Vzpomínky pamětníka

logoNa otázky pamětníkům dochází další dopisy…

Je mi 88 let. Můj otec byl železničář a v 30. letech měl 3 děti a měsíční plat 600 Kč. Aby uživil rodinu chodil sedlákům sekat louky a pole. Matka pracovala u sedláka za 5 Kč denně a stravu. Do mých osmi let jsem bydleli na vesnici v domku po sedlákovi tři rodiny a každá měla 3 děti a měli jsme každá rodina jednu místnost s nábytkem 3 postele, skříň, stůl a čtyři židle. Toto bydlení bylo ještě krásné, ale byly rodiny, které bydleli ve sklepních bytech a měli 6 dětí. Můj děda z otcovy strany bydlel v domečku, který si sám postavil, měl 11 dětí a dvě místnosti s hliněnou podlahou. Sám pracoval jako cihlářský dělník. Otec maminky měl 14 dětí a byl cestářem. Babička byla 10 let po mrtvici a ochrnutá na půl těla, takže děti vychovávali ti starší.

Po osmi letech jsme se odstěhovali do města, kde otec dostal služební byt 1+2, záchod na chodbě a vodovod na chodbě. Nábytek si rodiče pořídily na půjčku.
Nakupovat se chodilo na knížku, na dluh a když otec bral výplatu, tak se to zaplatilo. Ceny si pamatuji jen některé, příklad rohlík stál 20 haléřů, 10 cigaret (ZORA) 1 Kčs,. ¼ kg máku 50 haléřů, limonáda 50 haléřů, boty 19 Kčs, tenisky 9 Kč, holič 50 haléřů, byt měsíčně 10 Kč, jablka 50 haléřů 1 kg, brambory 50 haléřů 1 kg.

Strava byla prostá, polévky hrachová, čočková, fazolová, kroupová, bramborová, česnečka. Na vesnici jsme měli kozu a 5 slepic, krmili jsme prase, ale nikdy nezabíjeli, neboť se prodalo hlavní jídlo bylo čočka na kyselo s chlebem, fazole, hrachová kaše, brambory, rajská omáčka s knedlíkem. Maso se kupovalo ½ kg na týden a to především pro otce, který jezdil vlakem a vracel se i za 4 dny. Pracovní doba u sedláka byla jak se říká „od nevidim do nevidim“.

Možnosti vzdělání byly pro ty, co na to měli. Většinou to byla obecná škola, měšťanská a odborná škola při učení. O politiku se běžní lidé nestarali. Na vesnici vládli lidovci a ve městech národní socialisté.

Do školy jsme chodili 4 km pěšky. Chodili jsme také cvičit do Sokola a nábožensky založení do Orla.

Bydleli jsme v Olomouci, kde bylo 50 % Němců a pohraničí bylo 10 km od Olomouce. Byly zde německé školy, německé tělocvičny a spolky. V našem domě bydleli i Němci, kteří se po roce 1939 hlásili k Němcům. Byla zde předměstí takřka německá a podle toho se Němci chovali. Před Mnichovem ze Sudet táhly kolony lidí s koníčky a tím nejnutnějším a stěhovali se do vnitrozemí. V roce 1939 se projevovali Hitlerjugend, chodili s vlaječkami v útvarech a před vlajkou se muselo smekat. Kdo nesmekl, tomu klobouk srazili z hlavy. Nejhorší byly rodiny, kde matka byla Němka. Kluci museli do Hitlerjugend a pak do armády. Z války se většina vracela v rakvích.  Čechy napadali a bili.  V březnu 1939 když jsme šli ze školy, tak nás obsazovala německá armáda, což bylo otřesné. Za marku kupovali spoustu rohlíků a salámů, až z toho dostávali průjmy. Vojáci napadali ženy a děvčata.

Za války to byli vládcové, kontrolovali vlaky a nádraží po příjezdech vlaků a zabavovali potraviny. Chodili Němci oblečení v bavoráckých šatech, bílé podkolenky, klobouky se štětkami, kalhoty, jak se říkalo „s padacími dveřmi“, zelené kazajky. Na úřadech se mluvilo německy. Zatýkali se komunisti, bývalí důstojníci, inteligence. Ke konci války se v obchodech na křižovatkách stavěly střílny, mosty se barikádovaly a podminovávaly.

