SUDETY – ODSUN NEBO VYHNÁNÍ ? (8)

logoČESKO – NĚMECKÉ VZTAHY V 2. POL. 20. ST.

Až do 60. let tvořil konflikt východ – západ a s ním studená válka rámec česko -německých sousedských vztahů. Teprve po vzniku tzv. "Velké koalice" (1966 – 1969) Kissinger – Brandt došlo k obratu politické koncepce východní politiky SRN. Dne 11.12.1973 byla po svízelných jednáních uzavřena tzv. Pražská smlouva mezi SRN a ČSSR – týkající se převážně zrušení platnosti Mnichovské dohody. ČSSR trvala na zrušení platnosti ex tunc, SRN trvala na zrušení platnosti ex nunc. Posléze SRN uznala tuto smlouvu všeobecně za nulitní, avšak česko-německý spor, kdy přestala Mnichovská dohoda platit, je nevyjasněn dodnes. 20.6.1974 byla tato smlouva ratifikována oběma stranami.

Vývoj v ČSSR (Pražské jaro, nový pakt o přátelství se SSSR z 6.5.1970, nová emigrantská vlna) zahájil nový úsek německo – českých vztahů, avšak politické klima zůstalo i nadále "chladné". Zatímco po roce 1948 byl oficiální přístup charakterizován v rámci národnostní politiky KSČ charakterizován jako „proletářský internacionalismus“, tedy rovnoprávné vztahy všech národů a menšin v ČSR a ČSSR, stejný přístup se prosazoval i mezi státy socialistického tábora. Přesto počáteční vztahy nebyly bezproblémové a když poprvé přijel na návštěvu ČSR první prezident NDR Walter Ulbricht, musel tehdejší prezident Klement Gottwald zmírnit negativní nálady československého obyvatelstva heslem „Není Němec jako Němec!“

v rámci tzv. Pražského jara došlo k uznání německé národnostní skupiny, jakožto etnické minority (ÚZ č. 144 /1968 Sb.). Tento akt vzbudil uznání z německé strany, která očekávala celkový zvrat socialistických poměrů. Do srpna 1968 nebyly vypracovány konkrétní právní a exekutivní normy, jež by tento ústavní zákon mohly realizovat. Šlo o uznání národního školství, ale také dalších převážně kulturních institucí.

Před rokem 1989 byly takřka jedinými organizacemi, které udržovaly styk mezi sudetskými Němci a Čechy, organizace církevní (na německé straně především Ackerman-Gemeinde a na straně naší katolická, ale i jiné církve).

K nové etapě česko-německých vztahů došlo až po tzv. sametové revoluci roku 1989 a s ní proběhnuvší změna Československa na buržoazní stát. V novoročním projevu v roce 1990 odsoudil "vyhnání" sudetských Němců prezident tehdejší Československé socialistické republiky Václav Havel. Dne 11.1.1990 odsoudil "vyhnání" rovněž kardinál Tomášek. Na tyto projevy se ozvaly ze strany sudetských Němců pochvalné ohlasy, na druhé straně oprávněné zděšení ze strany té české veřejnosti, která měla s Němci neblahé zkušenosti.

V roce 1991 byla zahájena konkrétní jednání (navazující na Pražskou smlouvu). Dne 11.4.1991 bylo vyhlášeno W Pražských tezí (Genscher, Dienstbier), na jejichž základě byla 7.10. 1991 parafována Smlouva o dobrém sousedství, přátelství a spolupráci mezi oběma zeměmi. Reakce na tuto smlouvu byly rozporné. Nejvíce byla kritizována jakožto prostředek k překonání obtíží, které by bez ní vůbec nevznikly. Je to např. uznání termínu VYHNANÍ namísto ODSUNU prezidentem Havlem, jež bylo zbytečné, jelikož odsun byl oficiálním pojmem, který vzešel z usnesení Postupimské konference. Tato záměna pojmů jen podpořila radikální složky sudetoněmecké politické garnitury (v čele se sudetoněmeckým Landsmanschaftem a jeho mluvčím Franzem Neubauerem) v jejich požadavcích a dále se ztížilo hodnocení této již tak choulostivé záležitosti. Opravdové obtíže, které ve vzájemném dialogu existovaly, tato smlouva vyřešit nemohla a ani se o to nepokoušela. Nadále zůstaly nejpalčivější problémy, jež se týkaly česko -německého sousedství, otevřeny. Byly a koneckonců do dnešní doby to jsou především otázky týkající se neplatnosti Mnichovské dohody, odsunu, nepřetržité právní kontinuity ČSR a jejích historických hranic, německé menšiny v současné České republice a česko-německého majetkového vyrovnání.

Snahám o sblížení Čechů a sudetských Němců mělo přispívat založení Zemského svazu Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v listopadu 1992, který je vykládán za významný "most" mezi oběma národy.

Problematickým počinem bylo otevření Sudetoněmecké kanceláře v Praze Berndtem Posseltem v roce 2003, údajně pro informovanost české veřejnosti a lepší styky mezi Čechy a sudetskými Němci.

Na mrtvém bodě uvízlo řešení otázky vzájemného odškodnění (z německé strany v souvislosti s konfiskací majetku odsunutých Němců státem a na straně české náhrady spojené s materiálními škodami a jinými újmami, jež způsobila Mnichovská dohoda s následnou okupací ČSR nacistickým Německem a válečné reparace). Ze strany sudetoněmeckého Landsmanschaftu je také naléháno na zrušení Benešových dekretů z let 3945 /46 (a zvláště zákona. č. 115 z 8.5.1946 "o zákonnosti jednání, která souvisí s bojem za znovunabytí svobody Čechů a Slováků" – neboť je v něm spatřován vlastní předpoklad pro odsun).

