PROČ NIKDY NEMOHU PODPOŘIT RADAR

   Jistý pan Orwell, který na vlastní kůži poznal ve Španělsku co je válka, v rámci svého literárního odkazu definoval pojem války takto: „Válka má smysl jen ve svém trvalém pokračování.“

obrysVyšel přitom z jiného klasika, který stanovil, že válka je pokračováním ekonomického konkurenčního boje jinými prostředky, z čehož Orwell odvodil, že tento způsob konkurence je mnohem výnosnější.

Odpověď na otázku, proč tomu tak je, jsem hledal i já, pátráním v materiálech dostupných i méně dostupných. Naše česká zkušenost nás poučuje, že na to u nás první přišel už Tomáš Baťa, který si v začátku první světové války zajistil zásobování rakousko-uherské armády botami a stal se z malého zlínského obuvníka velkomilionářem. Po válce si stejně chytře zařídil zásobování botami československé armády a přidal k tomu i obouvání téměř celého národa svými kvalitními a zároveň levnými botami, takže zbohatnul ještě víc. Po druhé světové válce pak zásoboval botami nejen československou, ale i sovětskou armádu, takže bohatství mu narůstalo geometrickou rychlostí. Jenomže to už se podnik nejmenoval BAŤA, nýbrž SVIT, a bohatství patřilo státu. V čele podniku však zůstal Ing. Holý, který svou bystrostí navazoval rovnocenně na bývalého zakladatele. Mnohým konkurentům z Prahy však pil krev, a ze závisti i z neznalosti zákonů ekonomiky, kteroužto znalostí oplýval naopak on, zařídili, aby se Svit rozpadl na deset malých samostatných minipodniků a Ing. Holého odstranili.

Když po nástupu Chruščova přijeli do Zlína delegáti nové sovětské ekonomické generace poučit se, jak řídit i v socialismu rozsáhlý podnik podle kapitalistických zkušeností, našli zde jen to, co v seznamu našich kulturních památek na východ od Turnova figuruje pod názvem „Trosky“. Ti nebozí chlapci, kteří tenkrát bydleli společně s námi, tehdejšími členy Divadla pracujících v témže hotelu, se ze smutku opíjeli vodkou v naší studovně v desáté etáži a naše divadelní cimbálovka jim k tomu hrála až do rána, aby se se svým zklamáním dokázali vyrovnat.

Docela jinak se dokázali poučit z válečné ekonomiky ve Spojených státech. Tam už rodiny hrdinů slavného románu a filmu Jih proti severu pochopily, že zásobování obou armád válečnými prostředky přináší nesmírné bohatství, jehož růst by však mohl přestat, jakmile válka skončí. Pokračovaly tedy ve válečné velkovýrobě, takže když přišla první světová válka v dalším století, ukázalo se, že jsou na ni připraveny lépe než dosavadní evropské koloniální velmoci Anglie s Francií, a právě jejich pomoc přispěla rozhodující měrou ke konečné porážce Německa a Rakouska-Uherska.

S vojenskou výrobou však Američané opět nepřestali, takže když začal ve 30. letech Hitler zbrojit za účelem velkého tažení na východ, byla to právě americká firma Dupont, která první začala s velkými investicemi do válečného průmyslu v Porúří (Krupp, IG Farben a další). Anglie zprvu váhala, ale pak, změnivši vládu (Chamberlaina za Baldwina) se přidala a donutila finanční transakcí i Francii, aby vyměnila Bluma za Daladiera, a přidala se také. Oba noví předsedové obou těchto vlád přinutili pak Beneše k podpisu Mnichova.

Karel Marx ve svém vědeckém díle o zákonitostech vzniku a pohybu kapitálu upozornil, že velkovýroba předpokládá adekvátní velkodistribuci, jinak přehromaděné zásoby vyvolají krizi z nadvýroby. Celý svět se o této možnosti přesvědčil velkokrizí v roce 1929, která zasáhla i nás, a svět se pomalu vzpamatovával z té krize až teprve nezdůrazňovanou přípravou na světovou válku druhou. I naši republiku začal pomalu vytahovat z krize poměrně vyspělý vojenský průmysl. Během té druhé světové války ovšem, dík událostem, které zná dnes každý z dějepisu, se staly všechny evropské koloniální velmoci pouze zeměmi dlužnickými, zatímco jako jediná věřitelská země přežily válku USA, které navíc ve všech bývalých evropských koloniích v Asii a na Středním východě vybudovaly své vojenské základny, aby tak byly co nejlépe připraveny pro případnou válku další, což už v učebnicích není. Nastal sice jakoby mír, ale válečná velkovýroba v USA neustala, neboť by skončilo nesmírné zvětšování bohatství těch, kteří do války investovali. A tak začala studená válka, do níž – proti své vůli – byly vtaženy všechny země světa. Nejvíc na ni doplatil Sovětský svaz, neboť byl válkou hospodářsky zcela zdecimován, a o to šlo.

Jako totálně nasazený hasič v Ruhrgebietu v západním Německu (od vánoc 1942 do srpna 1943, kdy se mi podařilo dostat se domů), jsem téměř denně zažíval velký nálet, při němž za třičtvrtě hodiny shořelo, udusilo se, bylo roztrháno nebo polito hořícím fosforem (začátek tzv. humanitního bombardování) 10 až 40 000 civilních Němců, včetně dětí. Netroufám si odhadovat, kolik těch nálety zlikvidovaných Němců bylo, ani je porovnat s počty vězňů zahynuvších v koncentrácích. Dodnes ovšem se tímto porovnáním neodvážil zabývat ani jeden z historiků druhé světové války.

I tato válka však skončila, myslím tím tu studenou, jenže velkovýroba „zboží pro velkou válku“ přesto pokračuje ve stejném rozsahu dále, jako by válka stále ještě byla. Aby se předešlo tušené krizi z nadvýroby, bylo třeba vymyslet východisko pro náhradní velkodistribuci nadvyrobeného a nejvýnosnějšího „zboží“. Zkušený americký politolog a poradce několika prezidentů, pan Brzezinski ve své první knize po studené válce Bez kontroly konstatoval, že jediným vítězem a zároveň jediným vojenským i ekonomickým hegemonem světa jsou USA, a vyjmenoval pět směrů, kterými se může nadále ubírat vývoj světa, přičemž pátou verzi, podle níž by se USA rozhodly řídit osudy světa samy, pokládal za naprosto nehorší a nejhloupější. Brzy poté vychází jeho druhá kniha Velká šachovnice, v níž hned na počátku konstatuje, že USA se rozhodly pro tu pátou verzi. Ale protože on sám není členem „Ústřední dramaturgie“, která výrobu válečných produktů vlastní a řídí, jako bystrý politik evropského původu doporučuje, že v případu realizace tohoto riskantního rozhodnutí je třeba především zajistit si kontrolu nad výrobou a distribucí nafty po celém světě, s tím, že začít je nezbytné na Středním východě. A to se stalo.

Po Brzezinském přichází americký ideolog pan Fukuyama, který se v knize Konec dějin pokouší přesvědčit svět, že v dosavadním vývoji historie lidstva všechny dosavadní formace vládnutí od Atilly přes Alexandra Makedonského, římské impérium, Velkou francouzskou a Napoleona až ke Stalinovi a Hitlerovi se zhroutily, jen jediná přežila – tedy zvítězila v čase dějin – ta jejich, americká, kterou nazývá liberální demokracií. A protože je vítězná, tedy se osvědčila jako jediná přijatelná pro celý svět, dějiny světa v tomto smyslu skončily, jsou na vrcholu svého vývoje a není už co zlepšovat. Na základě tohoto pozoruhodného výsledku svého myšlení dospěl pan Fukuyama k závěru, že Spojené státy jsou předurčeny – ba přímo osudem pověřeny – tento nejúspěšnější způsob řízení společnosti rozšířit do všech zemí světa, ať už dobrovolně, anebo u těch méně chápavých i případným nátlakem. Filozofickou oporou tohoto závěru jsou pak tzv. americké hodnoty, shrnuté jím do souboru tzv. lidských práv, jejichž páteř a základ tvoří v jeho pojetí především absolutní právo na osobní vlastnictví veškerých výrobních a distribučních prostředků (sem patřilo v první kolonizační fázi i právo vlastnit otroky, s nímž se s velkými potížemi dokázaly vyrovnat hlavně jižanské státy až teprve v 60. letech minulého století) a jeho bezvýhradná obrana státem všemi prostředky. V závěru této kapitoly pan Fukuyama upozorňuje, že někde jinde ve světě se připomínají ještě i jiná práva, jako je právo na život, na práci, na vzdělání, na zajištěné zdravotnictví a péči ve stáří, ale to jsou podle něho jen práva čtvrtého a pátého řádu, jak zdůrazňuje. Při jeho sečtělosti, což vyplývá ze závěrečných poznámek v textu, zapomněl zřejmě na význam knihy pana Rushdyeho Satanské verše, v níž autor, byť jen metaforicky, leč srozumitelně varuje, že tam, kde nastupuje zákaz vývoje jakékoliv teorie, „náboženské i politické“, tam současně začíná její naprostý rozklad.

