Hašek – rytíř svatého Jiří

Prof. S. V. Nikolskij: Jak velký český spisovatel splynul s ruským revolučním kvasem

Český spisovatel Jaroslav Hašek opsal v letech 1917-1921 osudový oblouk: jako český legionář uvítal Únorovou revoluci, v duchu dohodových mocností agitoval proti bolševikům, aby se poté postavil do jejich řad. Asi tak jsme přečetli novou práci prof. Sergeje Vasiljeviče Nikolského, nejlepšího ruského znalce Karla Čapka a Jaroslava Haška. Nazývá se Jaroslav Hašek – rytíř svatého Jiří a vydala ji loni Ruská akademie věd v edici Rusko očima slovanského světa.

 Na Haška se dívali jako na odpadlíka

Rytířem svatého Jiří, přesněji nositelem populární stříbrné ruské vojenské medaile sv. Georgije (Jiřího) Za chrabrost, se Hašek stal jako účastník bitvy u Zborova, k níž došlo 2. července 1917. Ruský autor se právem domnívá, že i v ČR to ví málo lidí.

„V době, kdy se v Československu vytvářel kult českých legionářů a pěstovala se hrdost na jejich činnost v Rusku,“ píše prof. Nikolskij, „na Haška se mnozí dívali jako na odpadlíka, který bojoval (za konfliktu legií se sovětským Ruskem) na opačné straně. Tak bylo z jeho života prakticky vyškrtnut jeden a půl roku jeho služby v československých dobrovolnických oddílech, i jeho účast v bitvě u Zborova, i medaile sv. Jiří Za chrabrost, kterou byl po bitvě vyznamenán.“

Haškův život v té době nejednou visel na vlásku, píše prof. Nikolskij. Na rakouské frontě došlo k případu, kdy se vrátil z noční hlídky s prostřelenou čapkou, zúčastnil se bojů u Sokala, v nichž každý druhý padlý nebo zraněný byl jeho kamarádem, v Irkutsku (kde už byl významným činitelem politického oddělení 5. armády – pozn. SV) ho kdosi chtěl zastřelit, ale kulka se naštěstí jen otřela o krk.

 Obviněn z vlastizrady poprvé

Několikrát  se pokoušel přejít frontu, až se to podařilo 24. září 1915 u Chorupan na severozápadě od Lvova a potom pochodoval spolu s jinými zajatci tři sta kilometrů přes Novgorod-Volyňský, Žitomir, Korostyšev do Kyjeva a zajateckého tábora v blízké Darnici. Později  se dostal i do tábora v Tocku nedaleko Buzuluku, kde téměř smrtelně onemocněl tyfem (a po třech letech si ho zopakoval v Rusku znovu).

Když se doslechl, že se na Ukrajině formují československé  dobrovolnické oddíly, přihlásil se jako jeden z prvních. V červnu 1916 už byl příslušníkem kyjevského oddílu a stal se jeho písařem. Když  se na jeho obzoru objevily české noviny – legionářský týdeník Čechoslovan – hned se hlásil mezi jeho autory. Objevuje se tehdy téměř v každém třetím čísle – to článek, to reportáž z fronty, satira, povídky, humoresky, básně.

Už na druhý či třetí článek, jak píše prof. Nikolskij, se na Haška rozzlobila Vídeň, když ji podráždila Povídka o obrazu císaře Františka Josefa, za což byl Hašek obviněn z vlastizrady.

V Kyjevě počátkem roku 1917 napsal legionář Hašek první verzi svého pozdějšího románu, tentokrát pod názvem Dobrý voják Švejk v zajetí, ale už tehdy šlo – jak zdůrazňuje prof. Nikolskij – o pamflet na rakousko-uherskou monarchii.

 Z vlastizrady obviněn podruhé

S nadšením uvítal v Rusku Únorovou revoluci. Jak konstatuje prof. Nikolskij, „zcela jiný vztah zaujal k bolševikům, jejichž politiku považoval za protivlasteneckou a škodící jak zájmům Ruska, tak i Čechů a Slováků“. Psal dokonce  – pod vlivem pravicového vedení legií a Prozatímní vlády – o „finančních piklech“ Lenina s německým generálním štábem.

Po Říjnové revoluci šel Hašek ještě dál, když – například – ve fejetonu z 24. prosince 1917 vytýkal bolševikům, že zrušili Vánoce. Až do začátku roku 1918 Hašek „zaujímal k bolševikům ostře negativní pozici“, uvádí Nikolskij a dodává, že Haška však přece jenom zaujala idea sociální spravedlnosti a představa o perspektivě všeobecné sociální revoluce v Evropě. Byl současně rozhodně proti přesunu legionářů přes Sibiř do Francie, ostře se rozchází s vedením legionářského sboru a koncem února 1918 odjíždí do Charkova, odtud pak do Moskvy. Koncem března už vystupuje v časopisu Průkopník, vydávaném v Moskvě česky\ jako orgán česko‑slovenských sociálních demokratů (komunistů-internacionalistů).

To, co se v Haškovi nalomilo v posledních týdnech v Kyjevě, to nyní dozrává v Moskvě, včerejší  legionář shazuje ze svých očí jednu šupinu za druhou a v moskevském revolučním prostředí doslova roztává. Je sice „rozhodně proti brestskému míru“, který byla sovětská moc přinucena uzavřít koncem března 1918, ale už v dubnu v Samaře verbuje Čechy a Slováky do Rudé armády.

Vedení legií tehdy obviňuje Haška z vlastizrady a vydává rozkaz k jeho zatčení. Prof. Nikolskij připouští, že v takovém případě českému „vlastizrádci“ hrozila poprava.

 Generál bez nárameníků

Poté, co legie vtrhly do Samary, Hašek na nic nečeká a vydává se nazdařbůh do Simbirska, dnešního Uljanovska, kde 10. října 1918, jak později dokázal sovětský haškolog Jurij Ščerbakov, se opět vrací do stavu Rudé armády.

Další hlavní událostí v Haškově životě se stal proslulý sibiřský pochod Rudé armády z Povolží na břehy Bajkalu. Tato kapitola byla již dříve dosti podrobně osvětlena jak českými, tak ruskými historiky. Jenom dodejme, že v té době se Hašek stal velice  univerzálním politickým pracovníkem, od vedoucího vojenské tiskárny, vojenského publicisty píšícího rusky po organizátora tisku pro internacionální vojenské oddíly až po zástupce náčelníka politického oddělení 5. armády, což by mohlo odpovídat hodnosti až generála. Tehdy bez nárameníků.

Práce prof. Nikolského má samozřejmě daleko širší rozměry, vycházející za hranice Haškovy ruské či sovětské odyseje. Jde v ní mimo jiné i o rozsáhlý ohlas Švejka v řadách sovětské a ruské veřejnosti: román o Švejkovi byl v SSSR do roku 1990 vydán nákladem 16 milionů. Hašek, jak konstatuje ruský historik, počtem překladů zaujímá v ruskojazyčné literatuře mezi českými autory bezkonkurenčně první místo.

Do vlasti se Hašek vrátil ze sovětského Ruska v prosinci 1920 a krátce poté se – zmoudřelý novým pohledem na svět – pustil do Švejka. Novému Rusku, jak to dosvědčuje řada jeho publicistických vystoupení v českém tisku v letech 1921-1922, zůstal věren do konce svých dnů.

Zdeněk Hoření

Slovanská vzájemnost č. 109