Proč je nezákonné uznání Kosovské republiky

Různé články, informující o krizi kolem srbské provincie Kosovo, je nezbytné doplnit údaji, proč došlo k tak velkým etnickým změnám počtu obyvatel Kosova a Metochije (Kosmet, KaM, Kosovo) v neprospěch Srbů.

Albánci nepoužívají název Metohija pro západní část Kosova s městy Pec, Djakovica, Prizren, protože řecké slovo metoh znamená církevní majetek a ukazuje na tisíciletou přítomnost Srbů a srbské pravoslavné církve v této oblasti. To ukazují i zeměpisné názvy této oblasti.

V Kosovu a Metochiji žila výrazná srbská většina do 17.-18. století. Ještě v 19. století tam bylo zhruba tolik Albánců, kolik Srbů a Černohorců. Je to vidět i ze zprávy Josepha Müllera, osobního lékaře paši z Peci, uveřejněné v Praze v r. 1844, Petera Kukolje, uveřejněné ve Vídni v r. 1871 a publikace z Vídně z r. 1899. Dle Müllera žilo v městech Pec, Prizren, Djakovica 57 % Srbů, měšťanů, pravoslavných a muslimů (31 650 duší) a 43 % Albánců, muslimů a katolíků (23 650 duší). Dnes, po etnických čistkách, umožněných agresí NATO v roce 1999, tam nežije ani jeden Srb. Vojensko-zeměpisná skica P. Kukol je z prizrenského mutesafirluku (okruhu, sandžaku) a udává v něm 64 % Srbů a 32 % Albánců (318 000 Srbů a 161 000 Albánců. Dnes v Prizrenu nežije ani jeden Srb! Vídeňská publikace (1899) o sandžaku Plevlje a vilajetu Kosovo, už po čistkách Srbů po srbsko-černohorsko-ruské válce proti Turecku (1876-78), udává v sandžacích (sandžak byla správní jednotka turecké říše, více sandžaků tvořilo ejalet, nověji vilajet) Prizren, Pec a Priština 44 % Srbů (pravoslavní, muslimové, katolíci?) a 48 % Albánců (muslimové, katolíci), neboli 166 700 a 182 650 duší. Dnes tam Srbové už nejsou. Významnějších starších albánských památek v Kosmetu je nemnoho, nejvíce kolem Djakovici, kam muslimští Albánci pronikali z Albánie. Jen dvě starší (ze 16. století) albánské památky v Kosovu lze zařadit do památek I. kategorie, jsou to Stará čaršija (=Stará tržnice) a Hadum džamija (Kleštěncova mešita), obě v Djakovici.

Většina památek je z 18. a 19. století, kdy se islamizovaní Albánci stali tvrdou pěstí turecké správy proti Srbům, a Srbové bezprávní rajou . Turci si koupili poturčenou (islamizovanou) albánskou šlechtu, dali jí tituly agů, begů, pašů. Srbská šlechta zahynula v bojích s Turky, byla vybita, jen málo se zachránilo útěkem, např. do Uher. Významných tureckých památek je víc než albánských. Srbských památek, včetně těch starých ze 17.- 18. stol., je na Kosmetu doslova záplava jako doklad toho, že tam představovali velkou většinu. Srbská šlechta byla v blízkých příbuzenských vztazích se šlechtou albánskou. Rapoš, bratr albánského hrdiny boje proti Turkům Gjorgj Kastriota Skenderbega (1405-68), je pohřben v slavném srbském klášteře Hilandar ve Svaté Hoře (Řecko), jenž finančně podporoval i otec Skenderbegův, jehož rodina byla blízce spřízněna se srbskou šlechtou.

Ve sčítání lidu v Království Jugoslávii (1931) byl poměr Srbů ku Albáncům v KaM 35 % ku 60. Při tomto sčítání se už Srbové-muslimové neuváděli jako Srbové, což ještě v 19. století platilo. Takže v tomto sčítání lidu už byly znát prvky islamizace i albanizace Srbů pod terorem během 19. století. Goranci byli islamizovaní Slované (Srbové), muslimové byli etničtí Turci v KaM. I romská menšina byla zčásti muslimská.

T.G. Masaryk: Albánci oloupili Srby

Informace o Starém Srbsku (=Kosovo+Metochije), o vztazích mezi Albánci a Srby podává ve své knize Slovanské problémy (Praha, 1928) prezident T.G. Masaryk, když píše: Vztahy Srbů a Albánců jsou velmi nepřátelské, protože turecký tlak na Srby se uskutečňoval přes Albánce. Albánci oloupili Srby, odebrali jim jejich půdu: takovým způsobem bylo Staré Srbsko albanizováno. TGM udává odchod (vyhnání) kolem 500 000 Srbů z širší oblasti Kosmetu během dvou století, počínaje Velikým stěhováním Srbů (1690), spolu s nevelkým počtem Albánců-křesťanů, před zvěrstvy Turků a Albánců-muslimů po odchodu rakouského vojska, po opakovaných masových útěcích v 18. století za rakousko-tureckých válek po rychlých ústupech rakouského vojska, za protitureckých povstání Srbů v r. 1804 a v r. 1815, kolem Krymské války (1853-56), za srbsko-černohorsko-ruské války proti Turecku (1876-78), za řecko-turecké války koncem 19. století. Dvě Angličanky Paulina Irby a Muir MacKenzie cestovaly tím krajem polovinou 19. století a všimly si jeho SLOVANSKÉHO rázu. Svůj cestopis nazvaly Cesty po slovanských provinciích Turecka v Evropě . Kniha vyšla v Londýně třikrát, poprvé v roce 1867. Vyšel i srbský překlad. Do roku 1992 existovala v Sarajevu ulice slečny Irbyové.

Násilí bez trestu

Proti Srbům, jako bezprávným rajům , mohli islamizovaní Albánci páchat prakticky beztrestně cokoli. I když se i Albánci-muslimové bouřili občas proti svým tureckým pánům, nikdy to nebyla povstání na život a na smrt, jaká podnikali Bulhaři, Černohorci, Řekové a Srbové. Islamizovaní Albánci byli ochrannou zdí turecké říše proti křesťanství, proti Slovanům. Albánci tvořili většinu sultánovy gardy, řada tureckých ministrů (vezirů) byli Albánci, vládci Turecka přestěhovávali dokonce do srbských oblastí Albánce, jako sultánovy věrné souvěrce a spojence proti Srbům. Když Srbské království osvobodilo za Balkánské války (1912-13) Kosovo a Metochiji od Turků, tamní Albánci to těžce nesli, protože ztratili svá mocenská práva proti Srbům, nemohli je už beztrestně terorizovat.

O albánském teroru vyšla (1899) v Bělehradě diplomatická korespondence mezi vyslancem Srbského království v Cařihradě S. Novakovičem, ministrem zahraničí V. Djordjevičem a tureckým ministrem zahraničí Tevfik-pašou Korespondence o albánských násilích v Starém Srbsku 1898-99 . Násilí Albánců znamenalo vraždy, loupeže, znásilňování a únosy žen, znesvěcování kostelů, surové bití Srbů albánskými násilníky. Jeden cizinec, cestující Kosovem napsal, že loupež tehdy představovala pro řadu Albánců běžný způsob obživy. A to po osvobození Kosova a Metochije přestalo, ale tlupy kačaků (kačak = lupič, psanec) nadále občas přepadaly, vraždily. Když 14letý autor jel s rodiči autem přes Kosmet na Jadran (1939), nesmělo se v noci jet autem mezi Djakovicí a Pecí pro možnost nočních přepadů kačaky…

Etnické změny za války

Značné etnické změny Kosmet doznal i za druhé světové války (pro Jugoslávii 1941-45). Řádově 100 000 Srbů a Černohorců bylo v Kosmetu (v té době Mussolinim a po r. 1943 Hitlerem sponzorovaná část Veliké Albánie ) oloupeno a vyhnáno, na 10 000 povražděno. Autor mluvil s řadou takto vyhnaných Srbů v Němci okupovaném Srbsku. Z Albánie se do Kosmetu na majetky vyhnaných, zabitých, nastěhovaly desetitisíce Albánců. Po válce Tito nedovolil návrat značné části vyhnaných Srbů i Černohorců na Kosmet, dovolil ho později jen zčásti. Tito plánoval, původně za souhlasu Stalina, utvoření balkánské federace (Albánie+Bulharsko+Jugoslávie), byl po rozbití povstání albánských ballistů (1945-46) proto k Albáncům dost shovívavý, takže mu nevadilo ilegální usídlení na Kosmetu řádově kolem 100 000 dalších Albánců. Po pádu (1966) ministra vnitra a Titova viceprezidenta, Srba A. Rankoviče, se do značné míry rozpadl centralizovaný bezpečnostní aparát. Začaly ho řídit samotné republiky a provincie (i KaM) a jejich odstředivé síly.

Ústavní změny roku 1974 daly provincii Kosovo výsadu státu. Došlo k výraznému tlaku na Nealbánce, k jejich vypuzování, takže ho začali opouštět, pod hrozbami až fyzického násilí Albánců, kteří vykupovali jejich majetky. Kosmet postupně opustilo, z důvodu etnického ohrožení, z důvodů ekonomických, až 200-300 000 i více Nealbánců, hlavně Srbů a Černohorců. Při sčítání lidu v roce 1961 bylo uvedeno 67 % Albánců a 28 % Srbů. Vzestup počtu Albánců v KaM byl i následkem jejich obrovské porodnosti (na Západě tomu někdy říkají válka dělohy ), i tím, že statisíce Albánců žily na KaM načerno , dostávali se tam z Albánie i odjinud z Evropy. Prý kolem 400 000 Albánců v KaM takto žilo ilegálně . Miloševič nezbavil kosovské Albánce běžných autonomních práv (jazyk, náboženství, kultura apod.), jen jim byla odebrána výsada státu (1989-90).

Úspěšné dezinformace

Jak se úspěšně dezinformuje v souvislosti s počty Albánců v Kosovu, ukazují i slova předsedy Evropského parlamentu Hans-Gert Pötteringa (Právo, 21. února 2008), který jen tak tvrdil, že většinu populace v Kosovu tvoří několik století Albánci . Odkud má pan předseda tuto dezinformaci – z neznalosti, nebo už podporuje albánskou propagandu, protože se to hodí bossům Evropské unie v souvislosti s protiprávním uznáním Kosovské republiky částí států EU? Pan Pöttering by si měl třeba prolistovat výše uvedený cestopis dvou Angličanek z poloviny 19. století. Zprávy některých našich TV stanic tč. uvedly, že v Kosovu bylo, v neklidném posledním desetiletí, zabito (armádou a policií, polovojenskými oddíly) 10 000 Albánců, což je nesmysl. Byli mrtví na obou stranách, nikdo není bez viny, ale vždy nutno říct, že to byla tzv. Kosovská osvobozenecká armáda (UCK), která začátkem roku 1998 začala se zabíjením srbských vojáků, policistů, úředníků a Srbsku loajálních Albánců, Romů. Vláda má snad právo udržovat pořádek v zemi, i proti zběsilé propagandě. To média chtějí zopakovat na Kosovu pro Západ zatím úspěšné smyšlenky o počtech mrtvých v Srebrenici v Bosně?

Vymoženosti pro Albánce

Jugoslávie zajistila Albáncům KaM řadu vymožeností, včetně výrazného zvýšení průměrné délky života zlepšením zdravotnictví. Zatímco předpokládaná délka života Albánců v letech 1952-54 byla 49 let (muži) a 45 (ženy), v letech 1982-84 byla už 68 (muži) a 71 roků (ženy). V roce 1970 byla v Prištině založena velká univerzita, jež v polovině 80. let měla 37 000 studentů, z toho 29 000 Albánců, takže bylo v KaM na 1000 obyvatel 19 vysokoškoláků, v ČSSR v té době 10,9. Nevhodným výběrem předmětů v albánštině (dějiny, lingvistika, filozofie, apod.), neměli všichni studenti naději najít v KaM, v Jugoslávii, zaměstnání, takže nejeden absolvent univerzity pásl ovce či odjel manuálně pracovat do zahraničí. V Prištině vznikla řada vědeckých ústavů, i Akademie věd a umění. V 80. letech vycházelo v KaM 29 deníků (23 v albánštině), vysílaly denně dvě rozhlasové stanice (73 % relací v albánštině), jedna televizní (80 % v albánštině). Několik desetiletí dodávalo Srbsko, mateřská republika Kosova, průměrně milion US dolarů DENNĚ, pro udržení chodu provincie, k plnění plánů jejího rozvoje. Veliké prostředky dostávalo školství. Koncem 80. let bylo v KaM přes 1000 škol, povinná docházka se prodloužila na osm let. Někdy byl problém, jak donutit rodiče, aby posílali děti do škol. V 80. letech plynulo až 45 % fondů federace do KaM. Nemálo Albánců chápalo význam pomoci Srbska a Jugoslávie provincii. Řadu těchto prosrbských, projugoslávských Albánců později zlikvidovala Západem podporovaná teroristická organizace UCK. Poslední pokus Bělehradu o smírné řešení problému Kosmetu byla Západem odmítnutá konference 25. listopadu 1998. Byly v ní dvě projugoslávské, prosrbské albánské strany, Srbové, Černohorci, kosovští Romové, Goranci (poislámštění Srbové), etničtí Turci. Byl navržen dvoukomorový parlament. Významnou roli měla hrát Horní komora, aby ani jedna národnost nemohla vládnout nad ostatními.

Teroristická UCK

UCK vznikla iniciativou Kosovského národního hnutí (KNH) v r. 1993, ale první boje této teroristické organizace byly hlášeny 25. a 26. listopadu 1997 (vesnice Lauša, Vodnik) v neklidné Drenici. Nábor členů do UCK prováděli v albánských klubech Švýcarska, Německa, Belgie, Švédska, výcvik v SRN (hlavně v opuštěných NATO základnách), Rakousku, Švýcarsku, Turecku (byli tam cvičeni např. Albánci z Makedonie!), v samotné Albánii a později i v USA. Je trapné, že tyto země nepodnikly nic proti tomu, aby se v nich ve velkém cvičili zabíječi, a sbíraly pro ně prostředky. Jak se jen porušovaly dohody z Helsinek (1975) o nevměšování do vnitřních záležitostí států. Albánští dělníci v zahraničí museli odvádět osvobozovací daň (údajně 3 % příjmů) pro nákup zbraní, platy instruktorů, provoz výcvikových táborů, pak i žoldáků. Instruktoři plánovaných zabíječů byli dobře placení vojenští experti americké, britské, francouzské, italské, německé, atd. armády, jakož i z NATO, bývalí důstojníci jugoslávské armády (Albánci, bosenští muslimové, Chorvati). Více roků z nevyzpytatelných příčin špinavě vystupovali proti Srbům Slovinci, zbohatlí i pašováním zbraní do válčících států Jugoslávie (úspěšný byl v tom Janez Janša, významný slovinský politik), výcvikem různých bojovníků .

Švýcarský časopis Der Bund napsal článek Osvobozenecká armáda: peníze a bojovníci ze Švýcarska (17. ledna 1998): Během posledních týdnů dodala federální policie dokumentaci, která ukazuje, že UCK má svou logistickou základnu v Evropě a obzvláště ve Švýcarsku. Už delší dobu militantní KNH ve svém časopise Zeri i Kosoves (Hlas Kosovanů) svolává do zbraní za osvobození Kosova a nabádá dobrovolníky, aby se přidružili k boji a žádá o peněžitou pomoc. KNH si otevřelo účet u (švýcarského) Bankvereinu a podobné bankovní účty existují v Norsku, Dánsku, Švédsku, Německu, v ČR (je uvedena např. Komerční banka, Brno, Fond nadace pro Kosovo, konto č. 113633-621/0100) i jinde. Velká část zbraní se kupovala za peníze získané obchodem s drogami, albánská narkomafie se stala velmi mocnou ve Švýcarsku, kde se nápadně zvýšil (jako v SRN) počet legálně i ilegálně přistěhovalých Albánců z Kosova a Metochije. Možná, že pro množství špinavých peněz (obchody s drogami?) ve švýcarských bankách, Švýcarsko uznalo velmi brzy po vzniku kvazi-státu Republiku Kosovo.

Do Kosova a Metochije se přesunula část bojovníků z občansko-etnicko-náboženské války v Bosně a Hercegovině (v roce 1998 prý 300), včetně svatých válečníků , mudžaheddinů. Albánii prý navštívil dvakrát, dokud byl ještě přítelem USA, sám Usáma bin Ládin, který dostal (1993) i pas Bosny a Hercegoviny, dalšího přítele USA a Západu. Bohatá albánská diaspora přípravy UCK velmi podporovala, potřebovala bezpečnou základnu pro dobře se rozvíjející obchod drogami. Psala o tom i západní média.

Dvojí metr USA

Zde je nutno připomenout, co o UCK říkal americký představitel pro Balkán Robert Gelbard 23. února 1998 v Bělehradě: Jsme hluboce znepokojeni a silně odsuzujeme nepřijatelné násilí prováděné teroristickými skupinami na Kosovu, obzvláště UCK. Je to bezpochyby teroristická skupina. Nepřijmu žádné ospravedlnění. Ale jako důkaz neprincipiálnosti USA je skutečnost z 29. června, kdy mluvčí Pentagonu prohlásil: Ministr zahraničí (tehdy M. Albrightová) určuje speciálním legálním postupem, kdy se nějaká organizace stává ‚teroristickou organizací‘. Toto určení nebylo provedeno v případě UCK. Je to jedna z trapností Západu, kdy jeho prezidenti, premiéři, ministři, generálové a média povídají, co se jim právě hodí a velmi často neříkají pravdu. Harold Pinter, budoucí nositel Nobelovy ceny za literaturu (2005) se o zločinecké agresi NATO proti Srbsku v roce 1999 vyjádřil zcela jasně: Tato válka je akcí banditů bez jakéhokoli uvažování o možných následcích, (rakouský Standard 20. května 1999). Co by řeklo Španělsko, kdyby např. ve Francii začali Baskové sbírat peníze pro činnost ETA a cvičili teroristy? Jak postupovala Británie proti teroristům IRA v Severním Irsku? Jak Turci proti Kurdům?

Očkování bez povšimnutí

Když Západem podporovaná (Německo, USA, aj.) albánská teroristická organizace UCK na jaře roku 1998 začala vraždit v KaM srbské policisty, úředníky, prosrbské Albánce, Romy, probíhala tam akce srbskémo ministerstva zdravotnictví, za podpory UNICEF. Zajistila očkování 100 000 kosovských dětí všech národností proti dětské obrně. Jak autorovi sdělila v té době srbská ministryně zdravotnictví Milicevič Leposava, nebylo to vždy lehké, když se kolem střílelo. Tuto akci na Západě prakticky nikdo neocenil.

Agrese NATO

Po podvodu v Račaku, po neférové konferenci v Rambouillet, přišla od OSN neschválená, na výmyslech založená, 78denní agrese NATO proti Srbsku, s ničením a zabíjením civilistů, za použití zakázaných kazetových pum a ochuzeného uranu, za obrovských ekologických škod. Vojsko i policie Jugoslávie (SRJ) podle Kumanovské dohody (červen 1999), musely opustit KaM, které však i nadále zůstaly, podle Rezoluce Rady bezpečnosti 1244, součástí Jugoslávie. NATO (jako jednotky KFOR) mělo zajistit mír a bezpečnost v KaM. Nicméně neodzbrojené jednotky UCK začaly loupit, vypuzovat, unášet a vraždit Srby, Romy, prosrbské Albánce, ničit jejich domy i starobylé srbské památky. Za několik měsíců bylo zničeno na sto klášterů, chrámů, řada z nich ze 13.-14. století. Do Srbska uprchlo až 250 000 Srbů, mnoho Romů i Albánců, kolem 100 000 Srbů a něco Romů zůstalo v ghettech, bez zdravotního zajištění, školní docházky, práce. Opuštění ghett je možné jen v často napadaných KFOR konvojích.

Další rána pro lidi v ghettech přišla v kosovské křišťálové noci 17-18. března 2004, kdy organizovaná albánská chátra zničila dalších téměř 50 srbských kostelů a klášterů, vyhnala na 4000 Srbů a Romů z jejich domovů, vyloupila je a pak vypálila, zničila, aby se už neměli kam vrátit. Bylo zabito 20 lidí, zraněno 900 (!), většinou následkem surového bití. Krajně zbaběle se zachovaly německé i francouzské jednotky KFOR, statečně bránili od UCK napadané srbské a romské civily Švédové, Češi, Slováci, Irové, Dánové – měli 35 zraněných. Ubránili nejen lidi od zdivočelého davu, ale i překrásný klášter Gračanicu, skvost středověké srbské architektury, chráněný UNESCO. Německé jednotky, které měly bránit zbytky Srbů a starobylé památky v Prizrenu a okolí, se stáhly a z povzdálí nechaly chátrou zničit vše, co ani Turci za 500 let své vlády nezničili. Lehlo popelem a bylo zbořeno více chrámů, biskupské sídlo a bohoslovecká škola, byl vypálen i chrám Bohorodičky Ljevišské, chráněný UNESCO. Francouzská jednotka zbaběle nechala albánskou chátrou zničit v centru Kosova klášter Devic z 15. století. To vše bylo za přítomnosti 17 000 vojáků KFOR a 4000 policistů UNMIK. Po celém Kosovu jsou nápisy SMRT SRBŮM . Před okupací KFOR žilo v Peci na 20 000 Srbů, dnes ani jeden. Podobná je situace v Prizrenu, kde v červnu 1999 žilo na 10 000 Srbů a dnes ani jeden. Srbové vymizeli i z Prištiny.

Zločinci v čele

Ve vedení Kosova a Metochije, tzv. Kosovské republiky, která má být uznána za samostatnou, jsou ale Hashim Thaci, Ramush Haradinaj, Agim Ceku a jim podobní, kteří se dopustili řady těžkých válečných zločinů proti Nealbáncům (hlavně Srbům, Romům i jiným), i samotným Albáncům, kteří nesouhlasili s jejich kriminálními postupy. Západ zcela zapomněl, že prakticky všichni výše uvedení obchodovali s drogami, takže jsou Kosovo a Albánie jedním z hlavních center narkomafie. Má se to dovolit? Jak dopadnou ty poslední zbytky potomků lidí, kteří donedávna osidlovali Kosovo a Metochiji a kteří byli oloupeni o svou půdu, jak to v roce 1928 napsal T.G. Masaryk, a potom vypuzováni a zabíjeni a jejich tisícileté památky ničeny? SMÍ SE POVOLIT TEN NOVÝ MNICHOV, který svými následky rozbije i poslední zbytky významu OSN, míru, slušnosti a zákona?

Cílem Srbů by teď mělo být, aby se zase sjednotili v jednom státě – čím dříve, tím lépe – aby se k Srbsku připojila Republika Srbska (tč. v Bosně a Hercegovině) a Černá Hora a …

 Prof. Dr. Rajko DOLEČEK, DrSc.

Haló noviny 26. března 2008