K diskusi o krizi komunismu (a kapitalismu)

«La vérité appartient a ceux qui la cherchent et non point a ceux qui prétendent la détenir. » „Pravda patří těm kteří jí hledají a vůbec ne těm, kteří se domnívají, že jí vlastní” (Marquis de Condorcet (1743-1794), popraven na gilotině)

 Markýz zřejmě nemluvil slovensky, jinak by znal přísloví: “Povedz pravdu, rozbijú ti hlavu“. Doufám, že se přísloví nepotvrdí na hlavě mé.

Britské listy jsou zřejmě na úrovni a „in“, protože podobné diskuse, obecně řečeno o pravici a levici, jsem zaregistroval na více než deseti internetových stránkách v cizině. Dokonce na stránkách Shandongské university v Číně se píše:“Strašidlo, strašidlo nového socialismu se potuluje po Internetu“. Dál jsem se nedočetl, protože text byl v čínských znacích, počítač to přečetl, já ne. Rozhodl jsem se poohlédnout po tom strašidlu a Googlem jsem chvíli surfoval a shromáždil přes padesát soudobých prací o socialismu 21. století ze zemí jako jsou Japonsko, Indie, Čína, až po Venezuelu a Argentinu.

 Sémantické poznámky

Když složitost systému roste, naše schopnost pronášet přesné a také současně významné(relevantní) soudy o jeho chování klesá, až můžeme dospět k prahu, za kterým se přesnost a relevance téměř vylučují. (Lofti A. Zadeh, autor “fuzzy sets“ a principu inkompatibility)

Všichni znalí dané problematiky se patrně shodnou na tom, že na této zeměkouli komunismus nikdy nebyl, není a v dohledné době nebude. Jeden Rus mi řekl, že co bylo v SSSR, byla „kombinace mongolské brutality a pruské administrativy“. Jsou sice milióny, které s tím nesouhlasí. Přesto některé texty do údajného komunismu buší hlava nehlava. Spíše jde asi o to, že autoři si vytvoří jistou konstrukci (proxy) reality a proti této konstrukci pak útočí. Tato konstrukce zahrnuje v dané souvislosti v různé proporci všechno Pařížskou komunou počínaje, režimem Pol Pota konče.

Zrcadlově stejný obraz je na druhé straně. Kapitalismus je systém, kde svoboda kapitálu inovovat a investovat není omezována státem, regiony a komunitou, říká Edmund Phelps a takový kapitalismus již neexistuje. Phelps dostal vloni Nobelovu cenu. Co podle něho existuje, je „korporatismus“, podniky s mnoha majiteli(akcionáři). Vtipnou paralelu nabídl před léty brilantní, dnes již osmaosmdesátiletý Russell Ackoff. Když Ježíš vstoupil na nebesa, zanechal na zemi apoštoly, kteří zajišťují spojení mezi ním a věřícími. Podobně, když koncem 19. století klasický majitel „vstoupil na nebesa“ zavedením akciové společnosti (a stal se akcionářem), zanechal na zemi managery, kteří zajišťují spojení mezi ním a zaměstnanci. Vznikl tak známý problém „principál-agent“.

Velká část arzenálu levice však obsahuje munici, která vznikla v režii společenských věd v polovině devatenáctého století, jež se soustředila na interakci konkrétního zaměstnavatele a konkrétního zaměstnance. Ta dnes probíhá také, ale v porovnání s rozhodujícími dominantními procesy v míře téměř zanedbatelné. Finanční a politická elita ovládá přímo celonárodní a globální ekonomický metabolismus a jednotlivý malý zaměstnavatel se přizpůsobí, nebo zanikne. Má ale plnou svobodu rozhodování.

Marx a Engels v Manifestu konstatovali před 159 roky, že kapitalismus vytvořil nejvyšší produktivitu v historii a nutno říci, že se to od té doby nezměnilo. Snad tento rezultát začíná poněkud (ne zcela) zpochybňovat Čína. Timothy Garton Ash, v Guardianu 22. února letos popsal, jak se kapitalismus dál rozšiřuje v Indii a Číně a v Izraeli dokonce nejstarší Kibutz nedávno odhlasoval, že ruší rovnostářské odměňování a bude odměňovat dle výkonu. Současně Ash však varoval, že na tuto ctnost kapitalismu začíná padat stín globálních ekologických mezí, nepřekonatelných hradeb, ke kterým se blížíme. Wallestein mluví o přibližování se asymptotám. Vyšší produktivita zajistí, že do těch hradeb narazíme dříve a větší sílou. Když jsem Wallersteina četl, napadlo mne suché konstatování Dr. Edwardse Deminga, který naučil Japonce řídit kvalitu výroby, „Survival is Optional“ , což se sémanticky přesně těžko překládá, ale znamení to asi tolik, že „přežití je nezávazné, volitelné, nezaručené“. Deming měl na mysli podnik, ale platí to i o státu, nebo civilizaci. Dokonce oxfordský historik Arnold J. Toynbee odhadl, co může nastat:

"Civilizace zanikají sebevraždou, ne vraždou“. O tom snad podrobněji jinde.

 Pár systémových meditací

 „Kdo ovládá dodávky potravin, ovládá lidi, kdo ovládá energii, může ovládat celé kontinenty a kdo ovládá peníze, může ovládat svět.“ (Henry Kissinger)

 Ukazuje se, H. Kissinger má pravdu. Finanční elita dokáže kolísáním přísunu peněz "rozhoupat" globální ekonomiku a v těchto vlnách malí hráči mohou vypadnout z člunu, velcí však zůstanou. Při těchto jevech hodnoty "prosáknou" z malých podniků do velkých a od zaměstnanců k zaměstnavatelům. Jde přitom o zcela jiné procesy než ty, které přes jedno století zaměstnávají levici. Neznám nikoho, kdo by to lépe popsal, než dva vynikající Izraelci – Jonatan Nitzan a Shimshon Bichler. Všechny jejich práce, včetně jejich disertací, lze najít na www.bnarchives.net .

Je ironií, že toto odhalil již Thomas Jefferson v roce 1809, když řekl:"Když americký lid někdy dovolí aby soukromé banky řídily emisi měny, nejprve inflací, pak deflací, banky a korporace, které kolem nich vyrostou zbaví lidi veškerého majetku až jejich děti se vzbudí bez domova v zemi, kterou jejich otcové dobyli". Několik atentátů na něj selhalo. Lincoln a John F. Kennedy, kteří měli podobné názory, takové štěstí neměli.

Abychom se vrátili k tématu: když kritika obou stran míří na "proxy" cíle a ne na reálné, dochází ke střetu spíše doktrin než idejí. A střet doktrín, ještě méně civilizací, není vhodným nástrojem k řešení problémů. Asi podobně uvažovala publikace rakouské sociální demokracie (2003), v níž ministerský rada, Dr. Andreas Hoeferl, píše:

"Neoliberalismus je politickou ideologií.“ Dále pak: “Tento tržní fundamentalismus se stal svého druhu světovým náboženstvím-které se však nehlásá v kostelích, ale na univerzitách a vysokých školách. Je obhajován s horlivostí náboženství. Milující Bůh však byl vyměněn za Boha trhu a ten neodpouští svým dlužníkům“.

 Nevím, zda se nelze poučit z dějin. Napadá mne třicetiletá válka, která se snažila řešit střet náboženských doktrín a po vyvraždění třetiny obyvatelstva skončila v téže konstalaci, jíž začala. Nakonec se dne 24. října 1648 smířila s Westfálskou mírovou dohodou, vypracovanou v městech Münster a Osnabrück.

Kdyby studená válka a vývoj po ní někomu cosi připomínaly, je to podobnost "čistě" náhodná.

  Hledání řešení

Zdokonalení prostředků, zmatení cílů. (Albert Einstein v odpovědi na otázku co bude problémem lidstva na přelomu tisíciletí.)

Marnost výše uvedených pravo-levých diskusí je v tom, že stěží najdou řešení aktuálních problémů, protože k nim de facto ani nedospějí. Pro mnoho lidi svět nemá žádné problémy a pokud někdo problémy má, tak si za ně může sám. Pro ty kdož snad problémy cítí, stojí zato jednu informaci uvést. Velmi zajímavou inventuru dnešních problémů (někdo by raději slyšel "faktů") publikoval ve své knize:Gerechtigkeit. Eine kritik des Homo oeconomicus, Freiburg 2006 Norbert Blüm, který byl po 16 let německým ministrem práce a sociálních věcí. Je těžké v publikaci uvedené problémy seřadit, ale snad takto to bude srozumitelné:

Spravedlnost a rovnost

Dle časopisu FORBES za loňský rok přibylo 102 miliardářů a jejich počet dosáhl 793. M. Kinsley z amerického FORBESu říká, že miliardáři jsou spokojeni s neviditelnou rukou Adama Smithe v nejprimitivnější formě. Před dvaceti roky miliardářů bylo jen 140. Na druhé straně počet lidí, žijících za méně než 2 dolary denně, dosáhl 3 miliardy, z toho 1,3 miliardy žije za méně než jeden dolar na den. 38 nejbohatších zemí s 1,2 miliardami obyvatel má HDP 26,7 bilionu dolarů. Chudé země s 5,476 mld. obyvatel má HDP 4,8 bil. dolarů. Poměr důchodů rozvinutých a chudých zemí na obyvatele byl 3:1 v roce 1820, 35:1 v 1950 a 72:1 v 1992.

 Současná situace

Jedna miliarda obyvatel zeměkoule nemá přístup k pitné vodě. 600 milionů je tam, kde být nechtějí, jsou vyhnáni nebo uprchlí.

250 milionů dětí je nuceno pracovat v zemích, kde je 900 milionů dospělých bez práce. Blüm řiká, že jedni se vyhladoví a druzí ztloustnou. Svět je schizofrenní. Američané dají 8 mld. USD., Evropané 11 mld. Euro za zmrzlinu a kosmetiku. Tyto prostředky by stačily na zabezpečení vzdělání a pitné vody pro 2 mld. potřebných. Blüm si klade řečnickou otázku, co jsou platné sondy, vysílané na Mars, když na Sahaře vyschnou studny. Že by přece jen ten Einstein měl pravdu pokud se týká oněch zmíněných cílů?

Bylo by možno dál uvádět fakta, ale snad je vhodné připomenout pojem "jednorukého ekonoma". Tento pojem se datuje od doby vlády presidenta USA, H. Trumana. Ten, když potřeboval řešit ekonomické problémy, pozval si na radu ekonomy. Ti mu však ze široka objasňovali situaci a říkávali "na jedné straně vaše rozhodnutí vyvolá… (angl. se používá výrazu "on the one hand" tj. "po jedné ruce") a na druhé straně (angl. on the other hand) atd., což ponechalo vlastní rozhodnutí na Trumanovi. Povídá se, že řekl proto svému pobočníkovi – najděte mi jednorukého ekonoma. Samuelson na oslavách 80 narozenin prof. Heilbronera před pár léty doporučil nebýt "jednorukým" (jednostranným). Dále říká:" v našem cechu jednorucí ekonomové třídí ekonomy, kteří mají jen pravou(liberální) nebo levou(levicovou) ruku a chytrý princ potřebuje eklektického dvourukého ekonoma, aby je rozsoudil". Není to onen Samuelsonův dvouruký ekonom, jehož potřebujeme?

Současnou naší situaci asi nejlépe popsal moudrý Eric Hobsbawm v knize Věk extrémů, měl na mysli 20 století:“Naděje a obavy však nesmíme považovat za předpovědi. Víme, že za neprůhledným mrakem naší nevědomosti a nejistoty dále působí historické síly, které formovaly století“.

Tibor Vaško

Z časopisu Marathon – http://www.valencik.cz/marathon/index.htm