Partyzánská dědina

sklabynaV kronice Slovenského národního povstání je její jméno zapsáno velkými písmeny; SKLABIŇA. Už v březnu 1944 přijali horalé z podhůří Velké Fatry mezi sebe skupinu Ivana Vysockého, jedenáct uprchlých sovětských válečných zajatců. V květnu pak vytvořili ilegální revoluční národní výbor. Jména těch šestnácti vlastenců stojí za zaznamenání; mnozí z nich se svobody nedožili.

Předsedou RNV Sklabinští zvolili Juraje Majerčika-Kolára, místopředsedou Jána Kapustu a tajemníkem Miloslava Chmurného. Členy byly O. Ďurdík-Pavké, O. Brna-Svrčivé, J. Belíčko-Šuvadé, O. Brodenec, A. Ďurík-Čeláre, J, Kučma. J. Kučera, J. Petráš, J. Kurhajec-Kuliché, J. Majer-Miké, J. Majerčík-Srnké, M. Majer a J. Zuriaň.

První parašutisly přivítala Sklabiňa 8. srpna 1944. Byli to výsadkáři nadporučíka Veličky z desantu, který dopadl k ránu 26. 8. 1944 na Liptovskou Osadu. Od 12. srpna vyhlásila bratislavská vláda stanné právo. Sklabiňský starosta vylepoval vyhlášky (…..Každá osoba, které spáchala niektorý z uvedených trestných činov, bude postavená před stanný sud a potresce sa trestom smrtí.“) a čestný doprovod mu tvořili – partyzáni. Ilegální KSS zorganizovala rozsáhlou zásobovací akci. Na adresu skľabiňského konzumu přicházely na martinské nádraží zásilky a feny ze Sklabině je odvážely na žebřiňácích. Do Kantorské doliny dorazila skupina uprchlých francouzských válečných zajatců vedená poručíkem Piccardem.

A najednou byl ve sklabiňské kotlině poplach. Dorazila tam z Oremov Lazu rota slovenských vojáků; měla vyčistit prostor od banditů. Nadporučík Černogorov, náčelník štábu Veličkovy jednotky, se vydal k domku Jána Chmurného si s nimi pohovořit. Partyzáni byli připraveni zasáhnout, ale nebylo třeba. Sotva se Černogorov objevil, zavelel velitel roty poručík Smetanin „Pozor!“ a hlásil se mu jako nadřízenému veliteli. Černogorov krátce promluvil a rozdal jim cigarety, pozdrav z Velké země. Když Smetanin zavolat „Volno!“, obklopili slovenští vojáci sovětského parašutistu a dali mu takových hoblů, že je ještě po týdnu cítil v kříži. A přece byly se Smetaninovou rotou potíže — chtěla hned zůstat u partyzánů. Co to dalo práce je přesvědčit, aby se vrátili k pluku a ohlásili, že lesy jsou čisté, bez banditů. Ale stejně se za Povstání do Turce vrátili a bojovali (Smetanin později padl).

Nadporučík Veličko vytvořil v Kantorské dolině 1. partyzánskou brigádu M. R. Štefánika. Přijal mezi své bojovníky i 11 sklabiňských občanů (ostatní vytvořili strážní oddíl), ze 123 sovětských zajatců vytvořil oddíl Suvorov a velení nad 98 francouzskými zajatci svěřil kapitánu George de Lannurienovi. Štáb se ubytoval v domku Horních Samšíkových, velitelé 1. brigády u Majerčíka-Murára, v Kapustově chalupě pracovala vysílačka a domek Majerčíka-Zeckého sloužil za nemocnici. Partyzánští velitelé se stravovali u Anny Oborové, kterou znají na celém Slovensku pod přízviskem Máma partyzánů. Nadešel 21. srpen 1944. Půl tisíce slovenských, českých, sovětských a francouzských partyzánů obsadilo Sklabiňský Podzámok a Sklabiňu a prohlásilo je za první svobodné území ČSR. Na Samšíkově domku byla vztyčena naše státní vlajka. Sklabiňa zůstala až do Povstání sídlem hlavního štábu odboje. V září se Sklabinští před nacistickou přesilou evakuovali do hor. I mezi ně dala klerofašistická vláda rozházet letáky s touto výzvou:

SLOVENSKÍ OBCANIA, OPUSTÍTE LESY! Vraťte sa pokojne do svojich domovov a dědín, kde sa vám nič nestane. Nik vás nebude prenásledovať a nik vám neublíží. NEZDRŽUJTE SA V LESOCH! Očisťovacie jednotky budú proti banditom přísne a bezohľadne pokračovať. V bojových přestřelkách ľahko by ste přišli o život. NEVYSTAVUJTE SA PRETO SAMI NEBEZPEČENSTVU! Vraťte sa domov, do miest a dědin a leták si vezmite so sebou!

Ženy a děti nemohly zůstat v horách u partyzánů, ale odešli s nimi do Sklabině i mnozí muži. A 30. září, pět dnů po jejich návratu, vypálili nacisté Sklabiňský Podzámok a vyrabovali Sklabiňu (válečné škody v této obci činily 1.276.000 Kčs). Sto čtyřicet mužů odvlekli fašisté na velitelství Hlinkový gardy v Martinu. Krutým výslechům a mučením podlehli hned ve vezení tři obyvatelé ze Sklabiny.

3. října 1944 si pro rukojmí přišli se seznamem v ruce agenti nacistického sicherheitsdienstu. Dvaadvacet mužů naložili esesáci na nákladní auto, na jehož podlaze se válely lopaty a krumpáče. Opel zamířil směrem ke kasárnám za nádražím a jel za město. Na louce, kde se říká Na bukovině, zastavil. Los! Los! Esesáci přinutili napřaženými samopaly skupinu kopat dvě velké jámy. Mezitím auta přivážela zbytek rukojmí ze Sklabině. Všem bylo jasné, co je čeká …

Společný hrob kopal i patnáctiletý Ondřej Kučera. Později novinářům ve Sklabini vyprávěl:

„Viděl jsem nejednou, jak zajatý esesák skučel strachy, plazil se po zemi, řval Hitler kaput! a prosil o milost. My tam stáli před hromadnými hroby a nikdo neškemral. Jen ženské vpovzdálí tiše štkaly. Bratři Brnovi vlezli ještě do jámy a vyhodili odtamtud balvan. Aby je prý netlačil…“

Téhož dne, 3. 10. 1944, vydal okresní náčelník v Martinu vyhlášku začínající slovy: „Dnes boly následovne osoby podľa šlatária odstřelené…“

Následoval dlouhý, předlouhý seznam. Bylo v něm uvedeno i 20 jmen rodáků ze Sklabině. Nejmladšímu bylo 18, nejstaršímu 47 let.

Po válce se při exhumaci mrtvých zjistilo, že jen dva Sklabiňané zahynuli střelami. Ostatní ubíjeli esesáci lopatami; ovšem nejméně polovina obětí masakru zemřela zadušením, zaživa zahrabána.

Vlado Chmurný byl jedním z 65 sklabiňských občanů, které nacisté 4. 10. 1944 znovu naložili na auta. Místo před popravčí četu je vsak odvezli do internačního tábora v Malackách a odtud do koncentráku Mühlbergu. Řada jeho spoluobčanů se už domů nevrátila; bylí pobiti za pověstného náletu na Drážďany 13. 2. 1945.

Sklabiňa, slavná dědina partyzánů, se dočkala definitivní svobody 11. dubna 1945. Toho dne se do Kantorské doliny probili vojáci 1. čs. armádního sboru v SSSR. Za hrdinství svých obyvatel byla vyznamenána Řádem Slovenského národního povstání 1. třídy a Dukelskou pamětní medailí.

Zbyněk KOŽNAR

Archiv NoS

Čitajte : Povstanie Sklabinčanov bolelo a este neprebolelo. http://turiec.sme.sk/c/4994747/povstanie-sklabincanov-bolelo-a-este-neprebolelo.html 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *