KAPITÁL PROTI DEMOKRACII (6)
Dějiny píší vítězové.
Jak návrat daleko před rok 1945 (a často dokonce před dosažení naší státní samostatnosti), tak neuvěřitelně sumbisivní předklon před cizím mamonem a mocí zasahují i bezpočet dalších sfér. Tvorba „news" i „views" je dnes v rukou zahraničního kapitálu ještě mnohem víc, než za Bachova absolutismu a kdykoli jindy od dob, kdy denní tisk vstoupil na scénu. Vlastní dějiny se přepisují od samého počátku a ve stylu, jenž by pobouřil nejen Masaryka, Palackého a Dobrovského, ale i Herdera a Dennise – a v mnohém dokonce Josefa Pekaře. Z dohledu mizí už bohatství naší země, pro něž byl Přemysl Otakar II. pro celou Evropu – „král železný a zlatý". Brána otevřená německým kolonistům, hrnoucích se k nám většinou z existenční nouze, se přemalovává – na karikaturu našich předků jako přitroublých domorodců, hltajících „vyšší německou kulturu". Lipany jsou „triumfem realismu" – a ne počátkem tragédie. Žižka a Tábor – div ne předobrazem Usámy bin Ládina. V lesku „krás baroka" mizí temno po Bílé hoře
Jezuitské koleje jsou najednou oázou vzdělanosti – a ne inkviziční gardou potlačení náboženských svobod a národní identity… To, nakolik skuteční „vítězové studené války" pohlížejí na naší zemi a celou východní Evropu jako na svou povolnou trofej, se promítá v tisícerých jevech každodenního života. Kdejaký poskok zahraničního řetězce se k Českým partnerům chová s nadutostí, jakou by nikdy nezažili ani v Kremlu. Manýry, uplatňované vůči personálu těchto zahraničních firem, někdy navozují asociace z dob kolonialismu 19. století.
To si lze dovolit jen v zemi, kde k tomu vhodné klima vytváří sama státní moc. K čemu všemu se od počátku propůjčuje ve vztahu k NATO a Evropské unii, to ilustruje v mimořádně frapantní podobě. Když se vlastně jen několik hodin po přijetí České republiky v Bruselu rozhodovalo o masivních náletech na Jugoslávii, narychlo svolané zasedání vlády k svému údivu zjistilo, že stanovisko země – už tlumočil ryze o své vůli tehdejší představitel země v Bruselu. Po kroku, který by netoleroval ani africký stát, topící se v bídě, však doznala právě jeho kariéra dalšího zářného vzestupu. Vláda zrušila už počátkem 90. let veškerou ochranu našeho trhu vůči státům Evropské unie. Ta však své různé kvóty a jiné překážky našeho přístupu na svůj trh ponechala z velké části v platnosti i nadále. Po desítku let, než byla ČR nakonec do EU přijata, se tu střídaly nekonečné inspekce bruselských byrokratů. Víc než rovnoprávný vztah suverénních partnerů připomínaly spíš přepadovky školní inspekce v zanedbaných zvláštních školách – ne-li rovnou patrol z generálního štábu, vyslaných zvednout mandle trestním praporům.
Rozsah bruselské reglementace všeho druhu, jež se očividně děje v zájmu západoevropské konkurence, po našem přijetí do EU dále vzrostl. „Smlouva zakládající Ústavu pro Evropu" překračuje v aroganci, s níž hlavní kapitálová a mocenská centra přistupují k naší a dalším zemím, meze natolik, že se její kritikou rozhodl politicky bodovat i Hrad a jádro české pravice. Pokud se přesto podaří dosáhnout její ratifikace, přímo „ústava" nadřazená naší vlastní legislativě omezí nevídanou měrou i samo právo každé ze zemí EU zvolit si jiné společensko-politické uspořádání než podle neoliberálních kánonů „tržní globalizace". Kruh „svobody" a „demokracie", jež prý v listopadu 89 „zvítězila nad totalitou", se tak uzavírá nadmíru symptomaticky.
Průlom, jehož dosáhl kapitál ve východní Evropě, se samozřejmě vůbec nezastavil na jejích hranicích. Hluboko před rok 1945 zvrátil celý mezinárodní poměr sil. Frontální revanš za ústupky, k nimž kapitál donutila porážka fašismu, je skutečným smyslem všeho, co se eufemizuje kýčovitým lexikonem „globalizace". Teprve teď dostává globální vertikála kapitálu šanci, o níž psal i David Halberstam: vyřídit si účty i za Rooseveltův „Nový úděl" a globálně restaurovat poměry, v nichž „neviditelnou ruku trhu" omezovaly jen první, zárodečné formy sociální a také národní sebeobrany.
Pokračování
Z knihy Skála, J.: Dějiny psané kuráží a přepisované zbabělci. OREGO, Praha 2005