K Fukuyamovým závěrům přidal svůj teoretický úsudek i další americký ideolog Huntington, který se pokusil přesvědčit svět o tom, že po skončení studené války byl dosavadní vývoj světa, založený na třídním boji ve světovém měřítku, vystřídán „střetem civilizací“ (jak se jmenuje i jeho kniha, v níž o tom píše), a vyjmenoval těch civilizací hned deset – od bílé až k černé. Nijak se však neznepokojuje konstatováním, že situace všebarevného chudého jihu naší planety zůstává v trvalém rozporu s bohatým bílým severem, což je výsledkem trvajícího globálního třídního boje. A tento vývojový proces zdaleka nekončí. To měl pravděpodobně na mysli bystrý pan Brzezinski, který sice nemůže proti okupaci Středního východu vystoupit se svou kritikou oficiálně, ale ve své třetí knize po studené válce Globální nadvláda se v roli Verna odvážil aspoň připomenout poučení ze Starého zákona, kde se v jednom místě praví, že všechno živé i neživé se vyvíjí, a po dosažení vývojového vrcholu už pak všechny cesty vedou jenom dolů, a tudíž v závěru knihy konstatuje: „I hegemonie se vyvíjí, a proto je možné předpokládat, že jednou skončí i americká hegemonie“. Kdy však, když zatím stále ještě stoupáme směrem vzhůru a velkovýroba i velkodistribuce „válečného zboží“ pokračuje v neztenčené míře, jako by byla válka světová. Zásoby se hromadí, okupace Středního a Blízkého východu skomírá, krize z nadvýroby je možná.

Za této situace existují pro „Ústřední dramaturgii“ válečné výroby a distribuce jen dvě východiska. To první je z hlediska zachování existence života na planetě humánnější. Předpokládá vymyšlení a přípravy další „malé války“ a současně podporu všech vzpour, povstání a drobných místních válek na celém světě, neboť „Ústřední dramaturgie“ zásobuje vždy a všude „válečným zbožím“ obě strany. Tyto činnosti připravují a zajišťují agenti, jejichž instalace v příslušných teritoriích trvá dlouhá léta (právě potíže s agenty na Středním a Blízkém východě byly největším problémem americké armády před zahájením akce, neboť vlastní agenty tam neměli a museli tedy zaskočit zapracovaní agenti angličtí, což vylíčil po zahájení vojenských událostí v Perském zálivu ve své knize jeden anglický diplomat – na jeho jméno si nemohu vzpomenout – který se odtud zrovna vrátil. Agenti samozřejmě také zajišťují obchodní transakce této činnosti, která je velmi utajená, neboť zatímco zásobování těch stran sporu, které stojí na straně amerických hodnot, probíhá více méně diplomatickou cestou, strany opačných názorů musí platit v hotovosti. A jiná možnost, jak si opatřit příslušný kapitál na zaplacení nespočívá v ničem jiném než výnosem z pěstování a prodeje drog. A to právě je také úkolem těch agentů. Občas probleskne sem tam zpráva o odhalení takového obchodu, ale to jsou jen odpadové drobnosti k zastření velkoobchodního rozměru této činnosti. Vyplývá z toho možnost doplnit Orwellovu definici smyslu války v její nekonečnosti i konstatováním, že stejně nekonečným se stává i celosvětový velkoobchod s drogami, který ji souběžně doprovází.

Ovšem i toto první východisko řešení situace „Ústřední dramaturgií“ má své složitosti. Jeho organizace je velice roztříštěna co do šířky a do mnohosti, je obtížně kontrolovatelná, a proto není zcela zaručeno, že všechny velezásoby válečného zboží budou odčerpány. Tudíž – hrozba krize z nadvýroby je stále možná.

Daleko jistějším a organizačně zvládnutějším se proto jeví druhé východisko, a tím je příprava třetí světové války, která je sice velmi složitá, komplikovaná, drahá, ale zaručuje trvalý veleodbyt vojenské velevýroby. Co by taková válka přinesla, to „Ústřední dramaturgii“ patrně nezajímá. Myslí si zřejmě, že ona by přežila. Avšak jak by to dopadlo, vylíčil již ke konci 50. let Ray Bradbury v románu Marťanská kronika: Už tenkrát bylo na světě skladováno sedmkrát víc atomových bomb, než jich je třeba ke zničení zeměkoule. Stačí však jeden blázen, který vypustí do vzduchu jen jednu z nich, a vzápětí za ní letí všechny ostatní. Autor líčí poslední lidskou výpravu na Mars, která měla zajistit jeho postupnou kolonizaci obyvateli naší planety, a ta náhle spatřuje svými dalekohledy, jak se naše modrá planety nejdříve obalila hustým dýmem a pak se celá zeměkoule rozletěla po kusech do vesmíru. Tak u něho skončila atomová válka. A totéž hrozí i dnes.

Ale ještě před Bradburym, dva roky před VŘSR v roce 1915, vydal Jack London knihu Železná pata, v níž vernovsky předvídá, že jednou, po mnoha letech dojde ke konečnému střetu mezi bohatým severem a chudým jihem. Vůdcové obou táborů se však dohodnou – aby zabránili konci světa – na uspořádání všeobecných voleb. V předvečer oněch voleb se oba sejdou a vůdce bohatých ze severu – tedy šéf tehdejší „Ústřední dramaturgie“ – řekne tomu druhému: Vás chudých je víc, takže samozřejmě vyhrajete, s tím počítáme, dokonce vás necháme i vládnout. Ale jestli si myslíte, že vám předáme policii a armádu, to radši zničíme svět.

Z obou uvedených, vernovsky laděných knih (a Verne se v předpovědích vlastně nikdy nemýlil) vyplývá, že myšlení lidí zůstává pořád stejné. Vyvíjí se jen technika ničení a jeho zdokonalování. „Ústřední dramaturgie“ u Jacka Londona uvažuje stejně jako ta dnešní. Jenom zatím zůstává nezodpovězenou otázkou, kdo ji představuje dnes, kdo vládne ve skutečnosti. My měli jen jednoho Baťu, který pochopil, že válka je největší „byznys světa“; v USA je takových Baťů mnoho, a jsouce mezi sebou propojeni, vytvářejí tak ONI tu současnou „Ústřední dramaturgii“. To ona je největším nebezpečím pro osud světa. Jakýkoliv jejich prezident vždy byl, je a bude pouze uskutečňovatelem její vůle. A ta celá mezinárodní kampaň, vedená dnes proti hrozbě návratu komunismu v celé Evropě, je taktéž dílem téže „Ústřední dramaturgie“, jehož smyslem je odvést pozornost od jejího hlavního cíle: války. Každý přece ví, že nová VŘSR nejen nebude, ale ani být nemůže.

Zabránit „Ústřední dramaturgii“ v další realizaci jejích záměrů mohou dnes už jen sami Američané, ti Američané, kterým jde o záchranu života na naší planetě. My ostatní po celém světě jim můžeme jenom pomoci, a to tím, že se pokusíme nám dostupnými činy zabránit jakýmkoliv projevům příprav na tuto chystanou velkou válku, a třeba i proti těm náznakům příprav zdánlivě bezvýznamných a nenápadných, k nimž patří dnes i u nás tolik diskutovaný radar na našem území. A to je důvod, proč jsem se rozhodl nikdy ho nepodpořit. Nás přece vojensky nikdo neohrožuje, to ví každý voják, nám hrozí akorát, že z bohaté exportní země před druhou světovou válkou se staneme (což už probíhá) pouze nebohatou zemí odběratelů, neschopnou zásobit i sebe sama vlastními potravinami.

Jsem přesvědčen, že podobně by se měl zamyslet každý náš občan, který se cítí být vlastencem, bez ohledu na svou politickou přízeň.

Antonín Kachlík

(Autor je člen Ústředního výboru dnes už nefungujícího Svazu nuceně nasazených a člen OV Českého svazu bojovníků za svobodu v Praze 3)

Obrys – Kmen, 24/2007 : http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2007&cis=24&cl=01

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *