Ach ty svatá antikomunistická (s)prostoto
V internetovém Neviditelném psu jsem se v článku jakéhosi Davida Lipky „Rudá mlha v ulici Politických vězňů“ dověděl, že jsem člověk hloupý, intelektuálně nepoctivý či obojí. Důvod je jasný – věřím v socialismus a překonání soukromého vlastnictví.
Intelektuální obr Lipka z Liberálního institutu, jakési novodobé superoficiální ideologické instituce, reaguje na stanovisko VV ÚV KSČM k Velké říjnové socialistické revoluci. Ponechme stranou fakt, že ho vidí jako v podstatě totožný se stanoviskem Štěpánovy polistopadové KSČ. Ano, jeho rozlišovací schopnost je skutečně minimální, patrně by nebyl s to rozlišit leoparda od antilopy. Horší je to zřejmě s jeho celkovou erudicí.
Ve svém článku nám sděluje řadu vskutku pozoruhodných informací. V Rusku v r. 1917 podle něj nebyl kapitalismus (to ani nestojí za polemiku, stačí si prostě zajít do knihovny, do archivu nebo si přečíst normální učebnici dějepisu). V době VŘSR prý neexistovala žádná krize kapitalismu – první světová válka zřejmě takovou krizí nebyla a bída a utrpení lidových vrstev po celé Evropě zřejmě nestojí autorovi za řeč. Revoluční vlna, která Evropou i celým světem proběhla, byla patrně jen jakousi nahodilou subjektivní reakcí vyvolanou nezodpovědnými agitátory nebo celkovou zhýčkaností lidí. Říjnová revoluce nebyla prý ani velká, ani revoluce – byl to jen takový opilecký úlet skupinky bolševiků, kterým se zachtělo přelézt nikým nehlídaná vrata Zimního paláce. Že se potom otřáslo nejen celé Rusko, ale i celá Evropa, že se změnily zásadně osudy milionových mas lidí a následně vznikl celý společenský systém, který vydržel až do devadesátých let 20. století – to už je podle autora nepodstatná maličkost. Jistě naopak považuje za revoluce spíše takové nedávné zásadní přeměny, jako je nahrazení jedné kliky přisluhovačů nadnárodního i lupičského domácího kapitálu jinou, a to prostřednictvím demonstrací zmanipulovaných lidí na Ukrajině či v Gruzii.
První akty VŘSR – Dekret o míru a Dekret o půdě – nebyly prý v souladu se zájmy širokých vrstev lidí. Zajímalo by mne, co by říkal autor, kdyby ho zázračný stroj času přenesl do zákopů první světové války nebo do chalupy ruského rolníka, který se musel uživit z kousku půdy, a proto otročil u šlechtického velkostatkáře či kulaka. Autor však místo toho akcentuje nucenou práci, která se prý v r. 1919 rozšířila na všechna odvětví ekonomiky – ruští dělníci měli zkrátka smůlu, kdyby nebylo bolševiků, mohli si v klidu užívat bezdomovectví a nezaměstnanost a pokojně umírat hlady. Ano, byl hladomor v roce 1921 – kdo však za něj může, když deformované stalinské pojetí kolektivizace přišlo až o řadu let později? Myšlenku, že by se na tom mohla podepsat občanská válka, rozpoutaná obhájci starého režimu s podporou všech kapitalistických zemí světa, včetně ČSR, si zmíněný autor pochopitelně nepřipustí.
Mohl bych s autorem souhlasit, když se mu nelíbí ta věta ze stanoviska VV, ve které se systémové nedostatky první historické formy socialismu nepříliš šťastně odvozují od hospodářského náskoku kapitalismu – s touto větou se také zcela neztotožňuji, protože je podle mého názoru poněkud alibistická, brání se uznání podstatných systémových vad, jakkoli podmíněných nedostatečnou úrovní výrobních sil, existencí staré společenské dělby práce a s tím související nerovností sociálních skupin, promítající se i do nedemokratické politiky. Leč autorovi vůbec nejde o nějakou seriózní analýzu minulého systému (což mj. dokazuje i nijak nezdůvodněným fantazírováním o počtu obětí stalinismu a maocetungismu, který vysoce překračuje i čísla v tzv. Černé knize komunismu).
On má všechno jasné. Socialismus prý nebyl, není a nikdy nemůže být životaschopným společenským systémem, protože bez soukromého vlastnictví (rozumím tomu tak, že bez soukromého vlastnictví všech výrobních prostředků v rukou malé menšiny světa) může vést jen k teroru a pošlapávání lidské důstojnosti. Nevím ovšem, jak se s lidskou důstojností srovnává ponížené postavení lidí, kteří jsou závislí na tom, aby kapitalista koupil jejich pracovní sílu na trhu a milostivě jim dovolil produkovat pro něj nadhodnotu, přičemž je může kdykoliv a zcela svobodně vyhodit na dlažbu a nechat umřít hlady. A posléze – tím argumentace autora vrcholí – odstranit soukromé vlastnictví nelze proto, že vždycky bude existovat něco vzácného, co nebudou moci vlastnit všichni. Takže základem naší společnosti není to, že si v ohni polistopadové sametové revoluce pár šťastlivců bez zbytečných morálních zábran přivlastnilo majetek vytvořený prací celé společnosti, ale jakási ušlechtilá snaha umožnit těmto vybraným jedincům, aby si přivlastňovali vzácné zboží, například umělecká díla nebo unikátní mořské mušle.
Při čtení článku se mi mimovolně vybavují vzpomínky na vzdělané marxistické pedagogy, kteří v 60. letech studentům (tedy i mně) zprostředkovali kvalitní domácí i zahraniční vědecké poznatky. Co by tito lidé asi řekli našemu autorovi? Přímo se mi vnucuje následující věta Studente Lipko, sedněte, píšu vám pět.
Josef HELLER,
teoreticko-analytické pracoviště ÚV KSČM
http://www.halonoviny.cz/, 3. prosince 2007