Všude vládlo gestapo. Já za války byl v učení u Bati ve Zlíně, kde byli dva ředitelé, český Hlavnička a německý Hisbach. Všude se budovaly kryty a ze závodu do lesa vedly chodby pro evakuaci.  Každý chlapec a děvče museli být v Kuratoriu – organizaci mládeže.

Ve válce byli nasazeni na práce v Německu mladí, zejména 24 ročník, který byl darován Hitlerovi. Mezi nimi byl i můj bratr a má švagrová. Pracovali na výrobě raket V-1, V-2 v Berlíně a po vybombardování byli přesunuti do Bavorska. Jejich strava byla polévka z řepy a šrot jako pro prasata. Když měli hlad, tak chodili na pole sbírat košťály ze zelí. Když je chytili, tak byli zmláceni a zavřeni do sklepa. Odtud si přivezl vzor té stravy a také tuberkulózu, ze které se pak léčil tři roky. Když ji mu vyléčili, provázelo ho to celým životem.  Mladší pak ročník 1926 byl nasazen na kopání zákopů pro obranu ustupujících vojsk. To také byly slasti té strašné války.
Kolaborovalo dost lidí zejména smíšených manželství a těch, kteří neměli práci a dostali ji.

Komu věřit a komu ne je otázka, to poznal člověk, až když se dostal do maléru. Mladí odcházeli k partyzánům, odkud už se mnohdy nevrátili.

Jelikož sem byl velmi mladý, tak o odbojové činnosti jsem se dozvěděl až po válce a byli to většinou někteří vedoucí Kuratoria bývalí důstojníci.

Kolaboranti za války donášeli na gestapo a nebo to byli ti, kteří výslechy na gestapu nevydrželi a pak mluvili. Dávali se do „Národního souručenství“, což byla jediná jako politická organizace. Po válce tito lidé se snažili očistit, tím, že si sháněli potvrzení o účasti v partyzánů a v různé odbojové činnosti, také že podporovali odbojovou činnost.

Za války byly potravinové lístky, poukazy na boty a oděvy. Hodně lidí pěstovalo domácí zvířectvo, které muselo být hlášeno a také se kontrolovalo. Žilo se velmi zle.  Muselo se mlčet a to musely být i nálepky na rozhlasovém přijímači, pokud je kdo měl.  Za odposlech zahraničního rozhlasu byly velké tresty. Po válce se ještě u nás esesáci skrývali v kanálech a v noci vycházeli, kradli a ničili co se dalo.
Válečné filmy ukazovaly pomoc jak sovětské a některé dřívější americké, francouzské, anglické, ale dnešní vše jen zkreslují a že v celém světě jen vládlo KGB. Německé válečné filmy byly jen o úspěších Wehrmachtu, Luftwaffe, SS, ukazovaly se boje na Ukrajině a jinde. Tím nás krmili denně, zejména před filmem se promítal žurnál o vítězstvích na všech frontách.

Osvobození Olomouce probíhalo od 5. května 1945, kdy nás osvobodila armáda generála Jeremaka. Týden před tím jsme přespávali ve sklepech a nemohli jsme ven. 1. května 1945 přijížděl vlak od Přerova, který Němci odstřelovali a účastníky nahnali do železářského závodu a tam je zlikvidovali.  V Černotíně stál sanitární vlak s německými raněnými, kteří vyskákali při blížících se sovětských  vojácích a začali po nich střílet. Pak přiletěla sovětská letadla a vlak vybombardovala. V době osvobozování se střílelo v celém městě. Bylo zde mnoho mrtvých a raněných. 
První do našeho domu vešel mladý sovětský poručík a vítal se s námi, na něj nezapomenu.

Lidé vojáky vítali a hostili. Z toho mála co měli. Měli přísný zákaz krást a znásilňovat. Viděl jsem vojáka, kterého pro to, že ukradl kolo, zastřelila vojenská policie.

Němci museli po válce zničené mosty uklízet a byli označeni tak jako Židé, ale jen hákovými kříži. Do odsunu se jim nechtělo, ale nedalo se nic dělat. Městem projížděli transporty zajatců, vojenských vězňů z koncentráků. 

Tuto válečnou dobu mladým nepřeji, aby ji zažili, neboť si nedovedou to ani představit. Pak by ani nešli do Afghánistánu a Iráku bojovat.

Lidé po válce a osvobození čekali na novou éru budování. Chodilo se na brigády, odstraňovaly se následky války. 

Osvobozenecká armáda se chovala výborně a Rusové rozdávali lidem i z toho mála co měli.

Můj otec i matka v květnu 1945 vstoupili do KSČ a byli v ní do smrti. Lidé byli nadšeni pro nové budování a vážili si padlých a starali se o jejich hroby. Dnes tomu tak již není. Lidé se začali starat i o politiku a hromadně vstupovali do KSČ. V každé ulici byla stranická organizace.

Únor 1945 jsem prožil jako student obchodní akademie a jeho průběh u nás byl klidný, podle mého soudu.

Byl jsem členem ČSM, chodili jsme na brigády, na pomoc zemědělcům a zpívali jsme mládežnické písně. Nikdy jsem si nedovedl představit vojenskou jednotku, aby za pochodu nezpívala.

V 50. letech jsem byl již jako voják z povolání. V roce 1947 jsem vstoupil do KSČ, neboť moji rodiče jako dělníci také komunisté byli. Rovněž tak i bratr.

Od 50. let bylo to daleko lepší než před válkou. Byly byty, bylo zaměstnání a ten, kdo nechtěl pracovat byl příživník. Nebylo bezdomovců a o staré lidi bylo postaráno.
Stalinovy procesy nemohu posoudit, neboť jsem o nich nic nevěděl a nebudu si vymýšlet jako mnozí.

Bylo mnoho dobrého, ale bylo podle mého názoru mnoho chyb. I v armádě se pohybovalo mnoho znamenitých špiónů, ale bylo potrestáno a odstraněno mnoho nevinných lidí. Ti, kteří se měli dobře, mají se i dnes dobře a vymýšlejí si zásluhy.
Byl jsem praporčíkem a zúčastnil jsem se pohřbů Kl. Gottwalda i Ant. Zápotockého. Zažil jsem zatýkání těch, kteří se mnou sloužili a nikdo se nedozvěděl proč. To nemělo být.

V roce 1968 vstup vojsk Varšavské smlouvy k nám podle mého být neměl. Mělo se vysvětlit lidem, co zde bylo a i jak se to vyvíjelo. Nastalá situace se měla řešit jinak, ne silou. Toto vše straně uškodilo. Nebyl jsem svědkem žádného incidentu, ale vstup vojáků NDR k nám v uniformách wehrmachtu byl pro nás šokem.  Dnes se mnohé státy, které u nás byly, se od toho odtahují. Byl jsem v Maďarsku a na hoře Golet je památník padlých sovětských vojáků jak při osvobození Budapešti, tak v roce 1956. V tomto roce jich tam padlo daleko víc.

Toto období by se mělo vyhodnotit a chyby odstranit. Tak jako byla zrušena Varšavská smlouva, mělo být zrušeno NATO. Varšavská smlouva byla obranná, kdežto NATO je útočný pakt.

Podle mého názoru RVHP bylo dobrým řešením ekonomiky v rámci socialistických států. Byla spolupráce a budování a vývoj.

Tak jako dnes není stát bez chyb, tak také při budování nové společnosti se dělají chyby. Byla dělba práce v rámci RVHP a podniky nevyráběly to, co jinde v socialistických státech dělali lépe. V likvidaci RVHP má velký podíl Vlastimil Dlouhý, také prý „komunista“ a dnes expert na východ.

Platy v 70. letech nebyly vysoké, ale tomu odpovídaly ceny potravin a i spotřebního zboží. Z tohoto platu jsme ještě ušetřili a každým rokem jsme jezdili autem, které v roce 1963 stálo 26 000Kčs do zahraničí. Byli jsme v NDR, Maďarsku, Bulharsku, Jugoslávii, a vlakem Družby v SSSR, zájezdem ROH v Berlíně, Polsku, Maďarsku. Byli rekreační oblasti ROH, lázně, pro děti pionýrské tábory, chodili jsme do kin, divadel, jezdili na zájezdy.

