Goebbelsova časovaná nálož Katyň (1)

hanoJak to skutečně bylo s údajnou popravou polských vojáků?

 

Od sebevraždy Josefa Goebbelse,hlavního propagandisty a mluvčího zločinného německého nacismu, uplynulo víc než 63 let.

Přesto jeho dílo dosud žije a působí přesně tak, jak je připravil a zamýšlel. Knižním klubem vydaný český překlad knihy Katyně označené jako Stalinský masakr a triumf pravdy je knižním debutem Allena Paula, amerického politologa, publicisty a poradce řady komisí Kongresu USA. Jeho kniha o katyňské tragédii se setkala s pochvalnými ohlasy v americkém i polském tisku. Zařadila se do řady podobných, které jsou jen dalším špiněním hrdinské epochy, v níž ruský národ porazil dosud nejkrutější režim, který v historii (za pomoci amerického kapitálu) dosud na světě vznikl.

Nedávno navštívil Katyni (Ruská federace) polský prezident Lech Kaczyňski. Slavný polský režisér Andrzej Wajda, aby se zalíbil novým pánům, natočil dokonce o Katyni film, který mají povinně zhlédnout všichni příslušníci polské armády. Němci zavražděných 21 857 polských občanů, (14 552 vojenských zajatců a 7305 vězňů z věznic ve Smolenské oblasti), z jejichž smrti je obviňován J.V. Stalin, využil v boji s kultem osobnosti N.S. Chruščov a v rozbíjení SSSR Michail Gorbačov. V boji s komunisty pak Boris Jelcin a Vladimir Putin. Lži o Katyni dodnes slouží jako jeden z hlavních zdrojů polského šovinismu.

Kampaň, řízená centrálami tajných služeb, má jediný cíl – nasadit do vědomí světa představu, že období existence SSSR bylo obdobím nesmyslných krveprolití. Význam německého katyňského zločinu vystupuje do popředí zejména nyní, kdy dochází k prohlubování světové krize kapitalismu, který nachází cesty svého dalšího rozvoje pouze ve vedení zločinných válek proti zemím vlastnícím suroviny, tedy včetně současného Ruska.

Etapa sovětského vývoje v Rusku byla složitá a zahrnovala mnohé. Od občanské války, přes tragické období represí, heroismus výstavby socialistického státu, vítězství ve Velké vlastenecké válce a poválečnou cestu rozvoje, po které dospěl sovětský občan na čelná místa světové civilizace. Současné ruské i světové generaci je Sovětský svaz představován jako země koncentráků, vězení a trestných oddílů. Je zapomenut boj sovětské moci s negramotností obyvatel, výsledky sovětské vědy, práce tvůrčí inteligence, vítězství nad fašismem, první družice a první člověk ve vesmíru. Počet obyvatel se i přes strašné ztráty ve válkách zvýšil ze 145 na 280 milionů.

Poláci by nikdy neprosazovali tak drze svou verzi Katyňské tragédie, kdyby nenašli podporu v Rusku. Dlouho čekali na vhodnou dobu. Od nástupu Gorbačova k moci a zejména po rozbití SSSR se ruské vlády začaly omlouvat za vše. I za to, co se nestalo. Proto se Západ rozhodl, že podpoří Polsko v jeho nárocích nechat si od Ruska vyplatit miliony dolarů za každého zastřeleného Poláka. (O podobném požadavku vůči Německu se Polsko nikdy ani nezmínilo.) Impuls k rozpoutání katyňské kampaně vyšel z centra gorbačovské moci, od tehdejšího tajemníka KSSS Alexandra Jakovleva.

Vyšetřování trestného činu postřílení polských důstojníků bylo zpočátku přesunuto do Smolenské oblasti, místa dislokace Katyně, a svěřeno, ještě za existence SSSR, běloruské prokuratuře. Všechny běloruské vyšetřovací orgány a zvláště prokuratura byly vystaveny nepředstavitelnému tlaku nastupujících demokratických sil . Gorbačov se postavil na stranu falzifikátorů dějin a veřejně se omluvil polské straně. Stejně tak Jelcin i Putin. Postoj politického vedení státu určil i orientaci dalšího vyšetřování tragédie, převzatého Hlavní vojenskou prokuraturou. V roce 1991 přijalo vedení Generální prokuratury SSSR polskou delegaci. Ta odmítla závěry vyšetřování z roku 1944 a požádala o nové vyšetřování a kompenzaci.

Katyňský případ se zdál být po mnoho desetiletí jasným. Celý svět, kromě polské exilové vlády v Londýně, se shodl, že šlo o jasnou, Goebbelsem připravenou provokaci z roku 1943. Zpráva Sovětské komise pro vyšetřování zločinů německých nacistů na sovětském teritoriu, vedené prezidentem Akademie lékařských věd Burděnkem, celou záležitost plně objasnila. Likvidaci Poláků v Katyni provedly německé bezpečnostní síly tak, aby mohly z tohoto zvěrstva obvinit NKVD (ministerstvo vnitra). Do nástupu Gorbačova k moci, kdy v SSSR ještě žili svědci katyňského zločinu, se nikdo neodvážil výsledky vyšetřování napadnout. Pak došlo ke změně. Nová polská vláda i ruští antikomunisté dosáhli toho, že všechna sovětská vyšetřování byla odmítnuta a nahrazena tvrzeními připravenými Goebbelsem. Po 14 letech vyšetřování, 21. září 2004, vynesla Hlavní vojenská prokuratura Ruska nový rozsudek. Z postřílení polských občanů byli obviněni členové Politbyra ÚV VKS(b), vedení NKVD a zaměstnanci, kteří popravy prováděli. Při návštěvě polského prezidenta A. Kwašniewského v roce 2004 se Putin znovu omluvil a slíbil předat Polsku všechny materiály z vyšetřování. Zdálo by se, že tím záležitost skončila. Naopak.

Oživování Katyně slouží polské vládě především k zakrytí dějinné pravdy, že to byla Rudá armáda, která zachránila polský národ před likvidací. Zamítnout závěry Sovětské vyšetřovací komise z roku 1944 lze pouze na základě soudního rozhodnutí. Rozhodujícím argumentem by se měla stát nová exhumace pozůstatků všech osob a jejich podrobná prohlídka. Hlavní vojenská prokuratura se tímto problémem nezabývala, protože si byla dobře vědoma, že závěry Burděnkovy komise nemůže otřást. Zabývala se pouze shromažďováním různých dokumentů, bez zkoumání jejich věrohodnosti. Možnou falzifikaci dokumentů neřešila. Konečný verdikt vojenské prokuratury není podložen žádnými důkazy a vyjadřuje názor vlastních antisovětských a antiruských kruhů.

Hlavními dokumenty, o něž se rozsudek opírá, jsou dva zfalšované dokumenty s poznámkami L. Beriji na usnesení ÚV VKS(b) z 5. března 1940 o likvidaci polských důstojníků, četníků, policistů, rozvědčíků a bachařů, zadržovaných v sovětských táborech a vězeních, které se zčistajasna objevily v dokumentech ÚV KSSS až v době vlády Gorbačova. Pokud by byly tyto dokumenty hodnověrné, byly by určitě využity Chruščovem v jeho tažení proti Stalinovu kultu osobnosti. O autentičnosti dokumentů byly od počátku vyslovovány pochybnosti, které potvrdili i vyšetřovatelé vojenské prokuratury. Ve vedení dokumentů, které musely procházet přes Hlavní administrativní oddělení ÚV, byla zjištěna celá řada formálních chyb a dodatečných úprav, což bylo tehdy nepřípustné. Spisovatel Vladimir Žuchraj, doktor historických věd, k tomu uvedl, že zpracováváním takových podvrhů a jejich zařazováním do originálních spisů se zabývá hlavně anglická rozvědka. Podvrhy byly podle jeho názoru zařazeny do stranických dokumentů západními tajnými službami v období po smrti Stalina.

To potvrzuje i jeden velmi významný detail. Do Stalinovy smrti byly všechny dokumenty týkající se Katyně uloženy ve speciálním sektoru Všeobecného oddělení v zapečetěné schránce. Po jeho smrti se počet otevření schránky nedá zjistit, podle oficiálních záznamů byla rozpečetěna pouze dvakrát: Jurijem Andropovem a Gorbačovem. Ke konci vlády Gorbačova se ale u V. Boldina, tehdy vedoucího Všeobecného oddělení ÚV KSSS, objevil korespondent deníku Washington Post a předložil mu k posouzení kopie týchž dokumentů. Od koho je mohl získat? Pouze od jejich výrobců. Pochybnosti takového druhu může potvrdit či odmítnout jen seriózní expertiza. Bohužel, ruské oficiální orgány dosud neučinily nic pro to, aby odmítly obvinění polské strany.

K tomu by bylo potřeba provést prověrku autentičnosti všech dokumentů uložených v Ruském státním archivu sociálně-politických dějin, a vůbec všech dokumentů týkajících se katyňského masakru. V dopise řediteli archivu K. Andersonovi ze 14. února 2005 píše skupina zaměstnanců archivu ke Katyni následující údaje: … v archivu chybí k bodu 215 Otázky NKVD všechny protokoly Politbyra od 22. 7. do 24. 8. 1940. V dopise se také uvádí, že v archivním exempláři výpisu z protokolu Politbyra z 5. 3. 1940, který se týká osudů polských důstojníků, zaslaném expředsedovi KGB A. Šeljepinovi, zpracovaném 27. 2. 1959, se nachází mnoho hrubých úprav původního textu a dopisování na psacím stroji s jiným typem písma. Podobných úprav je v dokumentech mnohem víc, některé dopisy z roku 1940 byly napsány na blanketech z roku 1930, což bylo absolutně nemožné v komunistickém byrokratickém systému, některé dopisy Beriji Stalinovi na obyčejném dopisním papíře. Falzifikátoři dokonce nazývali ÚV VKS(b) v roce 1940 jako ÚV KSSS (ke změně názvu došlo až v roce 1952). Ve zfalšovaných dopisech Beriji Stalinovi nesouhlasí počty vězňů, a to ve větách následujících těsně po sobě atd. Hlavní vojenská prokuratura jim nevěnovala pozornost. Přitom měla klást na prozkoumání pravosti dokumentů mimořádný důraz, protože se na jejich úpravě podílel nenávistný antisovětčík a bývalý člen Politbyra ÚV KSSS Jakovlev. Pracovníci Hlavní prokuratury však byli po odvedení svého díla povýšeni na generály.

Pokračování

Halo noviny, 5. dubna 2008, http://www.halonoviny.cz

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *