Leninova poslední léta (1)

Co dnes o Leninovi víme? Málo. O Leninovi vypráví Jelizaveta Drabkinová (1901—1974) která pochází z rodiny profesionálních revolucionářů. Pracovala jako sekretářka J. M. Sverdlova. Je autorkou děl pojednávajících o prvních létech sovětské moci.

 

Jaro 1922. Zdravotní stav V. I. Lenina byl takový, že lékaři vyžadovali, aby okamžitě zanechal práce a odjel si odpočinout. Lenin souhlasil, ale odkládal odjezd „o jediný den", „ještě o jeden den", „o několik málo dní", jen co rozdělí povinnosti mezi své zástupce a domluví se s nimi, jak budou pracovat, a pošle telegram Čičerinovi, který vede jednání v Janově, a napíše Sokolnikovovi dopis o otázkách finanční politiky a zformuluje doplňky k úvodní části Trestního zákoníku a připraví pokyny o opatřeních k rozvoji radiotechniky a uspořádá své listiny a vydá poslední direktivy svým sekretářkám. O čem? Ale přece o zásilkách knih a časopisů do Gorek. „Vždyť jste slíbil, že nebudete vůbec pracovat." — „Copak četba je snad nějaká práce?"

Už minula polovina května, ale Vladimír Iljič byl stále ještě ve městě. Jednou však přece jen nastal den, kdy nebylo možné odjezd dál odkládat, a tak se vypravil do Gorek.

V Gorkách, v někdejší usedlosti továrníka Salvy Morozova, strávil Lenin poprvé několik dní na podzim roku 1918 po pokusu o atentát na něho. Neměl rád hlavní budovu statku, zejména přepychové pokoje v prvním patře. Ale park a okolí, hora, kopce a zvlněná pláň s dalekým obzorem splývajícím s oblohou se mu líbily. Často sem později přijížděl pracovat i potoulat se v polích a v lese.

Tentokrát se Lenin chystal strávit v Gorkách celé léto. Jeho příjezd připadal na pětatřicáté, nejtíživější výročí popravy jeho staršího bratra Alexandra; vpředvečer výročí se totiž rodina Uljanovových seznámila s autentickými soudními a policejními dokumenty a se všemi podrobnostmi v květnu roku 1887. Dozvěděli se to 21. května. Do Gorek přijel Vladimír Iljič 23. května.

25. května ho pak postihla první mozková mrtvice.

Vážný stav nemocného trval přibližně týden. Lékaři mu nařídili absolutní klid.
Lenin ležel v prvním patře severního křídla v malém rohovém pokojíku. V místnosti bylo dokonce i za slunečných dnů šero. Světlo tlumily sítě proti komárům a vysoké stromy rostoucí pod okny. Panovalo zde dokonalé ticho, které jen tu a tam rušily jakési neurčité zvuky, čísi hlasy, klapot kol po vzdálené cestě a kvákání žab u rybníka.

Postupně se Vladimír Iljič cítil fyzicky lépe. Začínal však chápat skutečný charakter nemoci. Právě v tyto dny se postaral o to, aby zůstal o samotě s doktorem Averbachem, jenž ho přijel prohlédnout, a položil mu otázku, která ho mučila, otázku, zda ho postihla paralýza a zda bude postupovat.

Když už po smrti Vladimíra Iljiče profesor Averbach vzpomínal na tento rozhovor, řekl:

„Odjel jsem s tíživým pocitem, hlavou mi vířily nejrůznější projevy zájmu o všechny možné maličkosti týkající se mé osoby, kterými mě zahrnul tento nemocný člověk, jenž už tušil možnost svého konce a velice bolestně nesl to, že nejspíš neuvidí další rozkvět svého velikého díla, jemuž s takovým utrpením zasvětil celý svůj život."

Nedlouho po prvním těžkém záchvatu vstoupil do života Vladimíra Iljiče nový člověk, významný vědec, lékař a tehdy nejproslulejší specialista na cévní choroby, profesor Gottfried Foerster. Když profesor Foerster, vedoucí lékař kliniky v Breslau (dnešní Wroclawi) obdržel pozvání sovětské vlády, která ho žádala, aby se ujal léčení Vladimíra Iljiče, okamžitě souhlasil, přijel do Ruska a přibližně dva roky, až do smrti Vladimíra Iljiče, se od něho téměř neodloučil. Seznámil se s ním, když už byl Vladimír Iljič těžce nemocen, ale poznal ho tak důvěrně, jak může člověka poznat jen ošetřující lékař. Vnímavým zrakem lékaře sledoval každé jeho gesto, každou změnu jeho nálady nebo výrazu obličeje. O to cennější je portrét Vladimíra Iljiče, který Foerster podává ve svých vzpomínkách zveřejněných rok po Leninově smrti:

„Stojí přede mnou jako živý se svou podsaditou postavou, se svými vláčnými pohyby, se svým velkolepým čelem vypouklým jako klenba mohutné budovy. Z jeho klidných a jasných očí, hned široce rozevřených, hned zas přimhouřených, jako by si chtěl co nejpřesněji vzít na mušku celý svět, vždy vyzařoval proud jiskřivého intelektu … Jeho mimika byla až neskutečně živá, každý jeho rys vyjadřoval neustálou intenzívní myšlenkovou činnost a hluboký vnitřní prožitek."

Když profesor Foerster přijel do Gorek, Vladimír Iljič obýval malý temný pokojík v severním křídle. Profesor naléhavě vyžadoval, aby se okamžitě přestěhoval do hlavní budovy. Vladimír Iljič to úporně odmítal, souhlasil teprve tehdy, když ho profesor přesvědčil, že ve světlejším a vzdušnějším pokoji se rychleji uzdraví. Přesto několikrát, když se Leninova choroba obzvlášť zhoršila a on podléhal skrytým podvědomým vlivům svého charakteru, i přes paralýzu hrdinsky zdolával schodiště a přecházel do severního křídla.

„Na první pohled to může vypadat jako něco zcela bezvýznamného," říkal profesor Foerster, když analyzoval jednání Vladimíra Iljiče. „Nicméně je v tom hluboký psychologický význam. V poslední době byl definován pojem komunistické etiky. Tuto etiku Lenin v sobě nejen zosobňoval, ale byla v něm zcela zautomatizována. V obdobích nemoci, kdy rozvážný úsudek bránící škodlivému a bezúčelnému útěku do malého temného pokojíku utuchal, dočasně osvobozená instinktivní touha po prostotě, odpovídající vnitřnímu uspořádání Leninovy osobnosti, zvítězila a řídila jeho jednání."

Foerster poukazoval na železnou vůli, s jakou Vladimír Iljič bojoval proti své chorobě, proti paralýze, kterou nemoc vyvolala, ztrátě řeči a schopnosti psát: „Návrat řeči a schopnosti číst a psát se staly v posledních měsících života jeho hlavním cílem a na cestě k němu dosáhl úspěchů, které se vymykají výsledkům všech dosavadních vědeckých výzkumů odpovídajících tak těžkému poškození mozku, jaké odhalila pitva. To vše mohl Lenin dokázat jen díky své neobyčejné vůli…"

Počátkem června roku 1922 se Leninův zdravotní stav zlepšil, obnovila se schopnost pohybu, zmizely potíže řeči.

Ve druhé polovině června m lékaři dovolili chodit a přijímat nejbližší spolupracovníky s podmínkou, že se nebudou vést žádné rozhovory o politice a o práci.

„Při takové podmínce jste mi nemuseli žádné návštěvy povolovat," mračil se Vladimír Iljič.

V těchto dnech došlo v jeho náladě k zásadnímu převratu. Jestliže se dříve smiřoval s tím, že musí delší dobu odpočívat, chtěl se nyní co nejdřív vrátit ke své práci. Již 18. června, to znamená tři týdny po tom, co onemocněl, je v bulletinu o jeho zdravotním stavu záznam, jak nesmírně tíživě nese příkaz ničím se nezabývat.

Po týdnu se konalo lékařské konzilium. Vladimír Iljič je kával s velkým vzrušením. dílo nutnost dlouhodobého odpočinku se zachováním přísného režimu a s naprostým vyloučením jakékoliv duševní práce a starostí o politiku. „Iljič režim dodržoval, ale k požadavkům lékařů zaujímal skeptický postoj," psala později N. K. Krupská.

