K modelu socialismu (9)

K OTÁZCE HISTORICKÉ ROLE DĚLNICKÉ TŘÍDY

Proti tezi o historické úloze dělnické třídy /a vůbec o roli dělnické třídy/ se namítá mj., že tato třída „mizí" intelektualizací práce.

Tady dochází k falešné záměně. Dělnickou třídu neurčuje co a jak vyrábí (tvoří), tj. konkrétní podoba pracovního procesu, nýbrž zhodnocovací funkce její práce -výroba nadhodnoty jako zdroj kapitalistických zisků. Nikoli fabrická rukodělná atd. práce, nýbrž námezdní práce těch, kdo nevlastní výrobní prostředky, ale jen vlastní pracovní sílu, kterou musí prodávat kapitalistovi (příp. instituci, sloužící panství kapitálu) jako zaměstnavateli.

Likvidace malovýroby konkurencí kapitalistické velkovýroby, přesouvání pracovních sil z výroby do oblasti služeb, postupná likvidace tzv. středních vrstev znamená nikoli mizení, nýbrž rozšiřování podmínek, charakterizujících podstatu dělnické třídy. Přitom ani fabrická třída ani ve vyspělých zemích nemizí, i když je výroba ( a dnes už i služby, dokonce kvalifikované) převáděna do méně vyspělých zemí, kde je levná pracovní síla. Což jsou procesy, příhodné nazývané proletarizací, jež je jednou stránkou narůstající sociální polarizace nejen v rámci jednotlivých zemí, nýbrž celosvětově.

Intelektualizace práce, vyřazování lidí z bezprostředního výrobního procesu, bylo předvídáno teoretikem a ideologem dělnické třídy K. Marxem jako jeden z nejpodstatnějších procesů, ženoucích vývoj socialismu kupředu ke komunismu, přes sbližování tříd až k jejich úplnému splynutí = rozplynutí, zmizení jako tříd. Je tedy absurdní, jestliže se tento proces staví proti marxismu.

PROBLÉM (ZTRÁTY) REVOLUCNOSTI DĚLNICKÉ TŘÍDY

Je fakt, že dělnická třída vyspělých kapitalistických zemí ztratila ve značné míře svou revolučnost. Příčina toho je jednak objektivní-její postavení „dělnické aristokracie" (uplácené drobty z bohatého stolu miliardářské a multimilionářské buržoazie), původně zahrnující lépe placené kvalifikované dělníky, dnes se vztahující na veškerou dělnickou třídu vyspělého kapitalistického „Severu" (i když diferencovaně v různých zemích) – oproti zaostalému či zaostávajícímu, dříve koloniálnímu „Jihu".
Přehlíží a zapomíná se však na „subjektivní" příčinu: podlehnutí oportunistické-mu vedení původně sociální demokracie, po XX. sjezdu KSSS i renegátů komunistického hnutí.

Objektivní podmínky nerevolučnosti se mění odbouráváním tzv. sociálního státu. Mohou se změnit v revolučních situacích, kdy se masy i živelně revolucionizují. Ale jakákoli živelná radikalizace není schopna od základu změnit společnost. K tomu je třeba revolučního vedení, a tím může být jen revoluční komunistické hnutí. Proto boj za jeho renesanci je základní podmínkou znovuobnovení revolučnosti dělnického hnutí.

S tím je v zdánlivém rozporu skutečnost, že k přeměně společenských poměrů spěje dnes často živelné masové hnutí zvláště v rozvojových zemích, vznikající pod tlakem tíživých sociálních poměrů. Aby dosáhlo skutečné a trvalé přeměny je však nutné, aby se mu – dříve či později – dostalo revolučního vedení, tj. přechodu k revolučnímu, marxistickému pojetí boje. Kde se tak stalo či děje, má hnutí úspěchy. Kde se k tomu nepropracuje, je poráženo. O to jde evropské sociální demokracii, snažící se získat vliv na tato hnutí, aby je podřídila svému vedení a tím evropskému imperialismu.

Pokračování