SUDETY – ODSUN NEBO VYHNÁNÍ ? (3)

VZNIK ČESKOSLOVENSKA

V prosinci 1914 odešel prof. Tomáš G. Masaryk na Západ, kde se snažil získat pro vznik českého státu na základě českého státního práva dohodové mocnosti. V roce 1915 v Clevelandu uzavřel T. G. Masaryk s českými a slovenskými organizacemi dohodu, podle níž se počítalo s federativním uspořádáním obou národů v budoucím státě. V roce 1916 založil Národní radu československou, v r. 1918 získal Pittsburskou dohodou, v níž přiznal Slovensku autonomii v oblasti správy, kultury a rovněž samostatný sněm, Slováky v USA pro českou politiku a v létě se mu spolu s jeho pomocníkem, generálním sekretářem Národní rady Dr. Edvardem Benešem podařilo získat od států Dohody uznání Československa jako válčící strany. Dne 28.10.1918 provolal v Praze Český národní výbor, založený v červnu 1918, samostatný československý stát.
Po vzniku samostatného československého státu vyvstal problém národnostních menšin s ještě větší palčivostí než za rakouského císařství. Garanci menšinových práv zakotvovala v obecné podobě československá ústavní listina z 29.2.1920 a rovněž mezinárodní mírové smlouvy. K hlubšímu a důkladnějšímu řešení národnostních vztahů však nedošlo. Tzv. pohraniční menšiny inklinovaly ke svým "mateřským národům“ v sousedních zemích a v meziválečném období se u nich projevovaly "odstředivé" tendence, které byly podporovány nacionálními stranami a hnutími. Ministr zahraničí E. Beneš v průběhu pařížských mírových jednání zdůrazňoval, že v rámci nového státu neexistuje žádné uzavřené německé sídelní území, zároveň však připomínal, že německá národnostní skupina bude mít v republice zajištěna menšinová práva. Šlo o diplomatický manévr, jenž měl přispět k získání souhlasu vítězné Dohody se začleněním oblastí osídlených převážně německým obyvatelstvem k republice. Po podepsání mírové smlouvy v Rakouském Saint-Geimain en Laye 30.9.1919, v níž byly akceptovány československé požadavky, ke splnění slibů nedošlo. Na začátku 20. let žilo v ČSR celkem 3 123 566 Němců s československým státním občanstvím (23,3 % obyvatelstva). Kromě toho pobývalo na území ČSR 95 500 říšských Němců a Rakušanů. Nejvíce německých starousedlíků žilo v pohraničí českých zemí (více než 2,9 mil.). Německé osídlení pokrývalo zhruba 27 000 km2. Právní řád ČSR zaručoval
Němcům rovnost před zákonem, menšinovou ochranu a další kulturně-sociální výhody. Existovala faktická dvojjazyčnost a možnost zřizovat menšinové školy. Problémy však vyvolávala praxe řídící se pojetím českého a slovenského jazyka jako jazyka státního, zejména v činnosti úřadů, a to obzvlášť v oblastech, kde Němci tvořili početní převahu obyvatelstva. Z toho samozřejmě vyplývala řada problémů s tím spojených.
Sociální, profesní a hlavně názorová diferenciace sudetoněmecké pospolitosti se odrazila v jejím politickém spektru. Na levici stála DSAP (Německá sociálně demokratická strana dělnická), němečtí komunisté byli organizováni v jednotné KSČ. Značnou část obyvatel, zvláště venkovských, reprezentovali agrárníci (BdL), středostavovské vrstvy inklinovaly ke křesťanským socialistům (DCV), živnostenské straně (DG) a liberálním demokratům (DDF). Tyto strany se společně s nacionalisty stavěly proti československému státu. Aktivistické strany (agrárníci, křesťanští sociálové, sociální demokraté, liberální demokraté) se začali postupně smiřovat se stávajícími podmínkami. Aktivistické strany se snažily o hospodářské a sociální povznesení německého obyvatelstva. I v těchto stranách se občas projevovaly nacionálně razantnější projevy, avšak ne výrazněji. Představitelé těchto stran vstoupili v roce 1926 do koaliční vlády, což je zavazovalo k větší zodpovědnosti za celostátní záležitosti. DNP (Deutsche Nationalpartei) a DNSAP (Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei – odnož říšské NSDAP), se držely nároků na sebeurčení, s cílem oddělení Němců od československého státu, přičemž operovaly s požadavky Sudetů ve svých prohlášeních.
Ač československé úřady uplatňovaly vůči německé menšině vcelku demokratický a tolerantní přístup, staré konflikty, resentimenty a omezeně a jednostranně formulované principy československé státnosti vyvolávaly v česko-německém soužití určité napětí. To mělo vliv na praktické uskutečňování národnostní politiky. Oficiálně proklamované teze ČSR o národnostním státu a svrchovanosti Československého národa sloužily k zakrývání nedostatků v plnění menšinových práv. Do konce 20. let zaslali představitelé československých Němců Společností národů v Ženevě více než 20 peticí, v nichž se uváděly případy porušování menšinových práv.

Nálady německého etnika ovlivňovaly i ekonomické podmínky. Jelikož byli Němci v českém pohraničí zaměstnáni převážně v lehkém průmyslu, propukla hospodářská krize nejdříve v Sudetech. K napjatému sociálnímu klimatu přispěla i některá opatření československé vlády do vlastnických vztahů a další. Byla to především opatření pozemková (upřednostňující české zájemce) a měnová reforma, nostrifikace akcií, oslabení kapitálových pozic německých podnikatelů atd. Situaci zhoršoval i postup vlády při obsazování pracovních míst ve státních službách, jenž opět vyzněl v neprospěch sudetských Němců. Z celkového hlediska lze však říci, že zhoršení ekonomických podmínek sudetských Němců bylo vyvoláno převážnou měrou celoevropskou hospodářskou krizí, bez významnějšího přispění československého státu. V parlamentních volbách udržela své vedoucí postavení v rámci sudetoněmecké pospolitosti DSAP. Postup československých úřadů proti nacionalisticko-separatistickým tendencím vyvrcholil rozpuštěním DNSAP a zastavením činností DNP v roce 1933. V tu dobu se již na německé politické scéně objevilo nové, údajně nadstranické uskupení – SHF (Sudetendeutsche Heimatsfront), v čele s K. Henleinem.
SHF se definovala jako národní, antimarxistické hnutí, hlásala loajalitu k republice a požadovala národnostní vyrovnání v jejím rámci. Obsahovala však také radikálnější sekci, v níž byli zapojeni hlavně příslušníci bývalé DNSAP. Ta propagovala radikálnější stanoviska v souladu s proklamacemi Adolfa Hitlera. Při parlamentních volbách v roce 1935, v nichž SHF kandidovala již jako politická strana (přejmenovala se na SdP -Sudetendeutsche Partei), přesvědčivě zvítězila. K. Henlein se snažil takticky vystupovat vůči české vládě, přesto, že se v jeho straně neustále více a více prosazovaly pronacistické tendence. SdP byla v dobách nacistické okupace Československa významným činovníkem pronacistických aktivit a represálií vůči českému národu.
Henleinovci se snažili dát sudetoněmecké otázce mezinárodní popularitu. Začalo být více než jasné, že SdP používala "boj za zlepšení životních podmínek sudetských Němců" jen jako záminku pro Hitlerovy expanzionistické plány. Ač v sudetském etniku existovalo i množství antifašistů a Henleinových odpůrců, jejich názory byly neúprosně potírány a odpůrci sami byli zastrašováni a terorizováni. Aktivistické strany, s výjimkou německé sociální demokracie, pozastavily svou činnost a jejich členům bylo "nabídnuto" členství v SdP. V dubnu 1938 předložila SdP tzv. karlovarské požadavky, jejichž splnění by fakticky znamenalo vnitřní rozklad státu. Vláda ČSR posléze předložila návrh kompromisního řešení (národnostní statut), avšak Henleinovci veškeré snahy o dohodu záměrně rušili. ČSR se posléze ocitla v bezvýchodné situaci. Nemalou měrou k tomu přispěla těž taktika usmiřování protivníka – appeasement – jíž používaly západní mocnosti (propagátorem této taktiky byla tzv. Clivedenská skupina, 1935 -1939, což bylo extrémně pravicové seskupení britských konzervativních sil, jehož vedoucím představitelem byl A. N. Chamberlain). Dne 21.9.1938 přistoupila československá vláda na tzv. anglo-francouzský plán, který předpokládal odstoupení značné části státního území.

Pokračování