„Nemohu to přece zařídit tak, abych nepřemýšlel," vyjádřil se k tomu jednou.

Doktoru A. M. Koževokovovi, který se od něho ani na okamžik nevzdaloval, řekl:
„Je to nezbytné, aby mi umožnili něčím se zabývat. Jestliže nebudu mít žádnou činnost, začnu samozřejmě myslet na politiku. Politika je věc, která mě přitahuje nejvíc ze všeho, a odvést mě od ní může jenom něco ještě přitažlivějšího, jenže to neexistuje…"

Léto toho roku bylo proměnlivé, s častými, ale krátkými dešti. V červenci nastala vedra s bouřkami a lijavci. Minula sena, dozrálo žito, začala žatva.
Vladimír Iljič se už volně pohyboval, dobře spal, bolesti hlavy téměř zmizely.

13. července psal radostně své sekretářce L. A. Fotijevové: „Můžete mi blahopřát k uzdravení. Důkaz: rukopis, který začíná vypadat lidsky …" Dopis byl opravdu napsán jistým a čitelným rukopisem. Současně Vladimír Iljič žádal, aby pro něho byly připraveny knihy a vypracován soupis toho, co vyšlo „z vědecké literatury, beletrie a literatury politické". V závorkách pak poznamenal: „Poslední nejpozději ze všeho, protože mi ještě nebyla povolena."

Došlo však i na politiku. 19. července profesor Foerster dovolil Leninovi číst noviny, nejprve starší — květnové, červnové a z první poloviny července — a později i čerstvé.

Vladimír Iljič z toho měl neskonalou radost. Chtěl přečíst všechno na jeden zátah. Když však postřehl znepokojený pohled Naděždy Konstantinovny, slíbil, že si rozloží četbu na tři dny.

Minul červenec, přišel srpen. Vladimír Iljič nabyl sil. Často chodil na dlouhé procházky. Mnoho četl. Seznamy knih, které si vyžádal, obsahují kolem sto padesáti titulů ruských, německých, francouzských, anglických a italských novin a časopisů, dva svazky děl Marxe a Engelse a Hegelovu Fenomenologii ducha a Vědu o logice.

Lékaři dovolili Leninovi schůzky se spolupracovníky. Od 11. července do 29. září ho navštívili: J.V.Stalin, L B. Kameněv, N. I. Bucharin, G.J. Zinovjev, L. D. Trockij, G. I. Petrovskij, N. N. Krestinskij, G. K. Ordžonikidze …

V tomto seznamu figuruje i jméno muže, který býval v Gorkách téměř denně. Je to Avel Safronovič Jenukidze, tajemník Všeruského ústředního výkonného výboru, který měl na starosti Gorki po dobu pobytu V. I. Lenina v těchto měsících. S nesmírnou bolestí vzpomínal, že Vladimír Iljič měl přesnou představu o svém těžkém stavu a nejvíce ze všeho se bál, aby se nestal invalidou. Neměl strach ze smrti, ale nedovedl si představit svůj život bez intenzívní práce.

Bohužel se nedochovaly téměř žádné vzpomínky na toto období Leninova života, existují jen jednotlivé úryvky z vyprávění těch, kdo se s ním tehdy vídali. Všichni tvrdí, že byl čilý, dychtivě se vyptával na všechno možné, vesele se smál, huboval lékaře za režim, který mu předepsali, a věřil, že se v říjnu vrátí ke své práci.

„Nikdy nezapomenu," psal profesor Foerster, „s jakou vděčností a štěstím přijal koncem září dvaadvacátého roku, kdy se jeho utrpení podstatně zmenšilo, mé oznámení, že začátkem října může — i když v značně omezené míře — znovu začít pracovat."

O čem přemýšlel a co prožíval Vladimír Iljič v oněch měsících mezi svým příjezdem do Moskvy a novým náporem nemoci, po němž se již k práci nevrátil?
Těch pět měsíců, než mu choroba definitivně znemožnila práci, se dělí na dvě stejně dlouhá období.

První — od 2. října do 16. prosince — je naplněno usilovnou prací a záplavou nutných záležitostí. Podle výpočtů sekretářek napsal Vladimír Iljič 224 úředních dopisů, přijal 171 lidí, předsedal na 32 zasedáních a poradách rady lidových komisařů, Rady práce a obrany, politického byra ÚV a různých komisí. K tomu je třeba připočíst tři velká vystoupení — na zasedání Všeruského ústředního výkonného výboru, na IV. kongresu Kominterny a na zasedání moskevského sovětu.

V druhém období — od 16. prosince do 6. března — byl Vladimír Iljič těžce nemocen, ležel na lůžku, ale na jeho kategorickou žádost za ním docházely sekretářky a on jim diktoval své‘ poslední články, svou politickou závěť.

Začneme od prvního období.

Mezi otázkami, kterými se Vladimír Iljič v těchto měsících zabýval, byly záležitosti drobné (v rodině Uljanovových se jim říkalo „kožky drobné zvěře") i závažné, jako například měnová reforma, vytvoření Svazu sovětských socialistických republik a monopol zahraničního obchodu. Existoval však ještě jeden problém, o němž Lenin v té době téměř nepsal, ale věnoval mu obzvláštní zájem. Míním tím otázku kultury.

V posledních zářijových dnech, kdy Vladimír Iljič pobýval ještě v Gorkách a chystal se vrátit do Moskvy, byl v Pravdě otištěn článek předsedy ÚV Proletkultu Valeriana Fjodoroviče Pletněva. Pletněv v něm zhuštěně vyložil programové názory vedoucích činitelů Proletkultu.

„…. Proletariát musí vytvořit vlastní kulturu a vědu, principiálně odporující kultuře a vědě všech ostatních tříd," psal Pletněv. „Výrazná demarkační linie
mezi proletariátem a ostatními třídami je obzvlášť závažná v tak nekulturní a zpola negramotné zemi, jako je Rusko."

Lenin ještě téhož dne poslal výstřižek z novin se svými poznámkami šéfredaktoru Pravdy Bucharinovi.

„K čemu je dobré tisknout hlouposti, jako je Pletněvův fejeton pohrávající si se všemi možnými rádoby důležitými pseudovědeckými a módními slovy? Cožpak redakce Pravdy není schopna vysvětlit autorovi jeho omyly? Vždyť to je falzifikace historického materialismu!"

Pletněvovi odpověděli vzápětí na stránkách Pravdy N. K. Krupská a pracovník ústředního výboru strany J. A. Jakovlev. Oba tyto články tlumočily i Leninovy názory na otázku kultury.

„V naší zaostalé zemi," psal J. A. Jakovlev, „se musíme bít za ´buržoazní kulturu‘, za to, abychom přesně plnili své povinnosti, přicházeli včas do práce, nevymýšleli si byrokratické výmluvy, abychom vysvětlovali žadatelům, co mají udělat pro správné vyřízení své záležitosti. Musíme naučit občany RSFSR včetně komunistů, aby nechápali úplatek jako nezbytné projímadlo, když má náš aparát zácpu, musíme je naučit pracovat tak, aby příslušnost ke komunistické straně nebyla pohodlnou zástěrkou pro zlodějské úředníky, prostě — musíme je naučit pracovat ne po šlendriánském sovětském způsobu, ale dejme tomu i po buržoazně evropském nebo americkém způsobu. Musíme zmenšit negramotnost a naučit rolníka kulturně hospodařit …"

A J. A. Jakovlev, jako by pozvedal svůj hlas v tomto sporu proti těm, kdo později způsobili tak těžké škody sovětské vědě, pokračoval:

„Na Západě existují obrovské skupiny vědců, skutečných materialistů a odborníků ve své práci, učenců, kteří obohacují poznání lidstva o nesmírné objevy — a přitom lidí hluboce věncích v boha. Museli bychom být slepí, kdybychom kvůli buržoazním křiklounům prodávajícím svou kůži buržoazii neviděli onu grandiózní práci v oblasti přírodních věd, která se uskutečňuje na Západě často proti kořistnickým cílům a zájmům buržoazie."

Pokračování