Nad uloupeným Kosovem

hanoV neděli na ČT 2 jsme se konečně mohli seznámit s dokumentem Uloupené Kosovo.

 

Vlastně šlo o kombinovaný pořad, v němž byl promítnut i podobný film vyrobený francouzskými tvůrci a v besedě se představili tři odborníci.

Dokument režiséra Dvořáka, jenž byl měsíce odsunován a snad se i čekalo na to, až vláda diplomaticky uzná Kosovo, byl přesvědčivý. Proč se tak dlouho čekalo s jeho promítnutím, se snažila vysvětlit členka televizního vedení Kateřina Frišová. Prý dlouho trvalo, než se sehnala různá povolení a pak bylo nutné také najít objektivnější film. Když se francouzský dokument našel, tři měsíce údajně se překládal a teprve pak bylo možné film pustit na obrazovku. Se zájmem jsem tedy sledoval i tento zmíněný pořad. Jenže ten se vůbec nevěnoval příčinám a zvláště pak řádění fašistických bojůvek UCK. Prostě to je jen minulost. Tvůrcům šlo přece o současnost.

Jistě. Opravdu jde o současnost, ale bez analýzy minulosti nelze současnost vyřešit. Proto jsem vítal Dvořákův film. Byl poučný a velmi podnětný. Dokonce vysvětlil, jak poválečná doba, spojená se jménem Josipa Tita-Broze, stranila v Kosovu Albáncům. Důvod byl jediný: rovnost národů, obava z toho, aby si minoritní neslovanské národy nemohly stěžovat na utlačování těmi majoritními. V posledních desetiletích minulého století všechno přerostlo přes hlavu. Albánský nacionalismus ruku v ruce s muslimskou vírou vyvolal napětí. To postupně přerostlo v otevřenou válku a nekontrolované vraždění. Daleko surovější byly albánské bojůvky, jimž se dostávalo pomoci materiální, zbraněmi a výcvikem ze sousední Albánie a ochrany první supermocnosti světa. Prý bylo nutné zastavit zločiny Srbů , sdělila nám v dokumentu Václava Dvořáka tehdejší ministryně zahraničí USA Čechoameričanka Madeleine Albrightová. Snad proto její obdivovatel Václav Havel svého času hovořil o humanitárním bombardování . Jeho termín se ujal. Bomby dopadaly na Srbsko, byli mrtví, zničena infrastruktura, i vlak s dětmi napadený americkým stíhačem jsme mohli vidět, a oběti, jimž se nepodařilo utéci. Dnes, kdy Kosovo za přispění NATO a Evropské unie se osamostatnilo, je možné počítat důsledky. Jsou děsivé. Především pro srbskokosovské obyvatelstvo, jež většinou muselo opustit zemi. A vrazi z UCK? Jsou v čele tohoto státu, policisty, kteří rozhodují o životě druhých, představiteli samosprávy. Jiří Dienstbier to v diskusi řekl přesně: Thaci, bývalý vůdce Albánské osvobozenecké armády, slíbí všechno, ale neučiní nic.

Filmy vyvolaly i otázku. Je uznání Kosova novým Mnichovem? Čím se vlastně situace liší od té mnichovanské? Historik Jan Pelikán přesto, že Dvořákův dokument nazval tendenční, přiznal, že především těmi 70 lety uplynulými mezi nimi a tím, že kosovští Albánci nejsou nacisté. To, co však nám ukázal film Uloupené Kosovo , nesvědčilo právě o rozdílnostech. Jen svět posunutý o sedmdesát let se liší od toho předchozího. A kosovští Albánci navíc nemohou pomýšlet na světovládné plány. Ty regionálně ambiciózní však tu jsou. Na tom se shodla většina diskutujících. Po Kosovu totiž může podobný postup destabilizovat Makedonii a vlastně i jih Černé Hory. První neúspěšné pokusy již proběhly, ty další zřejmě brzy přijdou. A ona nepodobnost s Mnichovem? Také, pokud jde o Srbsko, bylo to o nás bez nás , i signatářské země z Mnichova u toho byly (navíc ještě USA), bojůvky podobně destabilizovaly prostor a byly podporovány ze zahraničí. Po Mnichovu české školy byly zavřeny a české obyvatelstvo pronásledováno – srbské obyvatelstvo musí chránit vojska NATO (často velmi špatně). Navíc srbské památníky minulosti jsou likvidovány, ač přečkaly turecké běsnění a patřily mezi světové kulturní dědictví.

V diskusi také zaznělo (Jiří Dienstbier), že šlo o bezprecedentní porušení helsinských dokumentů a všechno dokonce bez vědomí OSN. Tak Spojené státy americké a státy NATO si z Organizace spojených národů udělaly trhací kalendář.

A proč to všechno? I Dvořákův film na to upozornil. V Kosovu okamžitě vznikla řada cizích vojenských základen. Ta největší Spojených států amerických, dokonce nejmohutnější mimo hranice USA. Z ní mohou americké ozbrojené síly kontrolovat celý jih Evropy a dokonce i východ Středozemního moře.

Přiznávám, že při promítnutí záběru této superzákladny jsem si dal otázku: Proč Spojené státy americké svůj radar neumístí právě zde, když odsud je to k hranicím Íránu mnohem blíž než z ČR nebo Polska. Na to mně ani jeden z dokumentů neodpověděl, ale co kdyby český premiér Mirek Topolánek se při příštím setkání zeptal přímo prezidenta USA G. W. Bushe. Setkají se přece v Pekingu. Jenže nevím, nevím, zda Topolánek bude mít stejnou odvahu, jako když si na klopu dal vlajku tibetského exilu. Myslím, že ne. Anebo vy si myslíte něco jiného?

 In: Jaroslav KOJZAR, http://www.halonoviny.cz/index.php?id=64188 30. července 2008,

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *