Čeněk Paclt – jedinečný světoběžník

 

paclt„Bloudím světem jako Ahasver, mnohé útrapy zbrázdily mé líce a od nekonečných trampot zbělel můj vous i vlas. A přece, jak je to krásné, když člověk tak volně boží přírodou putuje a netrudí se pranic tím, kde kostí složí!“

Kdo jednou spatřil jeho tvář – tenkrát i dnes – musel ho milovat. „Byl to muž statné rozložité postavy, prostřední výše, s prošedivělým sice, ale dosud hustým vlasem, s vyholenou tváří, s vráskovitým masitým obličejem, s odhrnutým spodním rtem a s chytráckým malým okem, jež častěji mhouřil. Chůzi mel kolébavou, jako by byl léta jezdil koňmo. Snadno se rozčilil, a tu velice ostré měl řeči navzdor tomu, že koktal.“

Tak popsal prvního českého světoběžníka J. V. Frič, jak ho poznal v Berlíně v roce 1869. Tehdy bylo Čeňku Pacltovi padesát šest let a odcházel ze své vlasti naposled. Nebylo mu dopřáno, aby „složiti mohl své staré kosti v milované zemi České“, která ze všech zemí světa, které za svůj dlouhý život prošel, zůstala jeho srdci nejbližší. On to věděl už o několik let dříve. Vracel se z Austrálie a v Londýně ho čekala zpráva o smrti jeho posledního a nejmilejšího bratra Františka. Byla to jeho nejsmutnější cesta k domovu. „Až potom opustím Turnov, nevrátím se více.“

Nevrátil se. Po čtyřicetiletém putování po světě zemřel ve věku sedmdesáti čtyř let ve svém stanu ve skalách nad řekou Vaal, asi šest hodin od Kimberley. Sám a sám, daleko od domova, chudý a zmožený, ač se iidé v rodné zemi domnívali, že mu konečně dopřálo hledačské štěstí a našel veliké diamanty.

„Jaké by bylo jejich zklamání, kdyby viděli skutečnost,“ psal Čeněk Paclt, když se o pověstech dozvěděl. „Místo paláce by uzřeli plátěný stánek, do něhož perou deště a jímž lomcují větry, a po Kroesových pokladech nikdeš ani památky…“

Prosté obydlí. A prostý život, naplněný touhou po svobodě a dřinou, kterou se turnovský rodák živil čtyři desítiletí na všech kontinentech světa. Miloval svobodu, spravedlnost a rodnou zem. Tu ze všeho nejvíc o té ze všeho nejmíň užil; jeho upřímnost a snadný hněv proti bezpráví komplikovaly každý z jeho mála pobytů v rodném Turnově i v národnostně se obrazující Praze. Jestli ho na cestu do Uher a do Vídně vyzvala chuť poznat svět, jestli do Ameriky odjet po rozepři s bratrem, aby rychleji dosáhl štěstí, pak všechny další odjezdy z domova už motivuje touha po volnosti a svobodě.

„Poslední husita“, jak byl Paclt romantickou generací národních buditelů často nazýván, byl nejmladší ze tří synů turnovského obchodníka a brusiče drahokamů. Na první klukovské boty mu švec bezpochyby přidělal horké podrážky; kluk nevydržel na jednom místě. Doma toužil po cizině, v cizině mu srdce přetékalo láskou k rodné zemi. Sotvaže se však nabažil líbezného poklidu domova, začala ho pálit chodidla i židle; musel do světa. Aby o to víc zase vzpomínal na Čechy.

Čeňka Paclta nelákaly cestovatelské objevy, nechtěl se stát oblíbeným spisovatelem, nevyhledával dobrodružství a rychlé zbohatnutí. V Uhrách se chtěl uživit mydlářstvím, jemuž se vyučil, ve Vídni vydělával dost peněz jako brusič drahých kamenů, což uměl z domova. V Novém Yorku nemohl sehnat práci, a proto se vydal lodí do Nového Orleánsu. Na parníku vypukl požár, na pomoc přijela americká válečná loď. Neminula ani hodina a trosečník Čeněk Paclt stál jako dělostrelec Spojených států no korvetě „Providentia“. Ve službách americké armády bojoval proti Mexiku o Texas, pak se zúčastnil jedné z výprav proti indiánskému kmeni Semilonů na Floridě, pomáhal při dostavbě pevnosti Sumter v Jižní Karolíně. Vystoupil z vojska, projel kus Ameriky a vrátil se domů. Za půl roku odjel do Spojených států znovu. Hospodařil v Cincinnati, pěšky se toulal po Státech, v Savannah měl zahradnictví. Tady dostal žlutou zimnici a aby se jí zbavil, odjel do Brazílie. Hledat drahokamy. V Rio de Janeiru mu to však přátelé rozmluvili. Paclt se vrátil do Nového Yorku a rozhodl se pro Austrálii. Koncem srpna 1857 se vyloďuje v Melbourne a od toho okamžiku je jeho život zcela a jednoznačně určen těžkým, trpkým, náročným, zcela svobodným a nezávislým povoláním hledače zlata o diamantů, diggera.

„Napracoval jsem se k neuvěření, a přece nalezl jsem posud všeho všudy čtyři kousky,“ napsal později. „Váží dohromady asi 13 karátů. Ovšem, cestoval jsem při tom mnoho.“

Velmi mnoho. Jen výčet zlatonosných nalezišť v Austrálii, na kterých Čeněk Paclt zkoušel štěstí, by byl skoro úplným místopisem výskytu zlaté horečky na jižním kontinentě v druhé polovině devatenáctého století. V Pacltových dopisech domů lze však najít i kypící, převratnou atmosféru a dějiny oněch legendárních desítiletí. Osud mu přichystal ještě mnohé strázně. Čeněk Paclt je všechny statečně snášel. Hledal zlato, hledal diamanty, nejraději se však toulal divočinou, sám a sám, zpíval si české probuzenecké písně o užíval svobody a volnosti jako snad žádný jiný člověk na světě: v poctivé pokoře před přírodou, v srdečném přátelství s poctivými lidmi, v neuhasitelné touze po domově. Jedinečný světoběžník Čeněk Paclt z Turnova zemřel ve věku sedmdesáti čtyř let. Sam, v obyčejném stanu nad břehem jihoafrické reky Vaal. Mnozí si mysleli, že ho po zemské kouli hnala touha po bohatství, které nenašel. Objevoval však bohatství každý den. V přírodě, v lidech, v poznaní. V umění být mladým romantikem až do konce svého života,                                   

-jh-

Čeněk Paclt (1813-1887)

Archiv NoS

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *