SUDETY – ODSUN NEBO VYHNÁNÍ ? (7)

logoHISTORICKO POLITICKÉ SOUVISLOSTI ODSUNU

Vysídlení většiny německého obyvatelstva z ČSR a způsob jeho provedení lze považovat za událost, jež poznamenala charakter a směr dalšího vývoje v republice. V Československu poskytovalo v dané době akceptování teze kolektivní viny německého národa a jeho minorit řadu možností, jak historicky, národně politicky a ideově zdůvodnit snahu zbudovat národní stát a zbavit se problému koexistence s německým etnikem, jež byla v minulosti častým zdrojem napětí. Tomu sloužila argumentace o nutnosti přispět transferem většiny německého obyvatelstva k bezpečnosti republiky a trvalého míru ve střední Evropě. Ač se v současnosti názory na tuto kapitolu českých dějin různí, je nepopiratelné, že odsun německého etnika upevnil vnitřní soudržnost českého státu. Odsunem a vyvlastněním německého obyvatelstva získal český stát určité materiální hodnoty. Konfiskace a příděl německého majetku uspokojila zejména sociálně slabší vrstvy obyvatelstva, které osidlovaly pohraničí.

Při hodnocení způsobu provedení odsunu nemůžeme zapomínat na vliv, který na něj mely předcházející události. Dnes se můžeme jíž jen domnívat, že kdyby sudetští Němci nebyli zatíženi "příslušností k národu, jenž způsobil největší a nejhrůznější válku v dějinách lidstva", nebyl by přístup Československa k řešení národnostní otázky tak radikální. Rovněž český národ by zřejmě zaujal vůči německé menšině vstřícnější pozici. Toto je však pouhá úvaha, jelikož kauzální návaznost historických událostí nelze měnit.

INTEGRACE SUDETSKÝCH NĚMCŮ V POVÁLEČNÉM NĚMECKU

Integrace znamená zapojení do nového celku, vznik nové jednoty, v níž – pozměněny – přetrvávají staré prvky. Takto lze výstižně popsat strukturální zařazení odsunutých Němců v poválečném Německu. Při zpětném ohlédnutí byla integrace milionů vykořeněných a nemajetných lidí ohodnocena jako největší státní a společenský výkon poválečného Německa. Vždyť Německo bylo zemí bezpodmínečné kapitulace, naprosté porážky, bezmezných škod, denacifikace a okupace připravující jeho rozdělení. V Německu panovala nouze, a to nejen materiální. Miliony vyhnanců byly bez práce a bez domova, jež nyní hledaly. Tito lidé byli mnohdy domáckým obyvatelstvem pociťováni jako nezvaný, rušivý element. Sudetští Němci se mohli uchytit zvláště v jižním Německu díky příbuzenským poutům a také díky starým vztahům mezi různými církevními i občanskými sdruženími. V neposlední řadě pomohl úspěšné integraci jejich konstruktivní, sebevědomý a přičinlivý postoj, rovněž jako schopnost improvizovat.

Etapy integrace

I) 1945 – 1949

Byla to doba improvizovaných, avšak efektivních nouzových opatření, jež vycházely zpočátku od spojenců a od října 1945 od Němců samých (poté co spojenci prohlásili repatriaci vysídlenců za německou záležitost pod spojeneckou kontrolou). Bavorsko přijalo jako první spolkový stát nouzový zákon o uprchlících (14.12.1945) a v roce 1954 byli sudetští Němci právoplatně uznání za 4. Bavorský kmen (vedle Starobavorů, Franků a Švábů). Od roku 1945 existoval již zákon o uprchlících pro celou americkou okupační zónu, jenž vytvořil v širším měřítku předpoklad pro další vývoj integračního procesu. V létě 1945 byla založena Hilfstelle fur Fluchtlinge aus den sudetendeutschen Gebieten a Kirchliche Hilfstelle. V této době vznikly rovněž první pátrací služby po osobách. Významné bylo založení Arbeitsgemeinschaft zur Wahrung sudetendeutscher Interessen, politického grémia z něhož vznikl Sudetendeutscher Rat. Tato společnost vydala dokumenty, jež se jako první zabývaly sudetoněmeckou otázkou. Vznik SRN přinesl konec této etapy improvizací.

II) 1949 – 1953

Tato etapa spadá rovněž do legislativního období 1. německého Spolkového sněmu. Z hlediska zákonodárství to byl nejdůležitější úsek, neboť položil základy k dalšímu vývoji integrace. Ústava z 23.5.1949 stanovila rovnoprávnost vysídlenců a utečenců německé národnosti s německými státními příslušníky, dále umožnila přesídlení a rozdělení vysídlenců do jednotlivých spolkových zemí, definovala válečná břemena a vytvořila tak rozhodující předpoklady pro jejich vyrovnání spolkovou vládou atd… Na tuto ústavu navazovaly další důležité zákony jež podrobněji ujasňovaly situaci vysídlenců. Velký význam melo rovněž zřízení vlastního ministerstva pro záležitostí vyhnanců a přesídlenců. Celkové výdaje vyrovnávacího fondu na pomoc sudetoněmeckých přesídlenců činily k 31.12.1981 120,1 mld. DM.(7, str. 249)

V sovětské okupační zóně vznikla centrální zpráva pro německé přesídlence, která však byla zrušena nařízením vlády z 5.4.1948. Od této doby neexistoval v NDR oficiálně žádný odsun, ani žádní vyhnanci a žádné otázky s tím související. 23.6.1950 byla v Praze podepsána dohoda mezi ČSSR a NDR, podle níž je "provedený odsun Němců z ČSR nezměnitelný, spravedlivý a definitivně vyřešený." 14.7.1950 odpověděl na tuto smlouvu Spolkový sněm protestem proti vypovězení domovského práva Němcům z ČSR, kteří byli dáni do péče SRN a konstatoval neplatnost této dohody.

Dne 30.11.1949 byla vyhlášena Eichstattská deklarace, která se svými zásadami pro sudetoněmeckou politiku, společně s novým historickým zamyšlením, znamenala kritickou změnu ve smýšlení k odsunu. Byl v ní vyjádřen odpor vůči nacionalismu a totalitě a zároveň nárok sudetských Němců na sebeurčení. Dne 25.1.1950 bylo vydáno Detmoldské prohlášení, které se stalo základním kamenem pro založení Sudetoněmeckého Landsmanschaftu a svou programovou náplní melo blízko k Eichstattské deklaraci.

Po postupném uvolnění zákazů ze strany okupačních mocností a zvláště pak po vzniku SRN došlo k založení nových a znovuobnovení činnosti dřívějších občanských a církevních organizací sudetských Němců. Přední postavení mezi nimi spolu se Sudetoněmeckým Landsmanschaftem zaujímá Ackerman-Gemeinde (vznik 1946), jež je sdružením sudetoněmeckých katolíků. Na tyto základní organizace postupně navazovaly svou činnost v různých oblastech (církevní, kulturní, vědecké….) další. Z těch významnější jsou to např. Adalbert-Stifter Verein, Seliger-Gemeinde, Institutum Bohemicum, Verlaghaus Sudetenland a další.

III) 1964 – 1975

Pro tuto dobu je příznačné střídání generací. To bylo provázeno odstupem a kritikou. Nešlo v sobě informační deficit. Společně s globálními politickými a sociologickými změnami v evropské společnosti se vytvořily nové aspekty pro rozhovory o německo – slovanském sousedství a pokusy o vyrovnání se s historickými událostmi. Odchodem převážné většiny představitelů generace vysídlenců z aktivního života byla ukončena poslední etapa integrace. Do popředí se dostaly otázky o předáni historického a kulturního dědictví, jež přesahuje prožitky jedné generace.

Pokračování

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.