Zde lze vidět problém v jiném světle. Odsun byl schválen na Postupimské konferenci jako multilaterální právní akt a samotná Česká republika nemůže v tomto ohledu učinit žádné samostatné rozhodnutí. Diskutabilní je tzv. divoký odsun, jenž byl proveden víceméně jako akt České republiky samotné a při němž došlo k největším příkořím na německém obyvatelstvu. Zde jsou snad námitky vůči zák. č. 115 oprávněné, i když pouze v případech osobní viny. Je otázkou, má-li jejich řešení smysl. Postih jednotlivců je z časového hlediska takřka nemožný a přiznání kolektivní viny je rovněž nemyslitelné. Jde zde však o řešení událostí s odsunem spojených a nikoliv odsunu samotného, ten je neoddiskutovatelný.

Majetkoprávní otázky

Velkým problémem zůstávají vzájemné majetkoprávní otázky. Konfiskace majetku sudetských Němců byla provedena v souladu s mezinárodním právem, na základě Postupimské dohody. Odsunutí Němci tedy právní nárok na odškodnění nemají, nelze však popřít, že mnoho jich bylo postiženo neprávem, určitý morální nárok jim tedy vznikl. Ale vůči komu ho nárokovat? Válku (a bez ní by odsunu nebylo!) zavinilo Německo. Německá vláda svou odpovědnost již svým způsobem uznala určitým odškodněním, jež poskytla vysídlencům poč. 50. let (8 500,- DM na obyvatele) ^, str. 154). Spojenci potvrdili naše právo na konfiskaci sudetského majetku, jelikož ho vyjmuli z reparací, na něž mělo Československo nárok. Záležitost byla již zdánlivě vyřešena v Pražské smlouvě z r. 1973, v níž se hovoří, že Čs. strana se vzdá odškodnění za Mnichov a strana německá nároků, jež by mohly vzniknout sudetským Němcům. Text není sice jednoznačný, leč německá strana nikdy nároky oficiálně neuplatňovala.
Výše vzájemných požadavků je obtížně stanovitelná. Podle určitých odhadů by bylo možno čs. majetkové nároky vyčíslit na 360 mld. předvál. korun (jsou to především válečné reparace, z nichž bylo doposud splaceno pouhých 0,07 %!, dále nereparační pohledávky čs. subjektů vůči německým, jež nebyly po válce řešeny, nároky na úhradu škod způsobených Mnichovskou dohodou, perzekuční nároky čs. občanů, nároky nucené nasazených občanů), a příp. majetkové nároky sud. Němců na 300 mld. Korun /3, str. 156 – 158). Jelikož je výše majetkových nároků srovnatelná a jsou obdobně problematické, zrodilo se vcelku jednoduché řešení tzv. tlustá čára za oboustrannými majetkovými nároky. Řešení bylo zvl. pro německou stranu přitažlivé. Ozvali se ale opět představitelé SL a spolková vláda ustoupila od tohoto řešení, jelikož by potom případné majetkové požadavky mohli sudetští Němci vymáhat na ní. Toto řešení by přineslo jeden problém. Jestliže by byla otázka válečných reparací vůči Československu uzavřena, spolková vláda by již nemohla nároky SL ničím brzdit (argumentace, že nároky Československa jsou vyšší než nároky Němců). Spolková vláda se tedy nachází v nelehkém postavení, nicméně rozhodnutí ohledně nároků sudetských Němců leží na ní. Do dnešní doby se v otázce majetkoprávního vyrovnání nic nezměnilo.

SL v čele s Franzem Neubauerem, jak se zdá, polevil ve svém radikalismu s jakým vznášel své požadavky, i když na nich stále trvá. Česká republika částečně přiznala svou vinu, avšak neústupně stojí za svým stanoviskem ohledně odškodnění sudetských Němců (nic nevracet), které je rozumné. Německá vláda neustále (vědoma si oprávněnosti nároků české strany) řešení raději odkládá. České vlády, ať už jakéhokoli směru, raději opatrně vyčkávají a lavírují, než aby zaujaly výraznější stanovisko a zajistily dlouhodobě české zájmy.

Podle některých zpráv je prý připraveno oboustranně přijatelné řešení. Česká strana se omluví za akty zlovůle a excesy, jež provázely "divoký odsun" a umožní případným zájemcům z řad sudetských Němců získat české státní občanství. Strana německá upustí od požadavků na majetkové vyrovnání pro odsunuté sudetské Němce.
To vše vede přes procesy integrace obou zemí v Evropské unii.

Závěr

Odsun sudetských Němců je historicky nevyvratitelný. Musíme ho pochopit na historickém pozadí předcházejících událostí, zvláště pak Mnichovské dohody. Jeho praktická realizace nebyla vždy v souladu s humánními základy demokratického myšlení, ale vnímání Čechů a Slováků bylo rozjitřené a náchylné ke ztrátě objektivity. Tím samozřejmě nelze omlouvat příkoří, jichž se sudetským Němcům dostalo. Nemá cenu rovněž debatovat o tom, zda mají být zrušeny Benešovy dekrety z roku 1945. Jejich zrušení by nemohlo derogovat samotnou právní podstatu odsunu, jak se domnívají představitelé sudetonemeckého Landsmanschaftu, jelikož odsun byl schválen jakožto multilaterální právní akt na Postupimské konferenci, nezávisle na těchto dekretech. Zrušení Benešových dekretů by znamenalo přijetí kolektivní neviny všech sudetských Němců a to je pro historii rovněž nepřijatelné.

Archiv NoS

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *