Když se řekne … Jan Šverma

logo(* 23. 3. 1901 Mnichovo Hradiště, + 10. 11. 1944 hora Chabenec v Nízkých Tatrách)

Jan Šverma pocházel z rodiny vlasteneckého advokáta, který byl krátce i starostou města. Od svých deseti let však žil Šverma s rodinou v Praze, maturoval tam na reálném gymnáziu a začal studovat práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Studia však nedokončil, věnoval se intenzivně politické a žurnalistické dráze.

Spolu s Václavem Kopeckým se účastnil aktivit Marxistického sdružení, určeného mladé inteligenci. Roku 1921 se stal zakládajícím členem KSČ. Ve 20. letech byl funkcionářem Komunistického svazu mládeže a redaktorem Rudého večerníku. Patřil mezi mladé komunisty, kteří zcela přijímali myšlenku Kominterny o nutnosti tzv. bolševizace komunistických stran. Bylo to v době, kdy začal vliv KSČ na společnost slábnout a kdy byl v jejím čele Bohumil Jílek – strana tehdy začala spolupracovat s ostatními socialistickými stranami. Ve straně se formovala levá opozice, k níž patřil vedle Klementa Gottwalda, Rudolfa Slánského, Josefa Gutmana i Jan Šverma.

V letech 1926-28 studoval na Leninské škole v Moskvě, účastnil se jednání v orgánech Kominterny o situaci v KSČ. Levá opozice pak na pátém sjezdu strany v roce 1929 dosáhla většiny a generálním tajemníkem KSČ se stal K. Gottwald. Opozice vyčítala levici, že se postarala o manipulaci usnesení. Strana se přihlásila k programu bolševizace politické scény a postupnému převzetí moci pomocí třídního boje. Jejím vedoucím funkcionářem se stal i Šverma; byl členem Ústředního výboru a politbyra ÚV KSČ. Jinak pracoval jako redaktor Rudého práva a spolu se Zápotockým, Zýkou a Dolanským byl i vedoucím činitelem Rudých odborů.sverm200

Jan Šverma měl svým zázemím i vzděláním blízko k levicovým intelektuálům a méně podléhal některým jednoduchým heslům, která působila v podmínkách rozvinuté středoevropské demokratické země velmi zvláštně. Na rozdíl od Václava Kopeckého nebo Bruno Köhlera mnohdy interpretoval politiku Kominterny. Švermova znalost české historie byla podstatně hlubší než u jeho spolubojovníků. Přicházel i s vlastním marxistický vysvětlením české otázky a počátků české politiky v revolučních letech 1848-49. Tím se mnohdy dostával do konfliktů, protože se odlišoval od hlavního bolševického proudu.

Už v polovině roku 1933 byl Šverma přinucen k sebekritice za příliš „tvůrčí“ přístup k sociálním demokratům a za své pochybnosti o správnosti politiky německých komunistů v době nástupu Hitlera k moci. Zanedlouho se ale situace pro něj zklidnila – v roce 1934 byl na Gottwalda a Kopeckého vydán zatykač a ti se uchýlili na dva roky do Moskvy. Šverma se stal v Praze vedoucím politikem KSČ – 19. května 1935 byl zvolen poslancem Národní sněmovny. Již o měsíc později vystoupil v parlamentě se svým prvním projevem, publikovaným pak pod názvem „Socialistické souručenství – základ lidové protikapitalistické a protifašistické politiky“.

Šverma zastával stanovisko, že základní otázkou se pro komunistické hnutí zemí střední Evropy stává ne rozvrat demokratického režimu, ale jeho obrana proti vnitřnímu i vnějšímu fašistickému ohrožení. V polovině 30. let pak společně s Rudolfem Slánským a Ottou Synkem aktivně podporoval politiku široké lidové fronty proti fašismu. Po VII. kongresu Kominterny, který v létě 1935 jednal o politice lidové protifašistické fronty, se zdálo, že nové a doma přijatelnější komunistické politice nic nebrání.

V prosinci 1935 Šverma svým přístupem ovlivnil přístup komunistické strany k prezidentským volbám. Přispěl tak k vítězství demokratického bloku při volbě E. Beneše prezidentem v prosinci 1935. Vstřícnými kroky vůči demokratickým seskupením – zvláště sociálním demokratům – však musel Šverma narazit, a to jak na vedení Kominterny, tak na nervóznějšího Gottwalda, který pozoroval Švermovy politické úspěchy, ale i na četné členy KSČ, kteří se domnívali, že opouští „starou dobrou dělnickou politiku“. Jednání ve vedení Kominterny v Moskvě na přelomu let 1935-36 toto období formálně ukončilo; Šverma přichází s novou sebekritikou (a podobně i Rudolf Slánský). Gottwald po svém návratu na Švermovu politiku částečně navázal.

V letech 1936-38 se Šverma podílel dále na politice KSČ jako šéfredaktor Rudého práva a jako přední funkcionář strany. V říjnu 1938 po zákazu KSČ odchází z pověření strany do Francie. Je přitom členem desetičlenného zahraničního vedení KSČ, ve kterém byli také Rudolf Slánský a Bohumír Šmeral. Od června 1939 Šverma řídí činnost zahraničního byra KSČ v Paříži a vydává zde časopis „Světový rozhled“. Po uzavření sovětsko-německého paktu v srpnu 1939 vzniká situace, kdy řada komunistů tuto skutečnost odsuzuje. Vladimír Clementis o správnosti sovětské politiky zapochyboval ve francouzském exilu veřejně. Vyšetřování tehdy vedl právě Šverma s V. Širokým a B. Köhlerem – výsledkem bylo vyloučení Clementise z KSČ.

Po porážce Francie v roce 1940 odchází do Sovětského svazu. Tam se podílí na čs. vysílání moskevského rozhlasu „Za národní osvobození“, rediguje „Československé listy“ a od 1941 pracuje ve Všeslovanském výboru. Spolu s Gottwaldem se zúčastňuje na vytváření československé jednotky v Buzuluku. S ním, s Bohumírem Šmeralem a s Václavem Kopeckým pracuje na přípravě budoucího Košického vládního programu.

V září 1944 je vážně nemocný Šverma vyslán jako zástupce zahraničního vedení KSČ na povstalecké Slovensko. Na letišti Tri duby u Banskej Bystrice byl vysazen 28. září spolu s Rudolfem Slánským, Markem Čulenem a skupinou sovětských důstojníků vedených plukovníkem Aleksejem Nikitičem Asmolovem. Velitelem povstalecké armády byl tehdy generál Ján Golián, velitelem partizánských oddílů Karol Šmidke. S tím posledním Šverma navštívil na počátku října výrobu jednoho ze tří pancéřových vlaků, které měly povstaleckou oblast chránit. Podílel se i na udržování chodu osvobozeného území. Po porážce povstání odmítl odletět do Kyjeva či Moskvy a spolu s Rudolfem Slánským se přesouval se skupinou českých a slovenských účastníků povstání z Banské Bystrice přes Donovaly na hřeben Nízkých Tater až do tábora I. čs. partizánské brigády. Zemřel vysílením při 15-hodinovém pochodu ve sněhové bouři při přechodu hory Chabenec jako jeden z 84 lidí.

Hodnotíme-li ve zpětném zrcátku Švermovu politickou cestu „mírného pokroku v mezích“ neustále se měnícího „zákona“ Kominterny, lze ji považovat za částečně úspěšnou v demokratickém prostředí 1. republiky. Ta samá taktika však vedla později – po převzetí moci KSČ ve 40. letech – k tragickým důsledkům. Sebekritiky komunistů přestaly být dočasnými taktickými ústupky, ale staly se počátkem monstrprocesů s „nepřáteli uvnitř strany – s agenty buržoazie“. Toho se však Šverma naštěstí nedožil. Přesto se i jeho smrt stala položkou nenávistných prokurátorských spisů – jedním z bodů žaloby proti Rudolfu Slánskému bylo i obvinění, že smrt Švermy zavinil Slánský, když mu schválně podstrčil „malé boty“.

Nejznámější díla Jana Švermy:

Rok 1948 v Čechách (1933), Na okraj lipanského výročí (1934), Proti panské jednotě (1936), Hus, Tábor a naše doba (1937), Role českého národa v historii (1939)

K pomníku Jana Švermy:

K 25. výročí smrti Švermy byla v Praze u jednoho z mostů (Štefánikův, dříve Švermův) instalována jeho bronzová socha, jejímž autorem byl akademický sochař, účastník protifašistického odboje Antonín Nykl. V listopadu 1999 byla socha odstraněna z nábřeží a převezena „k restaurování“. Jako obvykle se Češi zachovali ke své minulosti dosti svébytným způsobem. Lišíme se tím i od Slováků. Slovenské Slovo č. 10/2001 položilo otázku velvyslanci SR v Prahe: „A čo Šverma? Položil život v slovenských horách. Zabudneme?“ L. Ballek odpověděl: „Ak by mala socha ležať pohodená kdesi v lapidáriu, previezli by sme ju radšej k nám, do Lomnistej doliny alebo Banskej Bystrice.“

Socha Jana Švermy byla nakonec převedena do majetku Městské části Praha 1, která později vyjádřila ochotu poskytnout sochu k nové instalaci mimo oblast památkové rezervace na Praze 1. Obnovení pomníku Jana Švermy žádal Český svaz bojovníků za svobodu, Občanská iniciativa Vděčnost a další organizace a občanská sdružení účastníků protifašistického odboje. Hlavní město Praha vyšlo nakonec těmto žádostem vstříc a souhlasilo s novým umístěním sochy Jana Švermy v areálu čestného vojenského pohřebiště na Olšanských hřbitovech.

Záštitu nad setkáním 8. 11. 2004 při obnovení pomníku poslance Národního shromáždění Jana Švermy převzal místopředseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Vojtěch Filip a poslanec Evropského parlamentu a místopředseda GUE/NGL Miloslav Ransdorf. Setkání se zúčastnilo asi 200 osob, většinou členů KSČM. Kytici rudých karafiátů položili k pomníku i zástupci Strany demokratického socialismu.

Milan Neubert, 10. 11. 2004

www.sds.cz

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *