90. let Říjnové revoluce (16)

logo

Jak tedy Lenin odešel z bytu Fofanovové?

Co o tom říká sama majitelka tohoto posledního Leninova ilegálního bytu:
"Jsem znovu ve Velkém Sampsonijevském {vyborský obvodní výbor strany – red.) a znovu mi Naděžda Konstantinovna dává vzkaz pro Vladimíra Iljiče. Zeptala jsem se, jakou odpověď nesu.

– Ale stejnou, jako první.
– A jaká byla první?

Naděžda Konstantinovna mi tiše zašeptala do ucha:

– Zase mu nedovolují, aby přišel do Smolného.

Když si Vladimír lljič přečetl druhou odpověď, velmi se rozzlobil. Zmačkal vzkaz, hodil ho na podlahu a říká:

– Nechápu, čeho se bojí? Vždyť teprve předevčírem Podvojskij říkal, že ten a ten vojenský útvar je zcela bolševický, druhý také… A teď najednou se všechno změnilo. Zeptejte se, jestli mají sto věrných vojáků nebo sto rudých gardistů s puškami… Navrhuji Vladimíru lljiči, aby se naobědval, jde přece jen o nějakých 10-15 minut. Podíval se na mne zpříma a řekl: – Dávám vám slovo, že hladový neodejdu, a odešel do svého pokoje. Rychle se vrátil, předal mi vzkaz a řekl:

– Čekám vás do jedenácti hodin, pak budu dělat to, co považuji za nutné.

Šla jsem onoho dne už po páté na obvodní výbor a všechno jsem tam podrobně řekla Naděždě Konstantinovně. Tiše se mne zeptala:

– Co myslíš, je možné ho udržet? Odpověděla jsem:
– Podle mne to dělají soudruzi zbytečně. Myslím, že ho už nezastihnu.
Vzala jsem na vyborském výboru… odpověď a už drožkou jsem pospíchala zpátky, abych byla doma před jedenáctou večer.
Přijela jsem asi o deset minut dříve, ale Vladimíra Iljiče jsem už v bytě nezastihla. Zpočátku jsem dokonce upadla do rozpaků, když jsem se ocitla v neosvětleném byte. Rozsvítila jsem a prohlédla byt. Ve všech pokojích byly otevřené dveře, na stole v jídelně byla nedojedená večeře a …. čistý příbor. Rozhlédla jsem se pozorněji a uviděla, že v mém čistém hlubokém talíři leží úzký proužek papíru a na něm je ze široka napsáno:
"Odešel jsem tam, kam jste nechtěli, abych šel. Na shledanou. Iljič."

Když jsem uviděla podpis, ne konspirativní podpis Vladimíra Iljiče, ale jeho lakonické "Iljič", zcela jsem se uklidnila a přestala se o Iljiče bát. Prostě jsem si řekla: Iljič ví, co dělá…"

Cesta do Smolného – to je námět, který by mohli závidět autoři detektivek. Soudě podle všeho zde ani není třeba nic přidávat, nic přikrašlovat. Život sám se stal lepším autorem než kterýkoliv spisovatel napínavých románů. A hlavní postavou byl Lenin. Kdo by mohl nejlépe vypovědět, jak to bylo s Leninovou cestou do Smolného?

Jedině Ejno Rachja. Tomuto navýsost čestnému dělníku a revolucionáři lze věřit každé slovo. Byl s Leninem po celou dobu od července 1917. Provázel Lenina i na cestě do Smolného. Řekl :

"Měl jsem ve štábu Kerenského dobré přátele, se kterými jsem byl ve stálém spojení. Dali mi vědět, že Kerenskij rozkázal zvednout mosty…

Rozhodl jsem se, že půjdu k Vladimíru Iljičovi. Cestou k jeho bytu jsem už sem tam slyšel výstřely. Přestaly jezdit tramvaje.

Když jsem mu řekl, že Kerenskij rozkázal zvednout mosty, vykřikl:

– Aha, to znamená, že to začíná… Zpočátku jsem nepochopil a zeptal se:
– Co začíná?
– Revoluce začíná, vysvětlil mi Iljič, a s ní i revoluční boje…

Vypili jsme čaj a trochu jsme pojedli. Vladimír Iljič chodil napříč pokojem z rohu do rohu a přemýšlel… Pak kategoricky prohlásil:

– Jedeme do Smolného. V zájmu bezpečnosti jsme se rozhodli přece jen se maskovat. Podle možností jsme ho převlékli, převázali jsme mu tvář ušmudlaným šátkem a na hlavu jsme narazili jakousi čepici se štítkem. Vydali jsme se na cestu s nadějí, že ho tak v ulicích nikdo nepozná…

Když jsme došli na roh, uviděli jsme úplně prázdnou tramvaj. Vladimír Iljič navrhl, že do ní naskočíme. Souhlasil jsem s podmínkou, že Iljič nebude s nikým mluvit. Průvodčí byla žena. Bohužel Vladimír Iljič se jí začal vyptávat, kam jede, proč, atd. Nejprve odpovídala a pak říká: – Ty jsi ale divný, kde ses tu vůbec vzal? To nevíš, co se děje ve městě?

Vladimír Iljič odpověděl, že neví. Průvodčí mu vytkla:

– Co jsi to za dělníka, říká, když nevíš, že bude revoluce. Jedeme bít buržuje!…

Iljič jí však začal vyprávět, jak je třeba dělat revoluci. Seděl jsem jako na trní, než na rohu Botkinské a Nižegorodské ulice tramvaj zahnula do vozovky a my jsme se vydali dále pěšky.

U Litějného mostu jsme uviděli skupinu vojáků a rudých gardistů. Stáli a nepouštěli lidi přes most. Poradil jsem Vladimíru Iljiči, aby se k nim nepřibližoval.
– To nic, řekl, kde jsou dohromady vojáci a rudí gardisté, tam není nebezpečí… A přidal do kroku.

Přiblížili jsme se k hloučku, který stál kolem rudých gardistů a vmísili se mezi lidi. Šeptám Iljičovi, aby nezačínal rozhovor, protože to pro nás bude znamenat konec. A tu vidím, že se nenápadně prodírá bokem – a pak najednou zrychlil krok a zamířil přes most. Pospíchal jsem za ním…

Když jsme došli do poloviny mostu, uviděli jsme na opačném konci vojáky Kerenského. Byla to také ochrana a také žádala propustky…

Vojáky obklopili dělníci a živě s nimi diskutovali. Vladimír Iljič si všiml dělníků, které nepouštěli přes most, ale rozhodl se, že přece jen projde. Přistoupili jsme ke skupině diskutujících. Ukázalo se, že vojáci po nich chtějí propustky a většina … je neměla. Podle slov vojáků se propustky vydávaly ve štábu. Dělníci byli pobouřeni a hlasitě se s vojáky dohadovali. Využili jsme sporu a proklouzli kolem stráže na Litějnou třídu. Pak jsme zahnuli na Špalerní a zamířili ke Smolnému.

Ušli jsme už dost daleko po Špalerní a tu proti nám vyjeli dva junkeři na koni. Když se k nám přiblížili, rozkázali:

– Stůj! Propustky!

Zašeptal jsem Vladimíru Iljiči: – Jděte a já to s nimi vyřídím. Měl jsem v kapse dva revolvery. Začal jsem s nimi hrubě vyjednávat…

Junkerovi, který ke mně popojel a žádal propustku, jsem vyzývavě odpověděl:

– Jakápak ještě propustka?… Junker také zvýšil hlas. Vladimír Iljič mezitím zrychlil krok.

Byl jsem rozhodnut, že jestli se junkeři rozjedou za Vladimírem Iljičem, začnu střílet.

Naštěstí se mi podařilo svou vyzývavostí odpoutat jejich pozornost od Iljiče. Jeden z nich mne chtěl přetáhnout karabáčem, ale zřejmě si netroufl, protože jsem se tvářil až příliš drze. Něco si mezi sebou řekli a pak pobídli koně a odcválali. Pospíchal jsem za Iljičem.

Když jsme přišli do Smolného, nechtěli nás pustit. Ukázalo se, že menševici změnili mandáty delegátů Petrohradského sovětu. Místo bílých průkazů zavedli červené a vydali je především svým stoupencům. Bolševikům ponechali bílé.

Musím říci, že v tomto okamžiku jsem se o Vladimíra Iljiče bál víc, než kdykoliv předtím. Sám Iljič však zůstal nadmíru klidný. Bylo vidět, že je hluboce a nezlomně přesvědčen o kladném výsledku začínající revoluce a že nepochybuje o vítězství dělníků a vojáků.

Jeho jistota nakazila i mne. Vmísili jsme se mezi ty, kteří měli bílé průkazky a kteří se dohadovali se stráží. Začal jsem nepředstavitelně láteřit. Dav se okamžitě vzbouřil a začal se tlačit na stráž. Ta nevydržela a ustoupila stranou. Dav se začal valit dovnitř. A my s ním. Šel jsem vpředu a mával svým neplatným průkazem. Za mnou šel Vladimír Iljič a se smíchem opakoval:
– My se nikde neztratíme!"

Pokračování

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *