Zapojení ČR do kampaní proti Kubě

kubaAbychom pochopili příčiny vzniku nenávistných a lživých kampaní proti Kubě (čemu mají sloužit, kdo je podněcuje a kdo financuje), musíme se krátce vrátit do historie.

Po vítězství kubánské revoluce v roce 1959 došlo v zemi k řadě převratných změn, mezi které patřilo i vyvlastnění majetků amerických společností, které vlastnily nejen významnou část nejúrodnější kubánské půdy, ale i elektrárenské podniky, vodárny, dopravní sítě, apod. Americká vláda odmítla nabídky na jejich finanční odškodnění a vyhlásila proti Kubě embargo, které se postupně, a zvláště po rozpadu socialistického tábora počátkem 90. let změnilo v blokádu, hraničící s genocidou. Účelem embarga bylo pomocí hladu a nemocí dohnat kubánské obyvatelstvo k beznaději a vyvolat tak lidové povstání, které by svrhlo revoluční vládu a vrátilo Kubu pod kontrolu USA. Spolu s rostoucí krutostí amerických protikubánských opatření, rostl ve světě i odpor proti nim a tlak na jejich zrušení. V roce 2008, kdy celkové škody způsobené Kubě americkou blokádou činily již 93 miliard dolarů, hlasovalo v OSN za jejich zrušení 185 členských zemí. Ve snaze nějak zdůvodnit svou politiku, začaly Spojené státy prohlašovat, že blokáda má donutit kubánskou vládu, aby respektovala lidská práva. Současně zesílilo ideologické působení na kubánské obyvatelstvo, ve formě štvavého rozhlasového a televizního vysílání, které podněcuje k ilegální emigraci, k provádění sabotáží a k občanské neposlušnosti.

Spojené státy se ovšem nespokojují jen s vlastní ideologickou diverzí vůči obyvatelům Kuby, ale snaží se protikubánskou propagandu rozšířit do všech koutů světa. Někde se přitom opírají o ochotu a až podlézavost místních vlád, jinde se uchylují k pohrůžkám, až vydírání. V případě České republiky, která bývá někdy označována za trojského koně USA v Evropě, jde o vědomou a ochotnou spolupráci, vyplývající z vybičovaného antikomunismu ze strany v zemi vládnoucích skupin. Bývalé Československo nemělo nikdy v minulosti s Kubou žádné rozpory. Právě naopak: v posledních letech jeho existence panovaly mezi oběma státy a národy vztahy přátelství a vzájemně výhodné spolupráce.

Situace se radikálně změnila až po tzv. „sametové revoluci" a po přechodu moci do rukou lidí, kteří se cítili být nějakým způsobem poškozeni „komunistickým režimem".

První český prezident Václav Havel, hned po svém nástupu do funkce sám nabídl Spojeným státům spolupráci proti Kubě. Došlo k radikálnímu přerušení výhodné spolupráce naší země s Kubou a k omezení diplomatických styků. Václav Havel zval do České republiky tzv. „kubánské disidenty" a přijímal je na Pražském hradě. Během jeho funkčního období se v Miami setkali s tamní protikubánskou mafií i ministr Jiří Dienstbier, Miloš Zeman a později i Vladimír Špidla. České velvyslanectví na Kubě mělo z ústředí instrukce navazovat a udržovat styky s kubánskými disidenty, což v praxi vedlo k tomu, že kubánští oficiální představitelé přerušili styky s našimi diplomaty. Havel se ani po odchodu z funkce nevzdal svých protikubánských aktivit. V roce 2003, na schůzce Rady ministrů zahraničí EU, oznámil tehdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda, že Václav Havel je ochoten jako velvyslanec dobré vůle vést celoevropskou kampaň za dodržování lidských práv na Kubě a organizovat pomoc kubánské opozici.

V záři 2004 zorganizoval Havel v Praze zasedání Mezinárodního výboru pro demokracii na Kubě. Patronát nad touto protikubánskou provokací převzala česká vláda v osobě ministra zahraničí Cyrila Svobody a Senát, v osobě svého tehdejšího předsedy Petra Pitharta.

V dubnu 2008 představil Havel v Bruselu novou nadaci, která má za cíl šíření demokracie po světě, pod záštitou Evropy. Na první dva roky činnosti dostala nadace 2 miliony eur od Nizozemské loterie a 100 000 eur od českého ministerstva zahraničí.

Nejvyšší aktivitu v protikubánských akcích vyvíjel z pozice ministra zahraničních věcí Cyril Svoboda. Za jeho působení se přímo na českých zastupitelských úřadech konala místní i mezinárodní setkání odpůrců kubánského režimu. Nese plnou odpovědnost za to, že v roce 1999 Česká republika spolu s Polskem navrhly z popudu USA v Komisi OSN pro lidská práva v Ženevě rezoluci proti Kubě a o rok později, kdy již Polsko spoluúčast odmítlo, to naše země sama udělala znovu. Kuba tehdy označila Českou republiku za lokaje Spojených států a před naším velvyslanectvím v Havaně protestovalo přes 100 000 Kubánců.

V roce 2003 byli na Kubě pozatýkáni tzv. „disidenti", kteří prokazatelně pobírali pravidelné finanční podpory od Americké zájmové sekce v Havaně, nebo od různých protikubánských organizací, působících z území USA.

V odpověď na to státy EU, na návrh Španělska a za aktivní podpory České republiky, přijaly na nátlak USA tzv. Společnou pozici, která byla souhrnem sankcí vůči Kubě.

Některé země se však postupně od společné politiky odkláněly a v roce 2007 přišlo Španělsko s návrhem na její zrušení.

Česká diplomacie navrhla ihned vyhlásit vůči Kubě politiku „středního a dlouhodobého trvání," podle níž mají ministři zahraničí každý rok posoudit, zda se poměry na Kubě, hlavně v oblasti dodržování lidských práv, změnily natolik, aby původní sankce mohly být zrušeny. Současně byla vyvinuta snaha o vytvoření „Skupiny přátel demokratické Kuby", kterou by tvořily Česká republika, Polsko, Slovensko, Maďarsko, Litva a Slovinsko. Ale většina zemí EU v současné době nejeví žádné nadšení pro tyto české iniciativy a otevřeně hledá cesty k plnému obnovení styků s Kubou.

Hlavním nástrojem organizování protikubánských akcí v České republice se stala tzv. humanitární organizace Člověk v tísni. Jedním z cílů (ne-li hlavním) působení této organizace se stala Kuba.

Lidé z Člověka v tísni, ve spolupráci a za vydatné finanční podpory amerických institucí a protikubánských organizací z Miami, začali pod maskou turistů na Kubu pašovat technické potřeby pro spojení se zahraničím, rozmnožovací přístroje, tištěné materiály, diktafony a peníze pro potřeby tamních, převážně z USA placených „disidentů". Člověk v tísni zorganizoval i známou cestu českých provokatérů Filipa a Bubeníka, biskupa Malého, s kterým ovšem hlavní představitelé církví na Kubě odmítli jednat, a konečně i ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, který ještě jako český senátor jel na Kubu v masce švýcarského turisty. Za těchto okolností jeho rychlé vypovězení z Kuby nemohlo nikoho překvapit.

Vypočítat všechny protikubánské akce organizace Člověka v tísni by zabralo příliš mnoho místa. Snad nejznámější kampaň s vězeňskou celou na Václavském náměstí, kterou zde staví od roku 2004, vždy v den výročí zatčení amerických žoldáků na Kubě v roce 2003. V této improvizované cele se ve vězeňských úborech předvedli například Mirek Topolánek, Jan Ruml, Alexandr Vondra, Cyril Svoboda, pražský primátor Pavel Bém a řada dalších.

Do kampaní proti Kubě se aktivně ve zpravodajství i pořádáním různých diskusních pořadů zapojují i Český rozhlas a Česká televize, která opakovaně vysílá filmy, natočené na Kubě pracovníky Člověka v tísni.

Pokud jde o denní tisk a některá periodika, odráží se plně na jejich postojích skutečnost, že pouze Haló noviny a Právo zůstaly v českých rukou. Ostatní patří zahraničním majitelům, kteří viditelně nemají zájem, aby se šířily pravdivé informace o dění na Kubě. Haló noviny se maximálně snaží poskytovat co nejvíce pravdivých informací o všem, co se týká Kuby, ale j sou limitovány menším počtem svých stránek.

Z uvedených důvodů jen malý okruh lidí v České republice ví, že Kuba je předsednickou zemí Hnutí nezúčastněných zemí, že se pravidelně účastní Iberoamerických setkání na nejvyšší úrovni, že je členem rady OSN pro lidská práva, že byla přijata za člena Skupiny Rio, která reprezentuje země Latinské Ameriky, že v roce 2008 navštívili Havanu prezidenti Ruska a Číny a podepsali zde kontrakty za stamilióny dolarů, že jen za první měsíce letošního roku navštívili Kubu prezidenti a prezidentky devíti latinskoamerických zemí, že po celém světě sílí požadavky na zrušení americké blokády a za propuštění 5 kubánských hrdinů, nespravedlivě držených již 10 let v žalářích USA, že kubánští lékaři a zdravotníci v počtu 38 tisíc pracují převážně zdarma v 74 státech, že na kubánských univerzitách do dnešního dne vystudovalo zdarma 52 tisíc studentů ze 132 zemí, že ve spolupráci s Venezuelou v rámci programu „Milagro" (Zázrak) vrátili kubánští lékaři v letech 2004 až 2008 zdarma zrak jednomu miliónu 300 tisícům nemajetných pacientů z 33 zemí postiženým šedým zákalem, nebo že Kuba poskytla zdarma rekreační pobyty, spojené mnohdy s velmi náročnou lékařskou péčí více než 20 tisícům ukrajinských dětí, postižených při katastrofě v Černobylu.

Co říci závěrem? Kubánská revoluce osvobození své země zaplatila životy tisíců svých statečných synů. Nezávislá Kuba má plné právo na svou suverenitu a sebeurčení. Nikdo nemá právo vměšovat se do jejích vnitřních záležitostí a diktovat jí, jakým způsobem má upravit poměry ve vlastní zemi. Bylo by načase, aby tyto zásady, stanovené mezinárodním právem, konečně pochopila a respektovala i česká vládnoucí elita a jí přisluhující organizace a sdělovací prostředky.

Pro země Latinské Ameriky a třetího světa Kuba byla a zůstává vzorem a majákem na cestě k lepší budoucnosti.

JUDr. Stanislav Svoboda

Z časopisu Dialog, č. 252 5/2009, s.3

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *