Znovu nad modelem socialismu

Patřím k těm, kteří se podíleli na zpracování prvních verzí modelu socialismu.

Musím se přiznat, že poslední verze, která má zajistit široký vnitrostranický konsenzus, mne neuspokojuje. Za hlavní kámen úrazu a také hlavní názorové bitevní pole považuji otázku té formy vlastnictví, která bude jednou základem nové, a doufejme, že tentokrát již úspěšné formy socialismu.

Abych byl dobře pochopen – je mi jasné, že tato nová forma se na svém počátku určitě nebude vyznačovat monolitností vlastnických forem – ostatně o tom hovoří i velmi dobrá definice socialismu, obsažená v programu Naděje pro ČR schváleném VI. sjezdem KSČM v Českých Budějovicích. Lze očekávat, že v době, kdy bude dosaženo nutné systémové kvality socialismu jako nižší fáze komunistické společenské ekonomické formace, bude ještě vedle sebe existovat kapitalistické vlastnictví výrobních prostředků, státní vlastnictví, maloburžoazní vlastnictví a, teď pozor, samosprávné vlastnictví zaměstnanců podniků, obcí, regionů, organizací typu odborů či dalších společenských organizací. Každý, kdo však ví něco o dějinách a je schopen k nim přistupovat z hlediska marxistické metodologie, však chápe, že při veškeré možné přechodnosti a počáteční pluralitě existuje jedna forma vlastnictví, která je pro každý systém prvotní a integrující. Toto vlastnictví je také vždy vlastnictvím realizovaným určitou konkrétní třídou, která je v daném systému třídou reálně vládnoucí. Jaké je vlastnictví, tak vypadá i politická moc. V kapitalismu šlo a zase jde o vlastnictví kapitalistické a třídu buržoazie (dnes globální), v první historické formě socialismu o vlastnictví státně byrokratické, jehož rozhodujícím subjektem byla třída řídícího aparátu – jak tomu bude s vlastnictvím a třídní dominancí v nové, tentokráte již definitivní formě socialismu?

Václav Jumr v článku (Haló noviny, 9. července) řeší tuto otázku jednoznačně – předpokládá jako vlastnický základ systému státní vlastnictví v tzv. silových sektorech národní ekonomiky. K otázce sociálních skupin, které budou toto vlastnictví realizovat, se sice nevyjadřuje – ale kdo by to mohl být jiný než profesionální řídící aparát státu, možná jako v minulém systému, formálně omezený nějakými právními limity vytvářejícími iluzí, že do toho mohou mluvit všichni občané státu. V realitě by to samozřejmě nefungovalo. Státní vlastnictví nemůže být ničím jiným než vlastnictvím provozovaným řídícím aparátem, a to se všemi problémy dobře známými z minulosti – s nezájmem pracujících o práci a hospodaření, s rozporem mezi my a oni , se snahou řadových pracujících minimalizovat své povinnosti, nepřetrhnout se v práci, eventuálně si trochu přikrádat ze státního. A právě na to dojel minulý systém – o tom už historie jednoznačně rozhodla, to ostatně chápou i v Číně a Vietnamu, kde se ohlížejí spíše po soukromokapitalistickém vlastnictví.

Nový systém už nebude ani kapitalistickým vlastnickým systémem (znovu opakuji, že mluvím o určujícím vlastnickém sektoru), ani systémem státně byrokratického vlastnictví řídícího aparátu. Zbývá jenom jediná, ještě nevyzkoušená cesta – cesta samosprávného zaměstnaneckého vlastnictví, ve kterém je člověk nejen pracujícím, ale zároveň i velmi konkrétně fungujícím a také úměrně své vlastnické angažovanosti příjmy pobírajícím spoluvlastníkem – mluvím o tom, co znal minulý systém v družstevnictví, zejména v agrokomplexech typu Slušovic, co znaly a znají lidé v různých západních zemích, např. v severošpanělském Mondragonu, apod. Tohle musí být základem socialismu a státní vlastnictví může být k tomu jen doplňkovým sektorem, ve kterém bude stále více zaváděna spoluúčast pracujících na řízení a zisku, tedy sektorem, který se se samosprávným sektorem bude stále více sbližovat. Chápu, že pochopit tuto skutečnost není lehké pro mnoho členů strany odchovaných minulým systémem, zejména pro příslušníky bývalého řídícího aparátu. Samospráva se jim jeví jako něco utopického, nereálného, a to se určitě projeví i ve vnitrostranické diskusi.

Na závěr bych proto chtěl připomenout jeden známý apokryf Karla Čapka, ve kterém pračlověk Janeček přesvědčivě dokazuje, že ta nová forma pazourkových nástrojů se nemůže ujmout, a dodat takových Janečků už v historii bylo.

Josef HELLER, KSČM

Haló noviny 14. července 2007