komunismus?
Ne. Prostě vím, že komunismus bude. Navíc musím říci, že pod komunismem vůbec nechápu to, co se psalo kdysi ve starých učebnicích – tedy jakýsi ideální nekonfliktní řád zbavený ‚antagonistických rozporů‘. Vždyť každý rozpor je antagonistický! To Stalin si vymyslel dělit je na antagonistické — ty „jejich“, a neantagonistické — ty „naše“.
Komunismus se vyznačuje tím, že v něm není vykořisťování (zásluhou nanejvýš vysokého rozvoje výrobních sil). Ve všem ostatním to je absolutně řadové zřízení, protože se v dějinách objevuje objektivně. Všechno, co je objektivní, nepodléhá hodnocení dobré — špatné.
Komunismus nemůže nastoupit v jedné izolované zemi — soutěžit v rychlosti zde není k ničemu. Ostatně ani země v té době nebudou existovat, lidská společnost bude dostatečně sourodá. Jiná věc je, že státy budou dospívat ke komunismu různými cestami.
Zatím to vypadá, že tyto úvahy jsou úplně mimo … Ale kdo mohl tušit před 100 lety, co čeká svět? Ano, cesta k novému řádu nebude nejpohodlnější… Svět se vychýlil doprava. Proč ten pokus selhal?
Protože první tvůrci komunismu se rozhodli objektivnímu procesu přikazovat. „Nařídit“ komunismus. Jenom neznalost je mohla přimět k takovému kroku. A není možné jim to vyčítat – byly to děti své doby. Stejně jako my.
A socialismus ?
Kolik se kdysi – i dnes – dává tolik přívlastků pro socialismus — humánní, demokratický?
Je to z neznalosti toho, co vlastně sám termín ‚socialismus‘ znamená. Něco takového je úplně nesmyslné, stejně jako nejapné slovní spojení »vybudování ‚socialismu‘.
Vždyť socialismus je přechodné období od kapitalismu ke komunismu. Samostatná společensko-ekonomická formace s takovým názvem neexistuje. Lze si pak klást za cíl její vybudování?
Jak tedy potom charakterizovat toto období?
Bude to znít zřejmě nehorázně, ale nejvhodnější název by byl komunisticky organizovaný kapitalismus.
Po žádné revoluci staré zřízení naráz nezmizí. Stejně jako se naráz nezrodí nové. Postupem rozvoje musí v socialismu stále více ubývat kapitalistických rysů a přibývat rysů komunistických.
Lenin ostatně mluvil právě o tom. Proto také třeba zavedení „nové ekonomické politiky – NEP“ nepovažoval za útok na socialismus, jemuž jako nutné vlastní mateřská znamení kapitalismu. Nedají se odstranit chirurgickým zákrokem, mohou vymizet pouze v průběhu vývoje.
Proces společenského vývoje je možné ovlivňovat. Abychom však mohli zasahovat do objektivního vývoje událostí, je však třeba nutně vědět, podle jakých zákonů probíhají.
A skutečná komunistická strana — to je revoluční teorie plus podpora mas. Tuto podporu zatím nemáme. V KSČM se střetávají tři směry: sociálně demokratický, neostalinistický a vlastní komunistický.
Sociální demokraté chtějí kultivovat nikoli komunistické, nýbrž kapitalistické rysy. Tím přispívají k udržování kapitalismu. Neostalinisté zase podporují direktivní metody. Najít správnou cestu nebude snadné.
Co tedy čeká lidstvo?
Existuje celá řada zákonů společenského vývoje, která nám s velkým stupněm hodnověrnosti kreslí zítřek. Například zákon symetrie dějin, podle něhož dějiny lidské společnosti mají obsahovou půli, a tedy existuje i začátek a konec. Začátek je všem známý — prvobytně pospolné zřízení. S ním souměrná společensko-ekonomická formace je komunismus. A poněvadž komunismus je řád poslední, jím dějiny lidské společnosti přestanou existovat.
A co bude? Dějiny ne-společnosti. Bude to nové společenství, pro které ještě není jméno ani představy.
Podstatu společnosti určuje, jak známo, dělba práce. Dokud tato dělba práce a s ní i rozdíly mezi lidmi existují, existuje i společnost. Ale až funkční rozvoj mezi společností a člověkem nebude, nebude ani společnost.
Prvobytně pospolné zřízení, symetrické komunismu, začalo právě tím. Rozdělení na „já“ a „my“ neexistovalo: člověk se ztotožňoval s rodem, se společností, ve které žil.
A jak budou fungovat zákony společenského vývoje po komunismu?
Jak říkají filosofové, budou existovat v zastřené podobě. Stejně jako třeba nyní biologické a chemické zákony, na jejichž základě funguje lidský organismus. Existují, ale my je nepozorujeme. A dokonce onemocníme-li, nemyslíme na ně, ale myslíme na to, jak zavolat lékaře. A to už je opatření čistě sociální.
Možná se mýlím. V tom ale není podstata. Tím hlavním je vědecký přístup k problému. Je zapotřebí naučit se politiku stavět na vědeckém základě, a ne vědu na základě politickém.
Z dopisu S. Laurence