OBRAZ NĚMCE A NĚMECKA … (6)

Od podzimu 1941, ruku v ruce s poněmčováním tzv. autonomie protektorátu a unifikací „bohmisch" prostoru s III. říší, vnášela říšská propaganda do protektorátu nový obraz Němců – nacistů jako revolucionizujícího, vedoucího národa Evropy.

Šiřitelem této vize mezi českým obyvatelstvem se stala skupina českých aktivistických novinářů za politického vedení Emanuela Moravce. V podání E. Moravce je Adolf Hitler „tvůrce nové epochy lidstva, stavitel Nové Evropy, největší socialista a Němec všech dob." (32)

Politický vzestup E. Moravce v protektorátu za pomoci nacistů spočíval právě v tom, že Moravec nejotevřeněji z českých aktivistů formuloval zbytečnost a škodlivost české státnosti, a to i v okupační fiktivně autonomní podobě. Identifikace české existence s říšskou myšlenkou nacistické Nové Evropy znamenala v důsledném pojetí E. Moravce úplnou rezignaci na českou státní, politickou, ale i kulturně jazykovou svébytnost. Moravec Čechům implantoval novou říšskou identitu.

Obraz Němce jako avantgardního Evropana mohl navázat na obraz nacistického Německa jako na revolučně modernistického a sociálně spravedlivého státu, s nímž se česká veřejnost setkala v pravicové antiliberální propagandě druhé republiky. Podle E. Moravce je „veliký národ německý" nositelem „socialistické konstruktivní revoluce." (33) Také E. Vajtauer zdůrazňoval, že Němci se obětovali pro Evropu. (34)

„Demokracie představuje sociální degeneraci, komunismus je sociální zrůda," nacismus nastolil „říšskou sociální jistotu." III. říše svůj socialismus neuplatňuje třídním bojem, ale „přes národy." (E. Moravec). (35)

Karel Lažnovský se pokusil o filozofii druhé světové války jako světové sociální revoluce, v níž se vede zápas mezi novým světem socialismu (III. říše) a starým světem kapitalismu, jehož baštou je liberální Velká Británie. Německý národní socialista zároveň zachraňuje Evropu před sovětským komunismem. (36)

Obraz Němce jako vůdce Evropy je provázán s obrazem Němce jako nadřazeného pána Čech. E. Moravec vyvracel i národně územní argument pro českou autonomii. Němec je pánem středoevropského prostoru, není tudíž naším „velkým sousedem."

Žijeme na německé půdě v „geopolitickém podnájmu" uprostřed velkého německého národa. (37) Je zcela přirozené, že Němec je pánem Čecha: „Jako není rovnosti mezi národy, hlavně není rovnosti mezi národem velkým a malým. Slabý nemůže bojovat se silným, nechce-li zahynout. Slabý může se silným jedině spolupracovat, když osud je vedle sebe postavil. A slabý bude mít vlivnější postavení, čím bude silnějšímu užitečnější, čím bude k němu přátelštější… Stoprocentní postoj na straně Německa je otázkou našeho budoucího žití." (38)

Také pronacistický aktivista J. Zlom (vlastním jménem dr. Oldřich Kuba) varoval české čtenáře, že v případě českého nepřátelství vůči Němcům „není pro nás v nové Evropě slunné místo." (39) I u největších propagátorů spolupráce s Německem byl zakódován tradiční český obraz německé síly, představující osudovou hrozbu pro český národ. Úvahy E. Moravce mají až masochistický nádech, když si libuje, že z německého národa jde „síla přímo hrůzná." (40)

Obraz Němce jako pána Čecha, jenž má v prostoru Čech a Moravy prioritní domovské právo, byl českými aktivistickými publicisty podpírán historickou argumentací. J. Zlom, E. Vajtauer, E. Moravec v boji proti „českému bludnému historickému mýtu" F. Palackého a jeho následovníků neváhali bohatě čerpat z historiografie českých Němců. Obraz společné česko-německé minulosti v zásadě odpovídal schématu protektorátních dějepisných učebnic, o čemž bylo již pojednáno. V tiskovině „Český mýtus – co nám lhaly dějiny," E. Vajtauer smísil kritiku českých historických stereotypů z období českého nacionálního romantismu s oslavou tendenčního německého pojetí českých dějin. Češi byli prý v minulosti statickým netvůrčím národem vojáků. Za kulturní, technologicko-civilizační rozvoj vděčí pouze Němcům. „Kdyby nebylo moci a bohatství Říše, byly by Hradčany jen zajímavým komplexem hradním, ale nikdy by netvořily ono velkolepé, každé české srdce rozechvívající panorama nad Vltavou… Němci po 1000 let byli pro nás mistry. Musíme se spokojit se slávou, že jsme byli žáky vtipnými a nadanými." Svou civilizační misí Němci náš životní prostor rozšířili. Dvojjazyčnost Čech je zcela přirozená, „půda naši vlasti stává se domovem nejen národa českého, ale i německého." Česká snaha prohlašovat Němce za hosty v českých zemích je projevem hrubé nevděčnosti. V našich dějinách tedy zůstává jedna konstanta, a tou je skutečnost, že čím více je u nás Němců, tím lépe se českému národu daří." (41) Kdyby nebylo německého národa, nebylo by ani národa českého, konstatoval E. Moravec. Pruská nadřazenost Němce vůči Čechovi byla v Moravcově publicistice vyjadřována i lexikálně. Slovo "Němec, německý aj." se zásadně pojilo s konstantními neměnnými apologetizujicími přívlastky, např.: „Veliký národ německý, nejstatečnější německý voják." (42)

Moravcova skupina postavila proti konzervativnímu modelu bachovského českého národovectví (český kulturní tradicionalismus, folklór, péče o jazyk), jenž mohl Čechy vzdalovat říšské myšlence a utvrzovat je ve své vzdorovité vazalské státnosti, kulturně „nadnárodní" německé novoevropanství.

Tato ideologie využívala zažitý český provinční komplex vlastní malosti a touhu po "světových" parametrech. E. Moravec prohlašoval, že je především revoluční národní socialista a pak teprve Čech. „Jsem proti heslu „Národ sobě" konstatoval v kampani za „evropanství“ proti „nacionálnimu egoismu." (43) Obdobně K. Lažnovský nabádal Čechy, aby byli nejdříve Evropany a Čechy až v druhé řadě. (44) Jan Zlom vyhlásil heslo současnosti: „Zavoláš-li Čech, ať se ti ozve Evropan," a připravoval Čechy na jazykovou integraci do německé Evropy. Vedoucí řeči bude prý němčina, mateřský jazyk bude pro ostatní národy druhořadý. (45) Také E. Moravec soudil, že tak jak ve středověku plnila svou funkci latina, v nové Evropě nastoupí němčina. O schopnosti jazykové adaptability českého národa nepochyboval, neboť Češi byli prý po 1000 let dvojjazyční. Jazyková evropeizace započala v Kuratoriu pro výchovu mládeže, kde se stala vnitřní řečí němčina.

Pokračování