Československé vojsko na východní frontě

logoHned po Hitlerově agresi proti SSSR byla uzavřena smlouva mezi československou vládou v Londýně a Sovětským svazem. Tato smlouva ze dne 18. července roku 1941 neobnovila jenom první československo-sovětskou prátelskou a obrannou smlouvu z roku 1935, ale přinesla současně dohodu o válečné spolupráci a o organizování samostatného československého vojska v SSSR.

"Byly vyvražděny celé rody hrdinů, zamilujte si alespoň jednoho z nich jako synové a dcery a buďte naň hrdí jako na velikého člověka, který žil budoucností.   
Každý, kdo věrně žil budoucností a pro její krásu padl, je postavou z kámene tesanou a každý, kdo z prachu minulosti chtěl stavět hráz povodni revoluce, je jenom figurkou z trouchnivějícího dřeva, ať měl dnes třeba ramena pozlacená hodností." (Julius Fučík)

Čtyři ilegální výbory vedly postupně boj strany. Kromě 16 padlých členů ÚV, zvoleného na XII. sjezdu KSČ, bylo popraveno nebo umučeno dalších 25 členů ilegálních ÚV.

25.000 komunistů – polovina členů tehdejší KSČ – padlo v národně osvobozeneckém boji proti nacistickým okupantům. Pevně semknuti kolem strany statečně vytrvali v ilegalitě s vědomím, ze zvítezí. Krví a svou prácí dokázali lásku k lidu a vlasti. Desetitisíce komunistů prošly nacistickými žaláří a koncentračními tábory. Ani tam nepřestali věřit, že fašismus bude poražen a že bude vytvořena nová, svobodná Československá republika.

Českoslovenští vojáci v SSSR si vzali za vzor Rudou armádu: měli stejný výcvik a stejnou výzbroj. Začátkem roku 1942 byl zahájen proces formování československé jednotky v Buzuluku. Můžeme s hrdostí připomenout, že vojáci československé jednotky jako první příslušníci zahraničního vojska v Sovětském svazu dobrovolně požádali o urychlené nasazení na frontu, a to v době, kdy probíhala jedna z největších bitev druhé světové války – bitva na Volze. 

V březnu 1943 nastoupilo československé vojsko pod vedením plukovníka Ludvíka Svobody, pozdějšího prezidenta ČSSR, na frontu jižně od Charkova a proslavilo se v bojích u Sokolova a u Bílé Cerkve.

Sokolovo a Bílá Cerkev

V bitvě u Sokolova ubránilo obrannou linii na řeče Mži za cenu 89 padlých a 55 raněných vojáku 1. čs. samostatného polního praporu. Sovětská vláda statečný boj našeho praporu u Sokolova vysoce ocenila: 87 vojáků praporu bylo vyznamenáno sovětskými řády a medailemi a nadporučík Otakar Jaroš byl vyznamenán in memoriam titulem hrdina Sovětského svazu. Stal se tak prvním zahraničním nositelem tohoto nejvyššího sovětského vyznamenání.
Za statečnost v těžkých bojích o důležitou železniční křížovatku Bílá Cerkev bylo československé vojsko vyznamenáno řádem Bogdana Chmelnického.

Společně se sovětskými vojsky se probíjelo vojsko československé k hranici své vlasti v Karpatech. Sokolov, Kyjev, Bílá Cerkev, Žaškov, Ostrava a Dukla jsou nejpamatnější bojiště, na kterých bylo zpečetěno bratrství československých a sovětských vojáků. Zároveň rostly jejich řady, do bitvy u Kyjeva byla nasazena 1. československá samostatná brigáda a před zahájením historické karpatskodukelské operace se na boje připravoval již 1. československý armádní sbor s více než 16.000 vojáky.

Dukla

Velmi těžká byla bitva o průsmyk Dukla na konci roku 1944. V této bitvě slo o Slovensko a o osud Slovenského národního povstání. Nakonec i u Dukly zvítězila Sovetská armáda a s ní si vybojovala nová československá armáda cestu do své vlasti. Rudá armáda obětovala v této bitvě za osvobození Československa 84.000 mužů. Na památku společného vítězství se stal 6. říjen Dnem československé armády.

Cesta do Prahy

Boje v roce 1945 byly sice ještě těžké, ale byly už naplněny jistotou vítězného konce. Českoslovenští vojáci bojovali na vlastním území. Pomáhal jim lid a především partyzáni.

Vítězná cesta československé armády končila po boku sovětských důstojníků a vojáků v Praze.

Archiv NoS

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *