Tajný spolek, který nebyl tajný

logoJak to bylo s "Omladinou"?

 

Epilog, jímž byla pro rakousko-uherskou monarchii první svítová válka, se začat nepozorovaně odvíjet už v 90. letech 19. století. Zatuchlá vídeňská vláda hraběte Taaffeho, opírající se po dlouhá léta o spolupráci s konzervativními politiky polskými, slovinskými i českými, byla náhle přinucena polykat jednu hořkou pilulku za druhou. V Čechách měly tyto pilulky podobu protihabsburských akcí a demonstrací. Začalo to již 1. májem 1890, o jehož průběhu máme nezapomenutelné svědectví z pera Jana Nerudy. A ještě než v Čechách dozněly prvomájové ohlasy, začalo zápolení o tzv. punktace, zpunktované ve Vídní konzervativními Staročechy. Pokus vydat český lid v pohraničních oblastech na pospas germanizaci byl nakonec odražen. Avšak ani potom nepřestával český živel uvězněný v kotli rakouské monarchie vřít. Naopak, přibývalo protihabsburských demonstrací. Také proto, že na jevišti Evropy se začala čím dál tím víc prosazovat dělnická třída.

8. listopadu 1891 se střetla c. k. policie se studenty a mladými dělníky, když pokládali věnec k poctě padlých v bitvě na Bílé Hoře.

6. července 1892 došlo k dalšímu incidentu mezi mládeží a policií před Betlémskou kaplí, kde se odbývala tryzna za Mistra Jana Husa.

1. listopadu 1892 bylo zatčeno několik mladých lidí, neboť položili na hrob K. H. Borovského palmovou větev s červenými stuhami.

6. listopadu 1892 se opět uskutečnila na Bílé Hoře protihabsburská demonstrace, při níž zasahovali chlupatí.

To jsou pouze některé z protihabsburských akcí, k nimž docházelo v Praze. Nikdy už nikdo nezachytí to nekonečné množství případů, kdy byly dvouhlavé rakouské orlický zamazávány dehtem či tiskařskou černí, kdy byly na denním pořádku výstupy s c. k. policajty, neboť mladým obvykle nedalo, aby si právě před strážcem nenáviděného režimu nezanotovali „Hej, Slované", „Rudý prapor" nebo „Kde domov můj". A potom přišel rok 1893.

V dubnu se konal na Střeleckém ostrově velký tábor lidu za všeobecné hlasovací právo. 1. máje toho roku už manifestovalo v Praze na šedesát tisíc dělníků, tisíce dalších pak v Plzni, Brně i jinde. Na 18. června byl svolán tábor lidu opět za všeobecné hlasovací právo. Policie však toto shromáždění zakázala. A tak jeho účastníci pochodovali „mimo její rajón" do Strašnic. U Olšanského hřbitova zatarasila policie demonstrantům cestu. Došlo k bitce, v níž byly na obou stranách desítky raněných. Vzápětí docházelo k demonstracím na Kladně, v Duchcové, v Říčanech. 2. července posekala policie řadu dělníků, další pak zatkla při demonstracích ve Strašnicích.

K vyvrcholení protihabsburských projevů došlo v předvečer narozenin císaře Františka, 17. srpna. Tehdy připochodovala na Staroměstské náměstí vojenská hudba, aby na počest monarchových narozenin koncertovala. Stačila však sotva dohrát hymnu a na náměstí se vřítily stovky mladých lidí a její další muzicírování znemožnily. Hudba byla přinucena vyklidit náměstí. Cestou do Karlína ji demonstranti provázeli nadávkami a navíc vytloukali okna Šlechtického kasina v Celetné ulici. Potom se vydali k novoměstské trestnici. Ten večer se objevila na krku sochy císaře oprátka z konopného provazu.
Na druhý den se sešel místodržitel hrabě Thun s pražským policejním komisařem Oličem. Co si ti dva na schůzce povídali, nevíme. Jisté však je, že na ní padlo rozhodnutí rázně skoncovat se všemi nepokoji pražského dělnictva a studentstva. Dost možná, že právě při tomto jednání navrhl komisař Olič uspořádat monstrproces proti Omladině. Už několik měsíců předtím totiž pečlivě shromažďoval všechny relace svých fízlů, které se týkaly mladých lidí. V jeho záznamech figurovalo na 100 jmen „výtržníků", z nichž bylo možné při „dobré vůli" c. k. justice učinit velezrádce.

Začátkem září roku 1893 začalo v Praze zatýkání mladých lidí. O pár dnů později byl ve městě vyhlášen výjimečný stav.

Některé těžko ověřitelné zprávy říkají, že policejní komisař Olič byl již 2. srpna 1893 u soudního rady Krčmáře (ten později při procesu s Omladinou zasedal v čele výjimečného soudu), kde se mu dostalo pokynů, aby shromáždil všechny mladé spiklence do jedné kupy a udělal z nich tajný velezrádný spolek. Jisté však je, že již 7. srpna vyslýchal Olič pražského zloděje F. Legnera, který prý mu (podle komisaře) vypověděl, že v Čechách existuje tajná organizace zvaná Omladina. Jen v Praze má tento spolek 100 členů, další působí v Liberci, Mostě, Plzni a na Kladně. Celkem prý jde o 720 osob, které nosí hole, v nichž jsou ukryty dýky. Cílem Omladiny je připravit v Praze převrat.
Legnerova výpověď se stala stěžejním bodem obžaloby proti Omladině. Zůstala jím dokonce i potom, kdy zloděj při procesu přiznal, že vlastně před výslechem u pana policejního komisaře Oliče o žádném takovém tajném spolku neslyšel.

Slyšet však mohl. Omladina skutečně existovala. Nikoliv ovšem jako tajný a velezrádný spolek, ale jako sdružení mládeže založené 28. září 1891 na Kladně. Jejími členy byli mladí dělníci i pokrokoví studenti. Cílem sdružení, jak se pravilo v programu, bylo, „… aby mládež, naděje budoucnosti, se vzdělávala, povahu přímou a šlechetnou si pěstila, ducha vědomostmi obohacovala a volné myšlení, řízené pouze zákony rozumu a logiky, si osvojovala". Toto sdružení dokonce vydávalo v Praze zcela legálně svůj časopis, povolený c. k. úřady. Na jeho činnosti nebylo pranic tajného, nepočítáme-li ovšem, že se i členové Omladiny zúčastňovali spolu s ostatními protihabsburských akcí. Protože však komisař Olič potřeboval pro své plány „mít spiklence pod jednou střechou", posloužila mu k tomu Omladina. V Legnerovi se pak pokusil získat jednoho z korunních svědků proti tomuto spolku. Bylo ovšem již řečeno, že ho hanebně zklamal.

Druhým korunním svědkem měl být hrbatý rukavičkář Rudolf Mrva. S tímto romanticky založeným mladíkem měl komisař Olič na počátku roku 1893 rovněž co činit. Mrva totiž založil tajný spolek „Podzemní Praha", v němž soustředil hrstku malostranských kluků. Sám vystupoval jako jejich vůdce pod krycím jménem Rigoletto z Toskány. Tajný spolek „Podzemní Praha" však nevyvíjel, jak by se mohl někdo domnívat, protirakouskou činnost. Jeho členové se vyžívali v tom, že vykrádali půdy a sklepy. A proto se také dostal Rudolf Mrva do konfliktu s policií. Vyšel z něho se zdravou kůží, leč s charakterem pokřiveným víc než jeho páteř. Stal se konfidentem c. k. pražské policie. Jeho hlavním úkolem pak bylo sbírat informace o protirakouském smýšlení mladých Čechů. A Mrva se činil, seč mohl. Za mnohé údaje, které komisař Olič poskytl potom soudu, vděčil právě Mrvovi. Proto s ním také počítal jako s druhým korunním svědkem v chystaném procesu s Omladinou. Vytrhli mu však želízko z ohně dřív než čekal. Rudolf Mrva byl ještě před započetím procesu zavražděn!

Je ovšem nutné zdůraznit, že ani tato vražda nebyla dílem nějakého tajného sdružení. Provedli ji dva mladí lidé — F. Dragoun a O. Doležal — na vlastní pěst, když se dověděli, že je Mrva konfident a má ve svém zápisníku řadu jmen mladých Čechů. Probodli hrbatého rukavičkáře právě v čase, kdy strojil vánoční stromek.

Pro mladé lidi, které od září do prosince 1893 rakouská policie zatkla a uvěznila v trestnici pod Novoměstskou věží, byla ovšem tato vražda medvědí službou. Až do té doby totiž plavala fakta obžaloby na vodě. Každodenní výslechy „Omladinářů" prozrazovaly, že se mnozí ze zatčených vlastně ani neznali, natož aby chystali nějaké spiknutí. Vražda Mrvy se ovšem stala kapitálním důkazem existence tajné organizace. Policie znova zatkla ty, které byla nucena předtím propustit pro nedostatek důkazů.

15. ledna 1894 se začal pod Novoměstskou věží proces s tajným spolkem, který nikdy nebyl tajný. A také s lidmi, kteří nikdy nebyli ani členy té Omladiny, která vznikla na Kladně. Na lavici obžalovaných usedlo 76 mladých mužů. Všichni do jednoho shodně prohlašovali, že tajný spolek Omladina je výmyslem policie. Prokázaly to i výpovědi svědků, které dodal tribunálu policejní komisař OliČ. Nejpřesvědčivěji pak z úst jeho korunního svědka Legnera. Přesto skončil proces tak, jak končívá většina monstrprocesů, v nichž nejde o spravedlnost, ale o prosazení zájmů utlačovatelských kruhů. Ze 76 obžalovaných bylo 66 odsouzeno k celkovému trestu vězení na 96 let, 2 měsíce a 28 dnů. Osm obžalovaných bylo osvobozeno.

Proces s Omladinou se měl stát výstrahou pro všechny, kdož se opovažovali vystupovat proti stávajícímu pořádku rakousko-uherské monarchie. Jeho režiséři dosáhli pravého opaku. A tak, i když nikdy žádný tajný spolek Omladina neexistoval, přece jen Omladina, jak jí zplodil policejní komisař OliČ, sehrála v protirakouském smýšlení českého lidu svou významnou roli.

Josef Gluckselick

Archiv NoS

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *