Návštěva Osvětimi

Na adresu redakce přišel mail od naší mladé čtenářky, která se svojí třídou navštívila nedávno Osvětim. Ačkoliv je jí teprve 15 let, její působivé vyprávění dovede otevřít oči. Posuďte sami.

 

 

Dne 28.4.2009 všechny třídy navštívily exkursi do vyhlazovacího tábora ve městě Osvětim. Chtěla bych Vám tento zážitek nějak popsat, ale rozhodně to nebude jednoduché. Takže samozřejmě cesta autobusem byla skvělá, skoro každý měl v uších mp3 a buď si něco četl nebo spal. Když jsme dojeli do Osvětimi, dali nám sluchátka, díky nimž jsme slyšeli každé slovo zřetelně, i když jsme od naší průvodkyně byli třeba 30 metrů. Osvětim je rozdělena na dva tábory – Auschwitz I. a Auschwitz II. (tzv. Birkenau).

Prvně jsme šli do Birkenau.

Ty koleje, které vedli k barákům, ty koleje po kterých přiváželi transporty a posílaly děti mladší 15 let a starší lidi od 60 let rovnou do plynových komor, tak ty vedly přímo hlavní bránou. Napravo od těchto kolejí byly baráky, které sloužily jako „ubytovny“ pro vězně těžce pracující a čekající na smrt. V těchto menších barácích, dříve tam bylo 54 koní, se mačkalo průměrně 1000 lidí. Je to nepředstavitelné, v dnešní době nadáváme, že musíme být se sourozencem v pokoji a že nemáme dost „osobního“ prostoru. Až tohle budete chtít někdy říct, tak si na tohle vzpomeňte.

Tito lidé žili v bahně, slámě a nepředstavitelné špíně, protože jenom jednou za 3 měsíce je nahnali do sprch, kde je postříkali studenou vodou a nechali je bez oblečení stát venku, třeba i v zimě na mraze, takže jich hodně onemocnělo zápalem plic a do 5 dnů umřeli. Potom jsme pokračovali podél kolejí a všude kolem byly ostnaté dráty, ve kterých dřív proudila elektřina, takže útěk byl téměř nemožný. Říkám téměř, protože je zaznamenáno, že 667 vězňům se podařilo utéct, ale z toho 270 bylo dopadeno v okolí tábora a okamžitě zastřeleno. Po cestě se nám chodilo špatně, protože byla celá posetá kameny a kamínky, prachem a částečně trávou. Vězňové, když pracovali tak neměli boty, ale pouze staré dřeváky, které jim nevyhovovaly na nohu a navíc se jim o vnitřek odírala noha a vznikaly strašně bolavé puchýře do kterých se dostávala infekce a prach co byl všude kolem.Vězeň ovšem nesměl nic dát znát, protože kdyby to esesák zjistil, na místě by ho zastřelil a poslal do krematoria kde se spalovali mrtvá těla, ale k tomu se dostanu později. Za chvilku nás naše průvodkyně zavedla do „umývacího“ domu.

Stěží by někdo takhle mohl pojmenovat koupelnu co máme dnes v bytě. Uvědomte si, že těch vězňů tam bylo takových 50 tisíc. Tedy v tom domě bylo na 200 „záchodů“, nebyli to záchody, ale pouze díry vytvořené v betonu  pod kterými byla větší korýtka na výkaly. Říkáte si, to se ještě při nejlepší vůli dalo přežít, ale myslím, že to byl opravdu teror, protože za prvé těch 200 lidí se okamžitě muselo přemístit, jakmile esesák napočítal německy do 5, potom se muselo odejít a šli další lidi, a za druhé mohli jít na „ záchod“ pouze před prací a po práci, jinak ne.Tedy dvakrát denně. Když si někdo během práce chtěl odskočit a přistihl ho esesák okamžitě ho zastřelil, později se v záznamech objevilo, že se pokoušel utéct. Tak co ? Stihli byste se vyčůrat za 5 sekund? Zvládli byste jít na záchod jenom dvakrát denně a ještě takhle? Vzpomeňte si na tohle až vám bude někdo zabírat v koupelně místo.

Dále jsme pokračovali směrem k pomníku obětem tohoto vyvražďování a týrání. Nedaleko byla již částečně zbořená plynová komora. Před ní kdysi stával ženský orchestr a hrál lidem, kteří šli do komory. Hráli se zavřenýma očima a po tvářích jim tekly slzy. Nesměli nic říct, nesměli říct kam ti lidi opravdu jdou a co je čeká. Měli pouze za úkol hrát veselé písničky, jen hrát. Do této komory o 70 metrech čtverečních bylo nahnáno cca 800 lidí což je průměrně 10 lidí na jeden metr čtvereční. Dokážete si to představit ? Já teda ne. Na tyto lidi, potom co jim namluvili, že jde o lázně a očistný proces po kterém půjdou pracovat, házeli speciální trubičky se smrtícím plynem Cyklonem-B. Tito lidé umřeli na zadušení nebo byli umačkáni ostatními, když se snažili utéct, ale marně, nebylo kam. Z této komory se už nikdo nikdy nedostal. Esesáci počkali až všichni umřou a za 40 min. dali otevřít dveře a začali se vytahovat mrtvoly. Tuto práci dělali opět vězni. Představte si, že nějaký vězeň poznal v mrtvole svoji ženu, dceru, matku …

Jak se asi cítil ? Myslím, že tohle si nikdo nedokáže představit a raději si to ani nepředstavujte.

Cestou už nás trochu pobolívaly nožičky, ale vždycky , když jsme si vzpomněli na to co museli vytrpět vězni, okamžitě nás to popohnalo kupředu. Pomalu jsme se blížili zpět  k bráně a míjeli jsme opět baráky, ale tentokrát pro ženy. Ženy většinou pracovali na lehkých pracích, třeba v kuchyni nebo stáli před domem, prostě jen museli stát. Kdo měl štěstí, pracoval pro manželku Rudolfa Hase, vrchního velitele celého Auschwitzu, nebo opravovali esesákům uniformy. Umíraly na běžné lágrové nemoci jako jsou plísně, vši, blechy, TBC, cholera, střevní infekce atd.. Po tom co vězni vytahali mrtvoly z komor, se jim museli ostříhat všechny vlasy a chlupy na těle, dále pak sebrat všechny šperky a vytrhat zlaté zuby, boty, šatstvo, a všechny věci co si přivezli s sebou se pečlivě třídili a to všechno se posílalo do německých továren na další výrobu. Posílaly se tam i lidské kůže, ze kterých se pak vyráběly tašky, kabelky a peněženky. Tohle všechno musely dělat ženy, respektive vězeňkyně. Podle mě to byla jedna z nejhorších prací. Jak by jste se při této práci cítili vy ?

Naše paní průvodkyně nám říkala, že v okolí tábora nežila žádná zvířata, žádní motýli, ptáci a dokonce ani komáři, protože jak se kouřilo z krematorií  byl všude bílý dým a nebylo vidět slunce, modré nebe, mraky a všude to páchlo lidskými mrtvolami a hnilobou.

Autobus nás vezl k hlavnímu táboru celé Osvětimi, Auschwitz I. Šli jsme opět prašnou  a kamenitou cestou směrem k hlavní bráně. Na bráně bylo napsáno : ARBEIT MACHT FREI Tento prolhaný a strašný nápis v překladu znamená: práce osvobozuje. Myslíte, že tenhle nápis do tohoto prostředí opravdu patřil? Já myslím že ne, je to jedna z nejhorších lží. Ti lidé tomu nápisu věřili, čekali že to tam bude lepší a oni je poslali do plynových komor, těžce pracovat nebo zastřelili. Ptám se Vás, je tohle jedna z nejhorších lží? Když jsme pokračovali, byly kolem nás velké cihlové tzv. Bloky. Procházeli jsme podél těch holých zdí a ostnatých drátů, které vypadaly děsivě, procházeli jsme kolem obrovských staveb označených čísly. Pomalu jsme se přibližovali ke krematoriu, nízké budově s velkým komínem, ze kterého se kdysi vypařoval pach lidského těla v podobě kouře. Uvnitř byly kolejnice s vozíky, na kterých tenkrát ležela mrtvá,  již oholená a ostříhaná těla, připravená na spálení. Do veliké pece se vešla tři těla. Tato těla tam byla dána jako pozůstatek lidských bytostí, ale asi za 40 min. byl vytažen jen popel, prostý popel, který už nic neznamená. Tento popel byl vyhazován do rybníka nebo použit jako hnojivo. Možná, že se i strašnou cestou dostala tato těla v podobě popela zpět do země. Lidé, kteří tuto práci dělali byli opět vězni. Vězni, kteří věděli, že ten popel je to co zbylo z jejich příbuzných a kamarádů. Jejich fyzické, ale především psychické vyčerpání bylo po 100 dnech práce ukončeno. Prostě je zastřelili, nikdo se to nedozvěděl, prostě tento vězeň viděl již příliš mnoho. Jeho popel už vytahoval jiný. Třeba i on se dostal do země, třeba. Politické vězně většinou popravovali kulkou do týla, potom, co je mučili ohavným způsobem, nechávali je stát v pěti lidech  na jeden metr čtvereční, bez kyslíku. Tito lidé se dusili, umírali pomalu a když neumřeli, nacisté jim přeráželi klouby, věšeli je a kdo měl „štěstí“ nemusel trpět dlouho a byl zastřelen a poté spálen. Zůstal po něm jen popel, popel jako životní vzpomínka, popel jako životní příběh. Pro někoho možná jenom popel. Možná. A co pro vás ? Co pro Vás znamená tento popel?V řadě blocích byli vystaveny předměty, které nacisté sbírali a už nestihli odeslat do Německa když se blížila Rudá armáda. Třeba v jednom bloku jsme viděli obrovskou kupu ustřižených lidských vlasů. Ještě zapletené copy malých holčiček. Bylo jich tam na stovky kilogramů. Byla to obrovská halda. V další sekci bylo na 40 kilogramů brýlí, kolik můžou vážit takové jedny obroučky od brýlí? A to každý neměl brýle. V neposlední řadě byla místnost kde po obou stranách byly obrovské  kupy bot, starých, okopaných nebo i dřeváků, které vězni museli nosit. Byli tam od těch největších bot po boty pro malá miminka. Bylo hrozné se na to dívat a přemýšlet při tom jaký byl příběh jejich majitelů. Jak se sem dostali ? A odkud? Jak dlouho to tady přežili? Tyto otázky mi asi nikdo nezodpoví, to si můžu už jenom domyslet.

Taky  tam byly vystaveny rozbité dětské panenky a hračky, opět obrovské kupy nádobí co si s sebou židovské ženy vozily. Asi si někteří říkají, proč si do vyhlazovacího tábora vozily hrnce a nádobí. Jenže oni nevěděli, že jdou do koncentračního, vyhlazovacího tábora. Namluvili jim, že je jenom přemístí a tam budou pracovat a spokojeně žít. Taky jim řekli, že jedou do lázní. Jeli, do lázní smrti. Ti parchanti jim namluvili, když měli jít do plynových komor, že je to pouze očišťující procedura. Pouze desinfekce. Ti lidé tomu věřili, oni se do těch „lázní“ těšili. Ti lidé chtěli jenom žít, chtěli žít se svou rodinou poklidný život, chtěli vidět vyrůstat svoje děti a jejich děti. Ti hajzli jim to neumožnili. Maximálně mohli vidět svoje děti a jejich děti umírat. Ty hromady osobních věcí, oblečení, ty všechny věci teď leží v muzeu a my se na ně díváme. Díváme se na osudy a životní příběhy lidí, kteří důvěřovali, přežívali, pracovali, umírali, sloužili, žili v otřesných podmínkách, ale stále věřili. Věřili v něco, v něco co by je od té hrůzy mohlo dostat pryč, co by je mohlo osvobodit, věřili aspoň v nějakou pomoc.

Místo toho přes 1,5 milionu lidí umřelo zásluhou jednoho muže. Jednoho muže, který si prosadil svůj názor, svůj hrozný, svůj strašný, svůj ohavný názor. Za osudy těchto lidí může pronesení několika slov, od nějakého muže, který si usmyslel, že ovládne svět. Svůj svět, kde by byli všichni podle něj, všichni takoví, jak si je představoval. Proč tento muž chtěl za každou cenu prosadit arijskou rasu, která se vyznačovala blond vlasy a modrýma očima ? Proč, když sám měl vlasy tmavé a hnědé oči. Proč? Co ho zrovna přimělo chtít tento typ člověka? Měl snad světlého otce nebo nějakého předka, kterého si vážil a kterému se chtěl zalíbit? To nevím, vím jen, že to byl člověk, který zapříčinil smrt milionů lidí po celém světě. Neříkám, že by k něčemu podobnému nemohlo dojít třeba v budoucnosti ,a že by to nemohl začít někdo úplně jiný a třeba i s úplně opačnými názory a přece by mohl zapříčinit tolik ztracených životů. Ano, mohlo by to tak být. Co když nás mohlo potkat ještě něco horšího, ještě horší člověk, který by zavinil ještě více ztracených životů, ještě více válek, ještě více krve, ještě více zdemolované země a ještě mnoho dalších ještě horších a ještě strašnějších věcí. Ale co když to tak být nemělo? Kde bychom byli teď, co by sem dělala, místo toho abych tohle to psala? Co ? To nikdo nemůže s jistotou říct, tak jako nikdo nemůže vyvrátit verzi, že to mohlo být lepší, nebo taky horší. Nespekulujeme o minulosti, minulost je prostě daná, tak se to stalo a tak to je. Ano, minulost ještě zatím nemůžeme měnit, ale co až budeme schopni ji změnit ? Co když objevíme stroj času, změníme minulost, ale už se nikdy nebudeme moci vrátit zpátky do této přítomnosti, protože v relativní historii by se žádný takový stroj nevynalezl. Co když ? Všechno je jenom co by se stalo, když bychom… ? Ano, nikdo neví co by se stalo, ale víme co se stalo co se děje a můžeme ovládat budoucnost, můžeme ji měnit, můžeme si ji tvořit jak chceme, ale co když ji ovlivníme tak, že si v budoucnosti o nás někdo řekne, kéž by se tento člověk nikdy nenarodil, kéž by tohle nikdy neudělal, kéž by jsme tomu mohli zabránit. Jak se teď cítíte? Zvláštní pocit nejistoty, určitého zklamání a pocitu viny ?

Není třeba, ještě se to nestalo, ještě ne, ještě je šance něco zachránit. Minulost můžeme odsoudit, proklínat, obdivovat, uznávat, studovat, poznávat, můžeme hodně, ale je jediná věc, kterou nemůžeme, nemůžeme ji změnit. Musíme se smířit s tím, že je taková jaká je, že si ji nemůžeme utvořit k obrazu svému, ale co když je to tak dobře? Nechám Vás nad tímhle přemýšlet a vrátím se zpět k jednomu bezcitnému muži, který měl myšlenku. Nechci ho omlouvat, já ho z duše nenávidím, ale chci zjistit proč to tak chtěl ? Co ho k tomu vedlo ?

Byl to hrozný, bezcitný, sadistický člověk, kterého nám už skoro tři čtvrtě století připomínají následky toho co udělal, co neudělal a jak to bylo ohavné, a to bezpochyby bylo. Až si jednou budete myslet, že když jste nezvládli maturitu, vyhodili vás z práce nebo vás opustil partner a vy už nemůžete dál, vzpomeňte na ty spousty brýlí, vlasů a spousty hraček, které patřili ženám, mužům a dětem, kteří museli prožít peklo na zemi, která vlastně ani zem nebyla. Museli si projít ponížením, mnozí už nikoho neměli, žádné příbuzné, přetrpěli strašná muka a museli umírat v těch nejhorších a nejnedůstojnějších podmínkách jaké si můžete představit. A to všechno kvůli myšlence, kvůli názoru jednoho, jediného muže, který si ji bohužel prosadil. Vzpomeňte si na to a uvědomte si kolik lidí vás miluje, i když to třeba tak nevnímáte nebo když to nedávají na sobě znát. Nikdy nejste natolik sami, abyste byli tak sami jako byli oni. A to nejen v Osvětimi, ale i na mnoha jiných místech, jako jsou například Majdanek, Treblinka, Terezín a spousta dalších vyhlazovacích táborů kde denně umírali tisíce lidí. Doufám, že z toho co jsem napsala si vezmete poučení a budete si tento text a tuto vzpomínku ještě dlouho pamatovat. Nechci, abyste kvůli tomu plakali a nechci abyste to jen tak přečetli a hodili do koše. Ne, jen po vás chci, aby jste se zamysleli nad svým životem, osudem který můžete změnit a hlavně na to, že nežijete budoucnost ani minulost, ale přítomnost. Prosím … Moc prosím, abyste … (tuhle větu už si dokončete sami)

Jaroslava Maucy      

1.5.2009