Co vedlo k tzv. „leteckému mostu“ (1)

logoSdělovací prostředky nás v uplynulých dnech informovaly o 60 výročí tzv. „leteckého mostu“, této, div ne hrdinné operaci na záchranu Berlína. Jak to bylo ve skutečnosti? Na to odpovíme kapitolami z knihy norského spisovatele Alberta Nordena „Tak se dělají války.“

 

Když skončila druhá světová válka, byli američtí výrobci letadel přesvědčeni, že se budou moci přeorientovat na výnosnou mírovou výrobu. Letecké závody skutečně počítaly se značným odbytem civilních letadel. V roce 1946 se jim opravdu podařilo prodat 36 000 letadel, ale pak došlo k výraznému poklesu křivky prodeje. Objednávky civilních leteckých společností se mohutně snížily a došlo k tomu, že počet osob zaměstnaných v leteckém průmyslu klesl z l miliónu v roce 1946 na 161 000 osob v roce 1949. To samo o sobě bylo normální, protože snížení válečných objednávek a přechod leteckého průmyslu na mírovou výrobu se nutně musel projevit. Ale letecké firmy neměly chuť smířit se s tímto vývojem, který je připravil o snadné a vysoké zisky. Proto se řídící orgány amerického leteckého průmyslu změnily v hnízdo vysokých důstojníků, kteří washingtonským politikům a prostřednictvím tisku i miliónům občanů nepřetržitě vtloukali do hlavy myšlenku, že válka proti Sovětskému svazu a rozdělení Německa jsou nezbytné, aby tak získali větší vojenské zakázky a docílili vyšších zisků.

A v tom se nezklamali. Přední velkoburžoazní list republikánské strany Herald Tribune odhalil 24. února 1948 skutečné pozadí vzdušného mostu a dalších amerických provokací:

„Studená válka se změnila v pravé požehnání pro letecký průmysl, protože vojenské letectvo je dnes pro výrobu letadel jediný velký trh. Po katastrofálním roce 1947 většina leteckých továren měla v roce 1948 dostatek vládních objednávek, které jí umožňovaly výnosnou produkci.

Poprvé od konce války dosáhl letecký průmysl v minulém roce objemu výroby, který činil zhruba miliardu dolarů proti pouhým 48 miliónům dolarů v roce 1947 … Bez zvýšených vládních objednávek by byl na tom letecký průmysl špatně. Opětovný rozmach tohoto průmyslového odvětví, který začal v minulém roce, bude roku 1949 pokračovat a koncem roku 1950 nebo začátkem roku 1951 se objem výroby zvýší na dvě miliardy dolarů."

Měli bychom však jmenovat i organizátory tohoto komplotu, který na jaře 1948 přivedl svět na pokraj války. Americkým ministrem letectví byl tehdy do května 1950 William Symington,17 zeť senátora za republikánskou stranu Wadswortha, proslulého válečného štváče a ultrareakcionáře v oblasti vnitřní politiky. Symingtonova kariéra začala tím, že se stal ředitelem velkého železářského a ocelářského koncernu svého bratrance Charlese Paysona. Tento Payson financoval společně s nacistickým velvyslanectvím ve Washingtonu otevřeně fašistický časopis ,,Scribnes’s Commentator". Když tento plátek dostal 100 000 dolarů od Ch. Paysona a dalších 30 000 od velvyslance „třetí říše" ve Washingtonu, začal vynášet Hitlera do nebes.

Když se Symington stal ministrem letectví, přivedl do vlády jako svého zástupce a státního podtajemníka jistého Arthura S. Barrowse. To byl vyslovený fašista, člen smutné proslulé organizace „America First", která v Americe dělala propagandu Hitlerově okupaci celého evropského kontinentu, a když USA vstoupily do druhé světové války, musela být rozpuštěna. Podle zprávy listu New York Times z 12. března 1941 Barrows byl nejen členem, ale i důležitou finanční oporou této fašistické organizace.

Druhým státním podtajemníkem v americkém ministerstvu válečného letectva byl Cornelius Vanderbilt-Whitney, Symingtonův a Paysonův příbuzný, multimilionář, který z otcovy strany zdědil obrovské jmění pocházející ze stavby železnic a mimoto získal dědictví i po matce pocházející z kruhů amerického petrolejářského průmyslu. Jako hlavní akcionář letecké společnosti Pan American Airways Corporation měl samozřejmě nárok na vedoucí postavení v ministerstvu letectva — kapitáni soukromého průmyslu přece v Americe vždycky ovládali příslušné odvětví státního aparátu.