Sportoval jsem, a i když jsme nedostávali za to peníze, bylo mnoho zájemců ze strany, zejména mladých. 20 let jsem závodně střílel a dostal jsem k dispozici mistrovskou malorážku, když jsem dosáhl 1. třídy. Sportovní náčiní bylo zdarma. Byly organizovány závody, byli trenéři, byla sportovní gymnázia, sportovní třídy, vrcholová střediska, byl Svazarm, Rudá hvězda, armádní střediska, střelnice, sportoviště.

Nemohu říci, že třídní původ měl vliv na výběr partnera. Ženil jsem se v uniformě a řečí, že to nesmělo být v kostele je nesmysl – mimo úřad jsem se ženil i v kostele československé církve v uniformě. Tak jako jsou vztahy žen a mužů dnes, tak tomu bylo vždy a bude. Jen v tom je rozdíl, že dnes je moderní vztah bez sňatku a svobodná matka není překážkou, dřív to bylo ostuda a dotyčná byla označována za pochybnou.

Odbory – i když já to nemohu moc posoudit, neboť v armádě nebyly, sloužily někomu a něčemu, dnes odbory jsou mnohde překážkou. Byla jedna organizace a dnes má každý svaz odbory, které nemají žádnou pravomoc.

Se šlechtou nemám zkušenosti a na církev se dívám s odstupem. Chtějí majetky, ale ne na nich dělat, chtějí opravy kostelů, ale aby je dělal stát. Stát je platí, živí a stará se o ně a ještě mají  málo. 

 V roce 1989 bylo třeba některých změn i zásadních, aby se zbytečné chyby neopakovaly. Bylo třeba zbavit se prospěchářů, bylo třeba změnit systém práce s lidmi, zejména s mladými. Nebyl jsem v Praze ani  nikde jinde cinkat klíči, ale ti co jimi cinkali, měli vědět co chtějí.

Zúčastňoval jsem se jako instruktor schůzí na vesnici, voleb. Že volby nebyly demokratické, je názor dnešních mocipánů. Byl ale jiný systém. Navrhovali se kandidáti stran, organizací, ale bylo chybou za každou cenu prosazovat vedoucí úlohu KSČ v každé organizaci. V Národní frontě byli všichni, ale nebylo třeba prosazovat do vedoucích funkcí za každou stranu straníky, i když nebyli na potřebné odborné úrovni i inteligenci. Mnohdy byli i na nízké úrovni, hlavně když jim to mluvilo.

Po roce 1989 bylo třeba změn k lepšímu, ale neustoupit od budování socialismu. Bylo třeba do čela postavit odborníky a inteligentní lidi. Do čela státu bylo třeba postavit známou inteligentní a vzdělanou osobu. Předem s lidmi mluvit a nepostavit je před hotovou věc. Kdyby se jim vysvětlilo, o co jde a co je třeba dělat, měli by i oni jiný přístup.
Demokracie je podle mého názoru vláda lidu a ne těch, co si myslí, že jsou nejlepší a nenahraditelní.

Proč se nestalo to, co si lidé představovali, je na to mnoho pohledů. Je třeba si vážit dobrých lidí, podporovat poctivou práci a nepustit do vedení ty, kteří hledají kariéru, ty kteří si myslí, že jsou nejlepší a kteří jen mluví.

Je třeba si vychovávat novou generaci, neboť my jsme již staří a neohební. Dát příležitost mladým a nechat je pracovat pod vedením starších. 

Je třeba budovat mír – ne slovy ale skutky. Nerozbíjet společenství států na malé celky. Nevyvolávat války, kterých již bylo dost, neukazovat na extremismus, kde není a potírat to, co ho vyvolává.

Mladé generaci bych vzkázal, aby se vzdělávali, sportovali a nepodceňovali návykové látky. Aby našli i zábavu na úrovni, nepodléhali hazardu, automatům, nechtěli se stát žoldáky za cizí zájmy a pro peníze. Peníze, když jsou nezbytné nejsou všespasitelné. Aby se bránili zlodějům a vrahům a upustili od filmů, které násilí podporují. Kulturu hledali tam, kde je, v divadle a knihách. Podporujte ty, kteří jsou na vás ochotni bojovat a vám pomáhat. Važte si skutečných hrdinů, kteří bojovali a padli za vlast a ne těch, kteří bojovali a zabíjeli pro svůj prospěch. 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *