Vlajka pro Tibet ?

Ne, nehodlám tu vyvěšovat tibetskou vlajku. Avšak nikoli proto, že bych Tibet a Tibeťany neměl rád. Vlastně právě proto, že je rád mám. Nechci se však podílet na ničem, co by vedlo k jejich záhubě.

Vlajka pro Tibet, tato propagandistická, rozbíječská akce, je mi ze srdce protivná. A vlastně všechno, co se šíří ze západních kruhů a zaklíná se svobodou, záchranou kultury a „nezávislosti“ Tibetu. Snad proto, že jsem to už jednou zažil a vidím na příkladu ČR, kam takové hezké řeči vedly. Bratři Slováci jsou nyní v jiném státě, „svoboda“ je především svobodou krást a podvádět, „záchrana kultury“ nás dovedla k záplavě amerických kýčů.

Před časem se mi dostal do ruky čtyřstránkový bulletin jedné z organizací, které se ohánějí „svobodou“ Tibetu.

Přečetl jsem si v nich o hrůzách, které musí chudáci Tibeťané od těch zlých Číňanů snášet. Nejen, že se k nim stěhují (v Tibetu žije asi 2 mil. Tibeťanů, v celé Číně přes miliardu lidí), ale zavádějí tam železnice. Ba co víc, samozřejmě tím ničí jedinečnou kulturu, zabraňují politické opozici v činnosti, znemožňují vyznávat tibetské náboženství a dodržovat prastaré zvyky, atd. Jeden příběh byl obzvláště humorný. Mnich X.Y. byl perzekuován čínskými úřady a nemohl v klášteře politicky pracovat. Bláhově jsem se domníval, že v klášteře měl údajný mnich především meditovat a učit se plnit Buddhovy čtyři vznešené pravdy – a ejhle, on chtěl politicky pracovat. Jaký útlak !

Jak to vlastně bylo s onou nezávislostí Tibetu?

Ať sleduji dějiny jak chci, nevidím v nich nic, co by tuto tezi potvrzovalo. Tibet vždy byl součástí jiných celků a nebo silně vazalským státem už od středověku. Hospodářské a přírodní podmínky nikdy nic jiného vlastně nepřipouštěly. Od 19. století se zde křížily ruské, britské a čínské obchodní zájmy. Pouze oslabení koloniálních panství a 2. světová válka, kdy mocnosti měly plné ruce práce jinde ve světě, mohlo se zdát, že Tibet je „nezávislý“.

Stál stranou válečného požáru a tak se zde ukryl známý esesák Heinrich Harrer, který sem byl vyslán pokořit himalájské velikány a vztyčit na nich nacistickou vlajku od samotného fýrera. Když mu v Nepálu hrozilo zatčení Angličany, prchl právě sem a zde setrval oněch známých „sedm let“, podle kterých vznikl světoznámý film podle stejnojmenné knihy.

Esesák Harrer se stal přítelem a vychovatelem mladého 14. dalajlámy a je skutečně zajímavé se ptát, jaké ideje mu vlastně vštěpoval.

A proč vlastně sedm let ? To proto, že bylo nutné vyčkat, až budou promlčeny zločiny SS.

Zmíněný film se tak stal silně propagandisticky zaměřenou agitací, kdy selankovitě popisuje vyrůstání mladého dalajlámy a na straně druhé hrůzy z čínské „okupace“.

Jak to bylo ve skutečnosti?

Po vítězství v občanské válce 1. října 1949 začala konsolidace Číny. 4.11.1949 vyhlásilo shromáždění úředníků a náboženských představitelů nezávislost Tibetu. Čínská vláda ji označila za separatistickou a nabídla jednání. Protože tato „nezávislost“ nebyla udržitelná a nerespektovala žádné nově vzniklé ani historické podmínky, do roka došlo k dohodě, podle které Tibet zůstal součástí Číny, která mu zajistila širokou autonomii. Vládní vojska vstoupila do Tibetu bez jediného výstřelu. Vláda se zavázala respektovat dosavadní zvyky a zřízení. Dalajláma se stal okamžitě jedním z místopředsedů všečínského parlamentu. Co se dnes již nikde nepíše, hlava tibetského buddhismu, tento žijící bůh se stal … členem Komunistické strany Číny v roce 1954.

Jak je však zřejmé i z filmu „Sedm let v Tibetu“, dalajláma byl ve vleku reakčního tibetského kléru, kterému přeměny, uskutečňované v celé Číně, nemohly v žádném případě vyhovovat.

Ono slavné „povstání“, které se nyní tak stále připomíná, se zajímavě kryje s jinou událostí. Jde o to, že výnosem všečínského parlamentu bylo zrušeno „otrokářství a nevolnictví v Tibetu“.

Ještě jednou si to uvědomte ! V roce 1959, tedy ještě 10 let po té strašné „okupaci“ Tibetu, zde nerušeně fungovalo otrokářství a nevolnictví. Za co vlastně Tibeťané bojovali? Byli to právě tibetští feudálové a otrokáři, kteří vehnali do boje své poddané – za jejich zájmy, za to, dále vlastnit lidi jako dobytek.

A proto máme nyní vyvěšovat vlajku?

Co dodat. Každému, kdo se podívá na mapu světa, a alespoň trochu sleduje velmocenské ambice, není povyk kolem Tibetu ničím zvláštním. Vše, co by oslabilo Čínu, tento dynamicky se rozvíjející kolos, bude vítáno. A tak tyto „Vlajky pro Tibet“, desítky a stovky z prstu vycucaných „nadací“, spolků (na onom čtyřstránkovém letáku jsem jich napočítal 62!), konferencí, článků – hrají nezáviděníhodnou roli. Roli, na jejíž konci by mohl být nikoli svobodný Tibet, ale zplundrovaná, (vlastně „zprivatizovaná“) země, zničený průmysl a zbídačelé zemědělství, které by se vrátilo k jakům a hubeným kravám, táhnoucím dřevěné pluhy. Za oním „návratem k tradicím“ by mohlo vzniknout novodobé otrokářství a teokratický stát, který by zemi vrhnul o staletí zpět. Nebo by to mohla být faktická degradace místní kultury, dordže by se vyměnily za bejsbolky a ona skalní stěna, na které stojí palác Potala, by byl pokryt bilbordy.

To chceme ? Já nikdy !

A proto – jako nejlepší „vlajku pro Tibet“ vidím jedině vlajku čínskou.