Klika Symington-Barrows-Vanderbilt se snažila zajistit svým leteckým závodům maximální zaměstnanost a prosazovala zvýšení mírového stavu letectva na 70 letek, zatímco řada senátorů musela brát ohled na názory svých voličů, kteří byli už stejně zatíženi těžkým daňovým břemenem, a považovala 48 letek za dostatečný počet. Záplava falešných zpráv o budování obrovského sovětského letectva, jimiž úředníci amerického ministerstva letectva zásobovali tisk a rozhlas už několik let, byla obvyklým, i když zdaleka ne jediným prostředkem, jak získat souhlas Kongresu s plány a zisky stoupenců války.
Trojspřeží Symington-Borrows-Vanderbilt zdaleka nebylo nějakou výjimkou, ale pro Spojené státy typickým příkladem spojení fašistů a státních zájmů, soukromých obchodů a vládních funkcí. Dokazuje to řada jiných příkladů týkajících se soukromého leteckého průmyslu. Admirál E. Land, za války vedoucí správy vojenských transportů, stal se presidentem soukromé společnosti Air Transport Association. Admirál William Standley, za války náčelník všech operací amerického námořnictva, nastoupil jako ředitel společnosti Pan American Airways Corporation, jejímž hlavním společníkem byl druhý státní podtajemník ministerstva válečného letectva Vanderbilt. Společnost Transcontinental and Western Airways Corporation, které kromě letecké dopravy patřily i vlastní letecké továrny, dosadila za vicepresidenta admirála Harolda Bowena a bývalého vrchního velitele amerického letectva v Africe a na Středním východě generála Benjamina Gilese a jmenovala zástupce velitele celého amerického letectva za druhé světové války generálporucíka Ira Eakera vicepresidentem své firmy Tool Corporation.

Tím samozřejmě seznam vysokých vojenských činitelů, kteří přešli do amerického soukromého leteckého průmyslu, není ani zdaleka vyčerpán. Uveďme aspoň ještě generálmajora Olivera Echolse, presidenta společnosti Aircraft Industries Association, admirála L. B. Richardsona, vicepresidenta známé letecké firmy Curtiss and Wright, generálmajora J. F. Millera, vicepresidenta společnosti Boots Aircraft Corporation, generálmajora R. Royce, ředitele nové společnosti Great Northern Air Lines, brigádní generály Williamsona, M. V. Arnolda, W. Welche a V. J. Malloye zastávající vedoucí funkce ve společnosti Air Transport Corporation, United Aircraft a známé letecké firmě Fairchild,
To nám ukazuje, jak konglomerát generálů, admirálů a profašistických milionářů ovládá letecký průmysl, letecké dopravní společnosti a americké ministerstvo letectva. Aby nedošlo k poklesu jejich gigantické produkce a vysokých zisků, zaplavovali USA i ostatní svět už po celá léta falešnými zprávami o agresivních úmyslech Sovětského svazu. Ale co jsme viděli v oblasti leteckého průmyslu, platí i o pozemním vojsku, námořnictvu a ministerstvu zahraničí, jak ukazuje příklad advokáta trastů J. F. Dullese a D. Achesona, kteří z chemického trastu Du Pont přešli do čela ministerstva zahraničí USA.
Jean Jacques Rousseau říká ve čtvrté kapitole svého pojednání „Contrat Sociál":
„Nic není nebezpečnější než vliv soukromých zájmů na veřejné záležitosti."
Ale právě o to jde v USA, kde se celá politika, a zejména vojenská a zahraniční politika neřídí zájmy míru a demokracie, ale ziskuchtivostí hrstky bohatých podnikatelů a velikášstvím důstojnické kasty, které stoupla do hlavy vítězství z druhé světové války, ačkoli právě tato vítězství spadají jenom z velice malé části na jejich konto.

Jestliže jsme ukázali, že americká zahraniční politika ohrožuje mír a je zaměřena na válku, nezrodilo se toto hodnocení „za železnou oponou". Tutéž námitku vznesly proti oficiální americké politice dokonce i konzervativní kruhy ve Spojených státech. Dokázal to pronikavým způsobem dřívější státní podtajemník amerického ministerstva zahraničí Sumner Wells:

„Když se dr. Evatt a Mr. Trygve Lie (předseda Valného shromáždění a generální tajemník Organizace spojených národů — A. N.) jednoznačně a energicky zasazovali za mír, zřejmě to nezapadalo do americké diplomatické strategie … Považuji za vhodné se zeptat, zdali si přejeme, aby naše vláda používala Spojených národů jako pouhého nástroje k prosazení našich vlastních zvláštních cílů. Jednáním o vytvoření vojenských bloků mimo Organizaci spojených národů a omezených na západní země razí Spojené státy cestu k rozdělení světa, které může vést k zániku Spojených národů.
Události, které se odehrály v posledních dnech, pronikavě ukazuji, proč naše zahraniční politika opomíjí Spojené národy. Právě v době, kdy naše pařížská delegace ohlásila, že bude plně spolupracovat s malými zeměmi v jejich úsilí najít řešení krize ve vztazích mezi Východem a Západem, prohlásila v tisku Clayova berlínská vojenská vláda, že pokus Spojených národů je odsouzen k nezdaru. Když západní mocnosti v zásadě přijaly formuli navrženou malými zeměmi a když tuto formuli schválil i Sovětský svaz, prohlásily americké vojenské úřady v Berlíně, že podobná řešení jsou nepřijatelná, a adresovaly Moskvě pět nových pronikavějších požadavků, o kterých do té doby nebylo nic slyšet.

Naše vláda by měla rozhodnout, zda americkým zájmům prospívá politika, kterou tak často prosadili naši vojenští činitelé během posledních tří let." (18)

Sumner Welles se marně snažil přivést své nástupce k rozumu při stanovení americké politiky. Marně pranýřoval válečnou propagandu všech těch Trumanů, Forrestalů, Clayů a Marschallů. Podnikatelé a vojáci z povolání, kteří diktovali kurs studené války, byli a jsou příliš mocní. Už v polovině roku 1948 president Truman řekl:

„Kdyby se zmírnilo mezinárodní napětí, museli bychom bezprostředně dokázat, zdali naši továrníci a obchodníci mohou dostatečně rychle přizpůsobit ceny a náklady, aby nedošlo k vážnému poklesu zaměstnanosti a výroby." (19)

V méně diplomatické řeči to znamená: jestliže se chceme vyhnout krizi, musíme udržovat mezinárodní napětí. Když se pak zapojili neutrální státy, když se generální tajemník OSN Trygve Lie pokoušel o zprostředkování, když se zdálo, že západní sektory konečně dohrály svou úlohu ohniska konfliktů, začaly Spojené státy hovořit velice jasnou řečí. Tři týdny po vystoupení S. Wellese napsal týdeník US News and World Report roku 1949 ve svém prvním lednovém čísle doslova toto:

„Kdyby opravdu došlo ke skutečnému míru, nastal by všeobecný zmatek. V současné době udržují hospodářskou činnost výdaje na zbrojení a vojenská pomoc druhým zemím.

Dne 2. ledna 1949 usoudil list New York Star:

„Obchodníci se bojí, že kdyby skutečně došlo k mírovému uspořádání s Ruskem a náš vojenský rozpočet by se snížil, vedlo by to k poklesu hospodářské činnosti."

V téže době se i Wall Street Magazín třásl strachy z míru:
„Není sice pravděpodobné, že by se mír v nejbližší budoucnosti stabilizoval. Ale kdyby k tomu přece jenom došlo a znamenalo-li by to snížení výdajů na zbrojení, mohlo by to z hlediska zisků podnikatelů snadno mít horší důsledky než zvýšení daní."

Co je pro národy požehnáním, je pro zbrojařské magnáty kletbou. Po čem američtí milionáři touží, z čeho tyjí a co tvoří základ celé jejich výnosné existence, to je pro celý svět katastrofa — válka nervů, studená válka, horká válka. Vlastní přiznání amerického tisku a politiků ukazují, že za svého nejhoršího nepřítele považují mír, a proto se též pokoušejí zabít holubici míru všude, kde jim zkříží cestu.

Za pomoci vydržovaných německých novinářů se americká propaganda soustavně pokoušela namluvit světu, že hysterické zbrojení v USA a americká válečnická a rozbíječská politika, uskutečňovaná ve vzájemné shodě se západoněmeckým monopolistickým kapitálem, je ve skutečnosti obranou proti „sovětské blokádě Berlína", a západoberlínský ráj několika milionářů vydávala za baštu pokroku.

Pokračování

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *