DVA ROKY S MENGELEM

Poprvé ho Enrique Przewoznik uviděl 19. prosince 1942. Přijel s celou svou rodinou po dvou dnech úmorného cestování bez jídla a vody v přeplněném dobytčím vagóně na nádraží v Osvětimi.

Na nástupišti je už čekala skupina esesmanů se psy. Rázně z ní vykročil důstojník, oblečený do dlouhého koženého kabátu a v čepici se známou umrlčí lebkou a zkříženými hnáty, a začal se procházet mezi vězni. Suchým, nepříjemně kovovým hlasem vydával svým podřízeným úsečné rozkazy. Osobně rozděloval vězně do dvou skupin: v jedné byly ženy, děti a starci, ale i mladší lidé, kteří „se mu nelíbili". Enrique Przewoznik se dostal do skupiny druhé, v níž byly asi dvě stovky mladých silných mužů. Ty odvezli do táborového baráku, kde jim důstojník ukázal na hustý černý kouř valící se z vysokého komína: „Jen se dobře podívejte! Víte, kdo to je? Jsou to vaši rodiče, ženy a děti! Podívejte se, jak hoří, čubčí syni!"

To byl první den v koncentračním táboře v Osvětimi. Tehdy ještě nevěděl, kdo byl onen důstojník, který je rozděloval na nástupišti. Pochopil pouze to, že byl pánem nad životem a smrtí jich všech. Přepadl ho nepotlačitelný strach a hrůza. A to byl pouze začátek: musel si zvyknout žít, musel žít dál – i s tímto strachem. Už za několik dní poprvé uviděl, jak si esesmani „hrají" s malými dětmi: vyhazovali je do vzduchu a napichovali na bodáky svých pušek. Teprve za čas se dozvěděl, že člověk, který celé to hrůzné divadlo řídil a vedle něhož musel prožít 789 dní svého života, byl šéflékař tohoto koncentračního tábora, doktor Joseph Mengele.

ZKUS, JAKÉ JE TO ZABÍJET!

Enrique Przewoznik žije v Argentině od roku 1947. Dlouho o své minulosti mlčel, až v šestašedesáti letech se rozhodl, že promluví…

S pomocí dvou novinářů, Rodolfa Braceliho a Roberta Torrese, napsal knihu nazvanou Zůstal jsem naživu…, která vyšla v Buenos Aires v 70. letech.

„Měl jsem štěstí, nesmírné štěstí, že jsem byl mezi těmi několika málo vězni, jimž se podařilo to peklo přežít. Rozhodl jsem se všechno vypovědět a pomoci tak jiným, zejména těm mladším, aby nezapomněli a aby šílenci, jako je Mengele, již nikdy neměli možnost páchat své odporné zločiny," začíná svou knihu Enrique Przewoznik.

A pokračuje: „Štěstí jsem měl už od začátku. Nejdřív jsem nějaký čas pracoval v táboře údajně jako vozka, ale ve skutečnosti tak, že jsem byl sám zapražen jako kůň do káry a rozvážel jsem po lágru různý materiál. Pak jsem byl přeložen do dezinfekčního oddělení. Protože jsem měl nějaké znalosti ze zdravotnictví a mluvil jsem celkem dobře německy, byl jsem brzy něco jako tajemník šéfa komanda. Museli jsme dezinfikovat svršky vězňů, kteří šli do plynových komor. Můj šéf byl Francouz a neuměl německy, takže jsem já musel denně informovat Mengeleho o výsledcích naší práce: kolik kalhot, kolik ÍL sak, kolik kusů prádla jsme vydezinfikovali. Musel jsem o tom denně pořizovat přesné písemné záznamy. Mengelemu se tato podrobná hlášení velmi líbila. Tak se stalo, že jsem s ním byl od počátku roku 1943 až do dubna 1945 v každodenním styku.

Za tu dobu jsem ho poměrně dobře poznal a mohu říci, že označím-li ho za krajně krutého a nemilosrdného člověka, je to stále ještě málo. Nikdy se nespokojil s kořistí, kterou mu odevzdávali jeho podřízení. Vždycky se šel ještě osobně přesvědčit, zda mezi svršky lidí, kteří šli do plynu, nezbyl nějaký šperk nebo trochu peněz. Byl jako lovecký pes slídící po zlatě. Často jsem ho viděl, jak má kapsy nacpané šperky, zlatem a bankovkami. Jen tehdy se jeho jindy kamenná tvář na chvíli rozjasnila.

Nebyl příliš sdílný, tím méně ke svým podřízeným. Byl přímo posedlý pořádkem a důsledně dbal na dezinfekci. Někdy přišel a nařídil mi, abych mu podal dosud nevydezinfikované prádlo. Vytáhl z kapsy lupu a se zaujetím začal hledat vši. Nalezl-li nějakou, měl vždycky radost. Nařídil mi, abych vši z prádla vybral a prohlédl si je pod lupou. Pak rozkázal: ,Zkus, jaké je to zabíjet!‘ Ta slova slyším dodnes. Chtěl snad, abych i já poznal rozkoš ze zabíjení, kterou pociťoval on po hromadném vraždění lidí. Pro něj jsme byli my, židovští vězni, jen vši na těle lidstva, které bylo třeba nemilosrdně likvidovat jako obtížný hmyz."

SMRTÍCÍ SPRCHY

Onoho 19. prosince 1942 ztratil Enrique celou svou rodinu: oba rodiče, dva bratry, tři synovce a švagra. Všichni zemřeli v plynové komoře. Jeho bratr Salomon byl poslán do Osvětimi už dříve a zemřel tam v roce 1941. Sestra Sára, vyčerpaná nemocemi a mučením, šla do plynové komory v roce 1943. Další bratr, Aron, zemřel na následky mučení v témže roce. Švagr Samuel zemřel „na vřed". Byl sice vybrán spolu s Enriquem do skupiny, která po příjezdu do koncentračního tábora dál žila, Mengele však prováděl osobně každý týden mezi vězni důkladné „preventivní" zdravotní prohlídky. A pouhé povrchové zranění, vřed nebo nachlazení stačilo k tomu, aby postiženého stihl jednoznačný osud: plynová komora.

Plynové komory byly asi 100 metrů od místa, kde Énrique pracoval. Většina lidí, které sem svážely vlaky z celé Evropy, byla poslána přímo tam. Napřed se shromáždili v domě, který vypadal celkem nevinně. Tam se museli vysvléci a přejít do druhého domu, aby se „osprchovali". Netušili, že z otvorů, jimiž měla vytékat voda, začne brzy unikat plyn. V deseti minutách byli všichni mrtvi.

Hrozné bylo i to, že Mengele často sám pozoroval toto otřesné divadlo tajným průzorem. Kochal se tím, jak se lidé ve smrtelném strachu vzájemně objímali a ucpávali si ústa a nos ve snaze zabránit, aby jim pronikl do plic smrtící plyn. Jindy se díval na to, jak se v kremačních pecích měnily mrtvoly za několik málo minut v popel. Po celé týdny, měsíce a roky to byla hlavní Mengeleho zábava.

Přes dva roky pracoval Énrique Przewoznik v baráku v těsné blízkosti plynových komor. Celé dny slyšel, jak se odtamtud ozývají zoufalé výkřiky a nářek těch, kteří umírali udušeni plynem. Trvalo to asi deset minut. Pak nastalo hluboké ticho – všichni byli mrtvi. Bylo to nesnesitelné. Dodnes slyší Énrique v noci ten křik. Jeho smysly stále vnímají pach spáleného lidského masa. Toho se už nezbaví…

MENGELEHO EXPERIMENTY

Mengele posílal do komor smrti denně tisíce lidí. Mnohé z těch, kteří zůstali naživu, však čekalo daleko větší utrpení.

Nejhůře na tom byli v Osvětimi ti, které Mengele vybral pro své „vědecké pokusy". Przewoznik se s tím denně setkával ve správě táborové nemocnice. Jako vězeň neměl samozřejmě přístup do „laboratoří", kde Mengele své hrůzné lékařské experimenty prováděl. Byl pouze svědkem toho, jak Mengele své oběti vybíral a připravoval. Dal nastoupit dlouhou řadu vězňů a začal si své pokusné králíky pečlivě prohlížet pronikavým, ledovým pohledem. Každý den jich vybral několik.

Zpočátku dělal hlavně pokusy s kastrováním. Vybíral si k tomu mladé muže kolem 18 let a odňal jim jedno nebo obě varlata. Fyzicky po čase vypadali jako ženy a psychicky zůstávali muži.

Později Mengele rozsah svých experimentů rozšířil. Zaměřil se na lidi trpasličího vzrůstu a na dvojčata. Na tisících těchto lidí se projevily v důsledku jeho chirurgických zákroků tak podstatné fyziologické změny, že se přestali lidem vůbec podobat. Prováděl nejsložitější operace bez jakéhokoli umrtvení. Vyjímal lidem z těla různé orgány, měnil jejich podobu. Většina z nich umírala v nepředstavitelných bolestech. Těhotným ženám uměle urychloval porod bez ohledu na to, v kterém měsíci těhotenství byly: téměř všechny umíraly spolu se svými dětmi pod Mengeleho rukama.

Často si vymýšlel nepochopitelně kruté kousky. Když například přijely do Osvětimi tisíce Cikánů z Československa, Rumunska a Bulharska, dovolil jim, aby žili několik dní v relativním klidu v rodinném kruhu. Pak jim zorganizoval velkou „oslavu" pod širým nebem. Celé hodiny pozoroval, jak tito muži a ženy zpívají a tančí při světle táborových ohňů. Bylo to neskutečné, fantasmagorické: nepřirozené veselí za ostnatými dráty koncentračního tábora. Mengele to pozoroval chladným, soustředěným zrakem. Nutil vězně, aby tančili bez přestání až do svítání, a pak řekl: „Cikáni si teď zaslouží důkladnou sprchu." Na místě, kde se ještě před chvílí „veselili", museli nyní nechat všechny své svršky, hudební nástroje, ženy své ozdoby. Někteří tuto lest prohlédli a prosili ho o milost s poukazem na to, že se narodili v Německu. Ti museli vystoupit z řady a střelbou a rozzuřenými psy byli zahnáni do kremačních pecí, kde byli upáleni zaživa. Ostatních osm tisíc Cikánů zemřelo onoho rána v plynové komoře.

Na jaře roku 1945 Němci ve spěchu a zmateně tábor opustili a ponechali tam několik tisíc vězňů, které již nestačili zlikvidovat.

Když se Énrique Przewoznik vrátil do svého rodného Poňska v Polsku, nenašel tam jediného živého člena své rodiny. Po válce se proto rozhodl odjet do Argentiny, kde už žil od roku 1922 jeho bratr.

Énrique Przewoznik říká: „Mnozí přátelé se mě ptají, proč znovu oživuji tolik bolesti a lidské krutosti. Dělám to proto, že čas sice poněkud otupil nenávist, ale jsou věci, které z paměti nelze vymazat. Stále před sebou vidím to malé dítě, které běží důvěřivě do plynové komory oklamáno Mengeleho slibem, že tam dostane trochu kávy. Stále vidím tančit Cikány krátce před tím hromadným masakrem. A slyším mučené spoluvězně, jak prosí, aby je zastřelili a zkrátili tak jejich nesnesitelné utrpení.

Nemohu ani po tolika letech věřit tomu, že jsem to všechno mohl přežít. Ve snu se stále znovu vracím do toho pekla. l tam mě Mengele pronásleduje. Unikám mu, ale hustý kouř ze spálených lidských těl mi v tom brání. Znovu utíkám, ale jeho dlouhá ruka mě chytá. Po celý život se marně snažím zbavit se těchto snů."

Před časem Enriquovi jeden lékař nabídl, že mu odstraní koncentráčnické evidenční číslo vytetované na předloktí. Odpověděl: „Nechci, neboť žádná jizva nemá být zahlazena. Na tolik hrůzy a barbarství, na jehož počátku bylo toto číslo, se nesmí zapomenout."

Když se ho novináři ptali, co by udělal, kdyby se opět tváří v tvář setkal s Mengelem, řekl: „Mohu odpovědět otázkou? Co byste udělali vy, kdybyste se setkali s člověkem, který nařídil zavraždit vaše rodiče, sourozence a nejdražší přátele?"

LA SEMANA (Buenos Aires)

Archiv NOS