SSSR – Jugoslávie 1948… (2)

Proč vznikl konflikt mezi vedením SSSR a Jugoslávie, mezi Stalinem a Titem? Tento konflikt předznamenal celé další hledání nepřátel, domnělých zrádců, což vedlo k nezákonnostem, politickým čistkám a procesům.

Informace, které tehdy docházely z Bělehradu, se ne vždy vyznačovaly objektivitou.

Od té doby, co v Bělehradě nastoupil jako sovětský velvyslanec A. Lavrenťjev, upozorňovalo velvyslanectví stále častěji na příznaky závrati úspěchů, kterému propadá jugoslávské vedení, na rozvíjení a pěstování voluntaristických tendencí.

V komentáři k Titovu projevu na II. kongresu Lidové fronty Jugoslávie 27. září 1947 velvyslanec uváděl, že se »Tito ani slůvkem nezmínil o pomoci Sovětského svazu poskytnuté Jugoslávii v tomto boji, o jeho vlivu na celý průběh osvobozeneckého boje, ačkoli je nad slunce jasnější, že Jugoslávii osvobodila Rudá armáda a že Sovětský svaz jako zahraničněpolitický faktor hrál v utváření Jugoslávie rozhodující úlohu… Všechno toto zamlčování zřejmě vyplývá z toho, ze Tito vidí osvobozování Jugoslávie a sociálně ekonomické přebudovávání země pouze z místních národních pozic, takže propadá národní omezenosti.“

31. prosince 1947 odeslal velvyslanec soubor materiálů s následujícím komentářem:

»1. Ve všech projevech se zveličuje význam jugoslávského partyzánského hnutí.

2. Při určování významu vojenských zkušenosti osvobozeneckého hnutí nejsou sovětská vojenská věda a zkušenosti Sovětské armády ve Velké vlastenecké válce bezvýhradné uznávány za základní zákon dalšího rozvoje jugoslávských ozbrojených sil…

3. Je známo, že právě soudruh Stalin vyzval za okupace rozvíjet partyzánský ozbrojený boj a zdůvodnil nutnost a důležitost tohoto boje. Jestliže Popovič povyšuje maršála Tita na jednoho z velkých vojenských teoretiků, není to nic jiného než prachobyčejné pochlebování Titovi, který toto pochlebování zřejmě považuje za skutečné ocenění svých vojenských kvalit…

4. Soudím, že se to vše děje v důsledku slabé teoretické a zejména vojenské průpravy vedoucích činitelů jugoslávské armády, v důsledku určité národní omezenosti, o jejíchž projevech jsem už svého času informoval. Nesporné je také, že na zmíněné dokumenty zapůsobily i projevy „vůdcovství“ maršála Tita.“

Velvyslancovo stanovisko sdílel vojenský atašé při sovětském velvyslanectví generálmajor Sidorovič. Zdůrazňoval, že v Jugoslávii »musí být bezvýhradně přijata sovětská Stalinova vojenská doktrína a zkušenosti Sovětské armády, které skýtají všem demokratickým armádám jedině správnou vědeckou teorii i zkušenosti.“

Ale vraťme se na počátek roku 1948. Co hlásil sovětský velvyslanec o splnění úkolu, kterým byl pověřen?

1. února 1948 hlásil:

„Dnes jsem Váš telegram předal Titovi. Tito telegram přečetl dvakrát a krajně rozrušen řekl, že od sovětské vlády nečekal, že tomu bude přikládat takový význam. Přiznává, že chybil, že se měl předem poradit se sovětskou vládou a že napříště zahraničněpolitické otázky bude takto konzultovat. Chápe, že odpovědnost za takové nesprávné zahraničněpolitické kroky bude reakce připisovat Sovětskému svazu. Jugoslávská divize nebude do Albánie vyslána.. .«

V odpověď následoval 2. února Molotovův naléhavý příkaz vyřídit Titovi toto:

„Soudíme, že jsou mezi námi v zahraničněpolitických otázkách vážné neshody. Vzhledem k napjaté mezinárodní situaci považujeme za nutné tyto neshody odstranit výměnou názorů na neoficiální poradě v Moskvě. … Doba příjezdu je nejpozději 8. až 10. února … Molotov.«

Na tuto poradu odjeli 3. února E. Kardelj a V. Bakarič (chorvatský ministerský předseda). V Moskvě se k nim připojil M. Djílas, který zde vedl vojenskou delegaci.

Dokumenty o obsahu jednání v archívních materiálech ministerstva zahraničních věcí SSSR nejsou. 10. února přijal J. Stalin neoficiálně E. Kardelje, M. Djilase a V. Bakariče a také bulharskou delegaci v čele s G. Dimitrovem. V. Molotov informoval A. Lavrenťjeva 13. února 1948, že »po výměně názorů jsme 11. února Kardelj a já podepsali protokol, jímž se sovětská a jugoslávská vláda na základě závazků plynoucích ze smlouvy z 11. dubna 1945 zavazují společné konzultovat všechny mezinárodní otázky dotýkající se zájmů obou zemí… Obdobný protokol s Bulharskem byl podepsán rovněž 11. února.

Protokoly nemají být zveřejněny.“

Podle mnoha jugoslávských pramenů při tomto setkání přišla řeč i na otázku Balkánské federace.

Koncem roku 1944 a počátkem roku 1947 navrhlo jugoslávské vedení vedení Bulharské komunistické strany vytvořit spojením Jugoslávie a Bulharska federaci jižních Slovanů. Po mnoha jednáních byl tento plán zakotven v jugoslávsko-bulharském paktu podepsaném 1. srpna 1947 v Jugoslávii na jezeře Hledu. 12. srpna 1947 vytkla vláda SSSR vedení Jugoslávie a Bulharska přílišný spěch a rozhodováni o důležitých zahraničněpolitických otázkách bez konzultací se Sovětským svazem.

Nakonec se myšlenka Balkánské federace neuskutečnila. Ale trhlina ve vztazích mezi SSSR a Jugoslávii se prohloubila.

Pokračování