Americké antirakety v Evropě: mýty a realita

hanoČlánek ministra zahraničí Ruska S. V. Lavrova, otištěný v německém listu Handelsblatt 28. března 2007

 

Americké plány umístit v Evropě prvky národní PRO Spojených států vyvolaly předvídatelnou reakci a diskusi.

Je žádoucí, aby natolik podstatné změně geostrategických poměrů v Evropě předcházela otevřená debata. Vždyť jde o to, že se vojenská přítomnost USA na evropském kontinentu stává poprvé od ukončení studené války strategickým komponentem.

Není to zanedbatelný problém, ve skutečnosti se týká všech evropských zemí. Realizace jednostranných plánů zasahujících do architektury evropské bezpečnosti v žádném případě neposílí pocit bezpečnosti na tomto kontinentu. V této souvislosti vyvstávají pochopitelně otázky, jak dalece dojde ke znehodnocení celoevropských institucí a celkově i koncepce kolektivní bezpečnosti. Rovněž se nastoluje otázka o tom, jaká úloha je připisována NATO při realizaci vojensko-politické strategie USA, která je formulována, jak my to chápeme, v autonomním režimu. Mnozí se ptají i na to, jak se tohle všechno odrazí na Evropské politice bezpečnosti a obrany (EPBO) Evropské unie.

Rusko, jež je spojeno pouty geostrategické vzájemné závislosti se Spojenými státy, stejně jako s Evropou, nemůže takový vývoj událostí objektivně nechávat v klidu. V čem spatřujeme rizika spojená s projektem prosazovaným Spojenými státy?

Především způsobuje erozi toho, pro co se vžil název strategická stabilita, jejichž výhod využívají fakticky všechny země světa. Nalomit se může režim zadržování a protiváhy v celé globální politice. Objektivní souvislost mezi strategickými útočnými a obrannými zbraněmi existovala vždy. Mimochodem, právě proto byla v roce 1972 z iniciativy USA uzavřena Smlouva o PRO. Rozvoj obranného strategického komponentu je schopen znehodnotit útočný potenciál druhé strany. Pochopitelně hodně záleží na jeho následném rozvoji, avšak USA si žádné meze nekladou, což se týká i evoluce bojové výzbroje jejich základny PRO v Evropě, nebo možnosti na této bázi rozmístění širokého systému prostředků zadržování na kontinentu. Navíc typ sil používaných pro antirakety nebezpečně kopíruje odpalovací zařízení pro mezinárodní balistické střely. Co v nich bude za pět deset let?

Tím spíše nemůže být náš vztah k této otázce izolovaný, jelikož základna v Evropě – a to je předmětem našeho zvláštního zneklidnění – bude částí globálního systému PRO, jehož prvky vykazují tendenci posouvat se blíž k ruským hranicím po celém jejich obvodě. Již se otevřeně mluví o tom, že následně jakýkoliv budoucí systém PRO NATO bude přizpůsoben potřebám národní PRO Spojených států. To znamená, že se parametry protiraketové architektury v Evropě již nyní stanovují jednostranně, což zasahuje do zájmů všech evropských států, a do zájmu Ruska nepochybně.

Jedná-li se o protiraketovou obranu, včetně Evropy, pak je namístě otázka, zda se USA ptaly Evropy? V tom případě jsou teď všechna minulá jednání o kolektivní – Rusko nevyjímaje – práci na protiraketových projektech na kontinentu již také nejisté. Mezitím spolupráce v této sféře v posledních letech byla považována za veledůležitý faktor překonání dědictví studené války v evropské politice, reálné obnovy jednoty tohoto světadílu.

Rusko je připraveno s porozuměním nahlížet na vytvářející se situaci. Nemůžeme se však lhostejně dívat na nepřipravenost partnerů ke kolektivnímu projednávání této otázky, včetně hodnocení potenciálních hrozeb (které zatím nejsou zřetelné), přijetí a realizace společných rozhodnutí. Nedokážou nám srozumitelně vysvětlit, proč ten spěch, a proč ta jednostrannost. Způsobuje to starosti. Budeme nuceni formulovat svoji odpověď, protože bezpečnost Ruska musí být, a také bude, zajištěna při jakémkoliv vývoji situace. A zformulujeme ji, vycházeje ze zásad rozumné dostatečnosti. Musí se brát v potaz i jiné negativní důsledky. Mám na mysli především skutečnost, že se těmito plány fakticky odmítá samotná možnost urovnání problémů, spojených s hrozbou šíření zbraní hromadného ničení, pomocí politicko-diplomatických prostředků. Pokrok při urovnání jaderného nebezpečí Korejského poloostrova hovoří o tom, že to lze, existuje-li dobrá vůle všech zúčastněných stran. Totéž platí v případě jaderného programu Íránu, kde však hodně, to se rozumí, záleží na politice Spojených států. Když se podíváme na prohlášení oficiálních amerických činitelů, je těžké se vyhnout závěru, že Washington nevěří v úspěch odpovídajícího mnohostranného úsilí s účastí svých mezinárodních partnerů. Jakou v tomto případě mohou hrát roli? Další okolnost – všichni vycházíme z presumpce toho, že vedoucí státy budou provádět racionální politiku za jakýchkoliv podmínek, to znamená, že odolají i pokušení k použití síly.

Avšak zkušenost posledních let ukazuje, že jsou možné i vážné omyly, i nepromyšlená politika, jejíž důsledky poté musí překonávat celé mezinárodní společenství. V podstatě lze říci, že se vytváří mohutný materiální faktor, jenž bude předurčovat vojensko-politickou a zahraničněpolitickou strategii USA na mnohá desetiletí dopředu. Otázkou je, musíme-li se všichni – nejen Rusko – stát rukojmími realizace takového scénáře. Myslím si, že si naši partneři v Evropě začínají uvědomovat veškerý význam mnichovského projevu prezidenta V.V. Putina. Bez naší účasti se přijímají rozhodnutí, která mnoho řeší za nás a budoucí pokolení Evropanů. Právě dnes je žádoucí a potřebný seriózní rozhovor o celé šíři této problematiky. Jsme na hony vzdáleni tomu, abychom cokoliv komukoliv vnucovali. Minimálně však všichni potřebujeme toto: seriózní a argumentovaná jednání o podstatě, a nejen tiskovky, které nedávají odpověď na konkrétní otázky. Jestliže se v evropské politice za posledních 15 let něco změnilo, pak takto položená otázka se nemůže jevit jako cosi nedosažitelné.

Haló noviny, 6. dubna 2007

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *