Klub, který měl v názvu číslo zákona

hanoV posledních několika dnech se v některých denících objevily oslavné články na organizaci K 231, jež byla založena právě před čtyřiceti lety. MF Dnes například zveřejnila článek o tomto spolku a o jeho hlavním protagonistovi Jaroslavu Brodském (15. března), Lidové noviny o Otovi Rambouskovi (29. března) apod. Oč vlastně šlo?

V únoru 1968 se sešlo několik bývalých politických vězňů a rozhodli se ustavit svou organizaci. V březnu pak, po několika schůzkách zainteresovaných, vytvořili organizaci, jež dostala název podle zákona č. 231/48 Sb., ačkoliv většina z nich byla odsouzena podle zákona č. 50 z roku 1923, jenž se vztahoval na činy proti republice. Po jednání (29. března) u pracovníka ÚV KSČ Totha (v zastoupení A. Dubčeka) byli odesláni k náměstku ministra vnitra Zárubovi, jenž doporučil kladný přístup k jejich žádosti. Založili si tedy okamžitě bankovní konto (č. 4258888) a spojili se s některými novináři, kteří připravili, v honu za senzací, několik reportáží a šotů. K 31. březnu se ustavil na pražském Žofíně přípravný výbor, kde o cílech hovořili zmíněný Brodský, Šmíd (o rehabilitacích), Vydra (o politických souvislostech). Do vedení nové organizace byli zvoleni J. Brodský (tajemník), O. Rambousek (vedoucí dokumentační skupiny), profesor Nygrín (předseda), bývalý generál V. Paleček, R. Procházka, J. Čech, A. Roubík (členové). Od pražské radnice získali i klubové místnosti na Karlově náměstí. Už jejich první činnost zhodnotil tehdejší tajemník ÚV KSČ Zdeněk Mlynář slovy: K 231 je jev, který z hlediska dokonalosti demokracie nemá ani britská královna, protože je to spolek lidí, zčásti právoplatně odsouzených, kteří sami sebe prohlásili za odsouzené neprávem. V té době také plně rozvinuli svoji činnost.

Zmíněný protagonista Jaroslav Brodský se podle MF Dnes ocitl ve vězení proto, že s dalšími učiteli připravoval podklady pro chystanou reformu školského zákona. Ve skutečnosti však rodák ze Soběslavi, syn poštovního doručovatele, jenž vyrostl v severočeské Brné, se stal učitelem. Po únoru ze školy musel odejít. Zorganizoval skupinu stejně smýšlejících a začali vydávat různé tiskoviny zaměřené proti stávajícímu režimu. Navázali také kontakty se špionážními centrálami v Paříži a Londýně, kam dodávali informace špionážního charakteru. Toto období ve své pozdější knize Řešení gama vydané v emigraci vylíčil slovy: V jednom jsme byli všichni zajedno – je třeba zničit obludný systém, zcela jej vykořenit, pobít jeho nositele a vykonavatele, protože Rubikon byl dávno překročen a o smíru nemohlo být řeči. Zbývala však drobná nepatrná otázka – kdo po nich, kteří musí být pobiti…? Po zatčení byl odsouzen, propuštěn v roce 1960, aby se po krátké době v dělnické profesi uchytil jako vychovatel mládeže. Své tehdejší názory a názory svých přátel později ve zmíněné knize zachytil slovy: Když vylétaly sovy, přicházeli k nám stateční a říkali, že jednou budou z komunistů tahat kůži za živa a že by je měli všechny povinně vyklešťovat, aby se nemnožili, navrhovali i jiné zajímavosti, jak učinit svět bohumilým. Po vstupu vojsk emigroval do Kanady.

Ota Rambousek své curriculum vitae svěřil Lidovým novinám. Ne všechno však reportérům sdělil. Například zamlčel to, že před únorem patřil mezi aktivisty národně socialistické strany, kteří byli vychováváni k převzetí moci. To nevyšlo. Proto v červnu 1948 opouští republiku a v utečeneckém táboře se nechává naverbovat americkou výzvědnou službou jako agent chodec. V roce 1949 šel poprvé přes hranice a pak znovu sem a tam sedmkrát. Nosil pokyny pro jednotlivce i protistátní organizace, odnášel špionážní informace. Prý nevěděl, co v nich je. Falešný průkaz zněl na jméno František Domica. Nabitou pistoli pochopitelně s sebou nosil. Zatčen byl při sedmém pokusu, a to zradou , jak říká, při spánku. Zbraň neměl čas použít. Při výslechu vyzradil všechno. I jména, místa schránek. Bylo jeho štěstím, že neměl možnost střílet. Dostal doživotí. Propuštěn byl po patnácti letech. Ve vězení se prý setkal s Gustavem Husákem, o němž se zmiňuje slovy – My jsme s těmito lidmi nepromluvili ani slovo a oni zase s námi. To bylo pod úroveň být kamarád s takovým somrákem. Po roce 1968 opět opustil republiku. Z jeho pera vyšla první kniha o bratrech Mašínech.

Aktivní tři měsíce

Předem připomeňme, že ve výše uvedené větě se Rambousek odmítavě staví ke komunistům odsouzeným z podnětu stalinských vyšetřovatelů. Nemá pravdu. Jinak by totiž nežádali profesora Eduarda Goldstückera, aby se k nim připojil. Ten to otevřeným dopisem do Mladé fronty odmítl. Nechtěl mít nic společného s vrahy, špiony, a často i zloději.

V květnu 1968 o cílech K 231 bylo jasno i u vedoucích činitelů KSČ. Proto Alexander Dubček píše dopis nižším stranickým článkům. Zdůraznil v něm mimo jiné: Tato organizace dosud není registrována. Vláda se dnes usnesla pozastavit její registraci vzhledem k tomu, že se v ní sdružují i mnohé protisocialistické síly. 31. května se přesto v Praze sešel sjezd organizace a aniž byla registrována, začala velmi aktivně rozvíjet svou činnost. Teprve po srpnu 1968 došlo k jejímu skutečnému rozpuštění.

Politická kreda

Pro dokreslení si ocitujme některé z výroků jejích předních členů, z nichž se dá vysoudit, co by následovalo, kdyby tato organizace k tomu dostala možnosti.

Je třeba rozbít KSČ – docílit, aby lidé byli existencí KSČ znechuceni a viděli v členech strany vrahy a prospěcháře. (J. Šiška na aktivu v Kladně)

Po roce 1945 se vlády ujali tyrani, analfabeti, lidé naprosto neschopní. Vládla nám zvířata. (MUDr. Šmíd v Litoměřicích)

My jsme skutečně jediným zdrojem, který může z národa vygumovat ten svinský nádor, který dodnes chodí po cestách, šlape po ulicích, naplněn zatím hrůzou, co s ním bude? Já vůbec neměl rád komunisty. Prostě jsem říkal, tomu dobrému utrhnout nohu a toho špatného s ní utlouct. (J. Brodský v Litoměřicích)

My se musíme postavit i za ty chlapce, které oni považují za zločince, jelikož to přece byli naši nejodvážnější lidé. Všechny členy KSČ, kteří jsou ve funkcích, máme podchyceny a až přijde vhodná doba, budou odstraněni. (J. Brodský v Novém Jičíně)

Haló noviny, 5. dubna 2008, (kz)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *