Budapešť 1956

Bylo 23. října 1956.

 

 

Večer o 20. hodině zazněly u budovy budapešťského rozhlasu první výstřely a o dvě hodiny poté byl rozpoután organizovaný útok.

 

 

Ještě před tím o 19. hodině přepadla asi třistačlenná skupina dělostřeleckou důstojnickou školu, ve které se chtěla zmocnit zbraní.

V těch chvílích byla v Budapešti přepadena řada skladišť zbraní, někde i policejní stanice.

 

V 21 hodin byl zahájen útok proti energocentrále Csepelských železáren a hutí, aby byla znemožněna práce největšího závodu hlavního města.

Tu noc vzniklo v Budapešti několik středisek povstání, která postupně sjednocovala a koordinovala svou činnost.

Vůdcové ozbrojených povstaleckých skupin byli lidé znalí pouličního boje. Odborně si vybírali bojové pozice, budovali základny vhodné k obraně a věděli, jaké možnosti boje skýtají ulice velkoměsta. Tito vůdcové se rekrutovali z bývalých horthyovských důstojníků, Setníků, šípovců, a byli mezi nimi i důstojníci lidové armády, kteří zradili. Mnozí z nich se zúčastnili ilegálního hnutí proti lidové vládě, nebo sympatizovali s polofašistickým režimem, který existoval v Maďarsku do roku 1945 nebo byli postiženi křivdami, které je v letech po válce z těch či oněch důvodů stihly.

V době od 25. do 30. října bylo vypuštěno z bran vězení 9962 kriminálníků a 3324 vězňů trestaných za špionáž, účast na ozbrojeném spiknutí a za jiné politické delikty. Kriminální živly se tak staly přirozenými spojenci organizovaných band.

Do bojů na straně kontrarevoluce se dali a také v nich padli i lidé, kteří byli celým vývojem zmateni a na které zapůsobily nacionalistické emoce a ideová příprava povstání; sem patří zvláště mnoho mladých.

Podle údajů ústředního statistického úřadu MLR z roku 1957, padlo, zahynulo, bylo zavražděno, lynčováno, umučeno 2500 až 3000 osob.

Dnes se události října vykládají jako „spontánní povstání proti stalinskému režimu“ a maďarský premiér klečí na oslavách tohoto „svátku“.

 

Zažloutlé fotografie ze starých novin zachovávají víc než výmluvné svědectví o pogromech, které uspořádaly různé zfanatizované bandy proti čestným občanům, jejichž hlavním obviněním bylo, že svůj život spojili s dějinami Maďarské lidové republiky, že statečně vystoupili v kritické chvíli na její obhajobu a obranu.

Na ulicích Budapešti, ale i v jiných koutech Maďarska, byl rozpoután nový »bílý teror«, tolik připomínající bílý teror po roce 1919, kdy padlo na 20 tisíc stoupenců maďarské Komuny.

Řádění band učinil přítrž jen rozhodující obrat, který ve vývoji událostí nastal 4. listopadu 1956, kdy vláda Jánose Kádára, jež mezitím zformovala své síly mimo Budapešť, požádala Sovětský svaz o vojenskou pomoc, neboť se už v té chvíli vlastních domácích bojeschopných sil nedostávalo…