Cesta do Běloruska (1)

Chci Vám vyprávět o východě, o cestě do pro nás „zakázané“ země s „hrůzostrašným“ diktátorem A.G. Lukašenkem.

Víza a přípravy

Už si přesně nevzpomínám, kdy mezi námi padlo rozhodnutí vydat se do Běloruska, do země pro nás diplomaticky izolované do které nikdo „normální“ nejezdí. Jak se asi žije lidem v nesvobodě, která u nás skončila jako zázrakem před 17 lety, vrtalo nám hlavou.

Je skutečně Lukašenkův režim tak nepřátelský a nesvobodný ?

S těmito pocity jsme přijali rozhodnutí vydat se na malou redakční expedici. Členové týmu jsme tedy byli já Petr Kolář, kolega Milan Tůma a konečně Karolína Krátká. Každý cestovatel nespoléhající na cestovní kanceláře (podle našich informací z ČR do Běloruska stejně žádná CK nejezdí), musí hledat informace kde se dá. Využili jsme proto nejdostupnější informační zdroj a to server www.belorusko.cz , kde jsme načerpali základní informace potřebné pro získání víz, neboť běloruská strana zavedla recipročně víza pro české občany. Teď po návratu musíme konstatovat, že tento server funguje opravdu perfektně a informace na něm jsou velmi přesné. Je to také jediný informační kanál, který jsme našli. Vyrazili jsme na ambasádu pro víza a dali se do vyplňování. Víza je možné vyplňovat latinkou, neznalí azbuky mohou být v klidu. Za týden byla víza hotova a tak jsme se mohli chystat na cestu. Na naši expedici jsme si vyhradili 14 dnů což odpovídalo předpokládané trase, měli jsme v plánu projet zemi od západu k východu až na ruské hranice, podívat se do národních parků, vesniček a také zjistit poměry, ceny a nálady mezi lidmi.

Ve chvíli kdy jsme měli víza v ruce, se nás začalo zmocňovat napětí a začala stoupat nervozita. Přece jen jsme nevěděli do čeho jdeme, přátelé nás varovali, hovořili o zavírání cizinců. To nám samo o sobě na odvaze nepřidalo, nicméně chtěli jsme věřit, že zdejší myšlení je z velké části ovlivněno médii a její negativní kampaní ke všemu východnímu. Na konci července jsme byli připraveni vyrazit.

Cesta začíná…

pokračování příště