Bývalí agenti odhalují CIA (2)
Philip Agee a Louis Wolf , autoři publikace Dirty Work, The CIA in Western Europe (Špinavá práce, CIA v západní Evropě) vypráví o své nevšední činnosti.
POLOVOJENSKÁ SKUPINA
Mezi více než dvěma sty lidmi, kteří se zabývali tajnými operacemi CIA v Řecku, byla skryta pozoruhodně nenápadná sešlost nazývaná polovojenská skupina. Snad žádná složka CIA by nemohla být tak jasně spjata s možností vnitřní podvratné činnosti jako právě ona. Taková skupina nebyla zřízena jen v Řecku. Podobné polovojenské skupiny řízené pracovníky CIA působily v šedesátých letech po celé Evropě. Zaměstnanci CIA se zpravidla co nejvíce vyhýbali tomu, aby v nich sloužili jako pracovníci, neboť odhalení pracovníka před cizími státními příslušníky znamenalo konec možného postupu v CIA a přehlíživý postoj ze strany spolupracovníků.
V Řecku vznikla polovojenská skupina někdy začátkem šedesátých let. Od roku 1963 do roku 1967 řídil operace skupiny řecko-americký agent CIA s velkými zkušenostmi z předchozí služby v armádě USA. V roce 1967 byl přeložen do Vietnamu. Tento řecko-americký příslušník CIA přijal několik řeckých občanů do „jádra občanské armády proti hrozbě levicového převratu", jak se CIA vyjadřovala. Každá z těchto skupin byla vycvičena a vybavena tak, aby mohla jednat jako autonomní partyzánská jednotka, schopná vést partyzánskou válku za minimálního nebo žádného řízení zvenčí.
Příslušníkům každé takové skupiny dala CIA vojenský výcvik. Pokud lze zjistit, byla většina polovojenských skupin vycvičena ve dvou táborech – jeden z nich se nacházel nedaleko Volosu a druhý na hoře Olympu. Po úvodních kursech prodělávaly skupiny intenzívní výcvik v izolovaných oblastech v Pindosu a v horách u Floriny. Tyto partyzánské skupiny byly ozbrojeny automatickými zbraněmi a malými horskými minomety.
Zbraně se skladovaly na několika místech, Často v jeskyních. Každý příslušník polovojenských skupin věděl, kde jsou sklady zbraní, aby byl schopen se bez dalších rozkazů odebrat na určené místo. Jeden příslušník CIA to označil za „noční můru". „Sotva se zřídilo skladiště, některý z řeckých rekrutů se v baru opil a začal o zbraních žvanit," řekl. Znamenalo to pak přemístit sklad a najít za provinilce náhradu. Kromě zbraní se skladovaly také potraviny a zdravotnické potřeby.
V období mezi lety 1963 a 1969 byla polovojenská sekce CIA v Řecku zcela oddělenou organizací. Zdá se, že neměla žádný oficiální ani jiný styk se Spojenou skupinou pro vojenskou pomoc Spojených států Řecku (JUSMAGG). Není známo, zda existovaly styky mezi těmito polovojenskými skupinami a složkami řeckých ozbrojených sil, které se podílely na převratu z roku 1967.
Podle jednoho bývalého pracovníka tajných služeb, který je vůči CIA stále ještě vázán přísahou mlčenlivosti, neměl nový šéf polovojenské sekce, který nastoupil v roce 1967, žádné vojenské zkušenosti a dříve se na polovojenských operacích nepodílel. Krátce po svém nástupu se obrátil na zásobovacího pracovníka CIA s neobvyklou žádostí. Byla to pečlivě na stroji napsaná objednávka, užívající číselných označení a názvů z katalogu armády USA, na kompletní polní nemocnici včetně nejmodernějšího chirurgického vybavení pro operace, které se v podmínkách partyzánské války neprovádějí. Nemocnice měla být vyžádána cestou CIA od americké armády. Požadované dodávky pro nemocnici zahrnovaly léky s krátkými záručními lhůtami, například penicilín, a také operační stoly a jiné objemné předměty, příliš velké na to, aby se daly lehce ukrýt.
Zásobovací pracovník CIA, bývalý voják, se šéfa polovojenské sekce zeptal, zda je objednávka pro jeho úkoly přiměřená. Aby nemusel s názorem zásobovacího pracovníka polemizovat, šéf polovojenské mise řekl, že „věc prověří", a již se k objednávce nikdy nevrátil. Celá záležitost je však ještě podivnější tím, kdy byla objednávka podávána. Bývalý král Konstantin se totiž právě vrátil z návštěvy ve Spojených státech, kde měl několik schůzek s vysokými státními představiteli včetně prezidenta Johnsona. Je možné, přestože dnes nelze nalézt žádný důkaz, že příslušník CIA chtěl polní nemocnici proto, aby se jí mohlo použít v případě králova převratu, který byl – bez úspěchu – proveden ještě téhož roku.
Pokud lze zjistit, polovojenská sekce nebyla nikdy rozpuštěna. Vedoucí pracovníci CIA spatřují ve skupinách, jež polovojenská skupina řídí, dlouhodobou „pojistku" pro zájmy Spojených států v Řecku. Mohly by pomáhat při případném svržení „nesympatické" řecké vlády nebo takovou akci vést.
OTŘESNÁ MORÁLKA CIA
Zveřejnění jmen zaměstnanců CIA v zahraničí značně otřáslo morálkou zahraničního personálu CIA, která byla již předtím nízká.
Pracovníci západních tajných služeb, kteří se většinou ještě před několika měsíci snažili ignorovat problémy pošramocené pověsti CIA ve veřejnosti, nyní v souborných rozhovorech uznávají, že se morálka dramaticky zhoršila. Říkají, že to nejen postihuje akceschopnost CIA při shromažďování tajných informací, ale také vyvolává vážné osobní napětí.
„Je to jako těsně po válce v Berlíně," říká jeden dlouholetý pracovník tajné služby. „Najednou začnete jezdit tak, že jedním okem sledujete zpětné zrcátko; nervové napětí ovlivní váš život a večer si to všechno přinesete s sebou domů k rodině."
„Nikdo nepropadl panice," řekl jeden dlouholetý pracovník CIA, „ale hlodá to v nás. Důsledky se začínají projevovat. Kongresová zpráva a celý ten rozruch, který trvá již přes rok, nás udolává. Ať právem či neprávem, Welchův případ a zveřejňování jmen přinesly nový prvek nebezpečí. Je více skleslosti a obav a zdá se, že nikdo není schopen napravit nebo zastavit to, co bezpochyby snižuje naši schopnost shromažďovat informace."
Dá se však očekávat, že noví pracovníci, kteří nastupují do služby, dostanou mnohem lepší krytí, aby nemohli být tak snadno vytypovaní ze seznamů státního departmentu nebo z telefonních seznamů zastupitelských úřadů. Vzhledem k obrovskému rozsahu CIA a k technickému aparátu, který používá, je však nicméně prakticky nemožné vzdát se činnosti mimo dosah relativní bezpečnosti, kterou jim skýtá velvyslanectví USA.
Z publikace Philipa Ageeho a Louise Wolfa Bývalí agenti usvědčuji CIA, Svoboda, Praha, 1985