Kde je štít, může být i meč
Jeden z důvodů ostré reakce Kremlu na antiraketové ambice Bílého domu spočívá v aroganci, dnes už téměř obvyklé, s jakou současná americká administrativa přijímá jednostranná řešení strategického charakteru.
Nebezpečná americká protiraketová obrana (Vladimir Dvorkin)
Spojené státy v poslední době aktualizovaly snahu vybudovat strategické systémy protiraketové obrany (PRO). Tak například do konce roku 2007 má vzrůst počet antiraket, rozmístěných na Aljašce v oblasti základny Fort Greely, z nynějších 14 na 21 (do roku 2011 jich má být 40), v Kalifornii ze dvou na čtyři.
Konzultace o rozmístění raketových základen se vedou také v Evropě. Nejdále pokročila jednání o umístění základny antiraket Ground Base Interceptor (GBI) v Polsku (10 antiraket) a radaru GBR (Ground Base Radar) v České republice. Periodicky se objevují zprávy o dalších předpokládaných základnách antiraket a radarů, mimo jiné ve Velké Británii, Německu, Turecku, na Kavkaze a dokonce i na Ukrajině.
Jaké mohou mít washingtonské plány důsledky?
BOJOVÉ MOŽNOSTI AMERICKÉ PRO
Americký systém protiraketové obrany je určen k ochraně území Spojených států, seskupení amerických vojsk v zahraničí a spojenců USA před útoky balistických raket různých typů tím, že je zadrží v některém úseku jejich dráhy (hned po startu, ve střední či konečné fázi letu). Je to otevřený systém: je možné ho rozšiřovat a modernizovat instalací nových soustav nebo zvýšením počtu prvků v soustavě.
Integrovaný systém protiraketové obrany zahrnuje pozemní, námořní, letecké a kosmické informační zdroje, prostředky pro ničení raket a také prvky řídicí a spojovací. Většina z těchto systémů byla vyvinuta v programu ´hvězdných válek´.
Všechny systémy PRO mají nejaderné prvky určené pro ničení odhalených cílů, buď tzv. kinetickým záchytem raket a bojových hlavic, nebo pomocí vysoce explozivních prostředků (EKV) pro zničení bojových hlavic.
V roce 1975 v souladu se Smlouvou o omezení systémů protiraketové obrany (Smlouva SALT z roku 1972) rozmístily Spojené státy na základně mezikontinentálních raket v Grand Forks v Severní Dakotě strategický jaderný systém protiraketové obrany, podobný tomu, který je umístěn kolem Moskvy. Ale po čtyřech měsících ho USA rozhodnutím Senátu vyřadily z výzbroje, palebné prostředky demontovaly a ponechaly funkční jen část radarů.
Zaprvé to souviselo s nízkou účinností – vždyť většina střel, určených pro odvetný úder, byla složkou námořní komponenty strategické jaderné triády (jaderná triáda zahrnuje mezikontinentální balistické rakety (MBR), balistické rakety ponorek a křídlaté rakety strategických bombardérů – pozn. red.). Ochranu jediné základny MBR zajišťuje maximálně 4-5 % všech bojových hlavic.
Zadruhé reprezentuje jaderná protiraketová obrana vážné nebezpečí, protože útočící raketa a její bojová hlavice se neidentifikují podle nálože, která může být jaderná, chemická nebo i zcela obvyklá výbušnina či dokonce jenom maketa. V každém případě však její zničení může vyprovokovat jaderný ohňostroj nad vlastním územím. Podle všeho to byl právě ten nejvážnější důvod, proč se Spojené státy vzdaly jaderného záchytu a začaly se usilovně zabývat nejadernými metodami likvidace útočících raket.
Předpokládané zničení raket na aktivní části dráhy se provádí pomocí laserů nesených letadly, pozemních a námořních antiraket.
Laser je mnohem účinnější v případě kapalinových raket, protože ty mají v porovnání s raketami na pevná paliva mnohem delší aktivní úsek dráhy a jejich obal má menší pevnost.
Plánuje se umístění laserových zbraní v letadlech typu Boeing-747, která by operovala asi v desetikilometrové výšce. Užívaný laser je chemický, aktivní v kontinuálním režimu, s průměrem apertury půldruhého až dva metry, s maximální akční vzdáleností asi 800 km. Předpokládá se, že laser bude schopen během asi 60 sekund ničit startující rakety. Přitom doba působení paprsků na cíl by se měla pohybovat od jedné do pěti sekund, což ho může zničit pouze v případě, jestliže je zasažená raketa vystavena silné tepelné a silové zátěži.
Letouny s laserovou zbraní mohou být operativně převáženy a aktivovány v oblastech blízkých raketovým základnám nepřítele. Přitom je třeba udržovat v bojové pohotovosti několik úderných letounů, leteckých tankerů a patřičnou leteckou ochranu. Takové letecké prostředky je asi obtížné užít pro likvidaci raket, jejichž základny jsou umístěny hluboko v týlu protivníka a jsou chráněny účinnými prostředky protiletecké ochrany. Nicméně hlídkování v oblastech operací ponorek s nosiči raket může reálně ohrozit balistické rakety, které z nich startují.
Využití antiraket ze základen na moři i na souši, typu Standard-3 nebo THAAD (Terminal High Altitude Area Defence – obrana zásahem ve velké výšce – pozn. red.), pro zničení startujících raket je podmíněno možností rozmístění antiraket v oblasti letových drah ve vzdálenosti nejméně několika set kilometrů od místa startu a nutností odpovídajícího informačního zajištění. Z tohoto hlediska jsou pro antirakety umístěné na lodích zranitelnější balistické rakety, které startují z ponorek, a rakety z pozemních základen, nacházejících se blízko pobřeží.
Maximální vzdálenost od cíle je u antiraket systému Standard-3 300 km, maximální výška 250 km, maximální rychlost 4 500 m/s. Hmotnost systému třístupňové rakety je okolo 1 500 kg, hmotnost přepadového prostředku 15-18 kg.
Systém PRO THAAD je určen především pro obranu vojsk, vojenských a civilních objektů; má zničit útočící bojové soustavy v konečné (sestupné) části letové dráhy. Ale v některých zvláštních případech není v příznivých zeměpisných podmínkách vyloučeno ani užití ke zničení raket hned po startu. Maximální vzdálenost cíle je 200 km, výška cíle od 30-40 km do 150 km, maximální rychlost 4000 m/s. Hmotnost jednostupňové rakety je jen 600 kg. Motor pracuje asi 15 s. Hmotnost zásahového stupně je 40-45 kg. Antiraketa vynese stupeň do oblasti útoku, v dalším se uskutečňuje zachycení cíle bezprostředně zásahovým prostředkem. Ten manévruje pomocí motorů a navádí se na bojovou soustavu – podle dostupných údajů infračervenými paprsky vyzařovanými cílovým objektem.
Nedá se vyloučit, že se USA vrátí k možnosti použít kosmickou protiraketovou soustavu, založenou na pracích na programu SDI (´hvězdných válek´) podle projektu BP (brilliant pebbles, briliantové oblázky). Podle různých odhadů nebude hmotnost ničícího prostředku, koncového stupně antirakety, větší než 100 kg. Stovky až tisíce takových prostředků se mají nacházet na orbitách ve ´spícím´ režimu. V případě potřeby se aktivují, uvádějí do pohybu a mohou zasáhnout útočnou raketu ještě na aktivním úseku dráhy před rozptýlením bojových hlavic.
Ve vzdálenější perspektivě není vyloučeno ani to, že se bude pokračovat ve vývoji laserové zbraně umísťované na kosmické plošině.
V souladu s programem ´hvězdných válek´ by měly kosmické laserové komplexy obíhat po různých kruhových drahách ve výšce asi 1 200 km. Na jedné orbitě může být umístěno až šest kosmických zařízení. Rozsah možných vlnových délek je 2,6-2,9 µm; průměrný výkon chemického laseru je kolem 10 MW, průměr apertury 4-8 m, maximální účinný dosah 4-5 tisíc kilometrů.
Základním prostředkem k zničení rakety ve střední fázi letu (ve velké výšce) je základna strategické PRO, umístěná na pevnině, vyzbrojená raketami GBI a lokátory GBR. Při odpovídajícím informačním zabezpečení je tento systém potenciálně schopen ničit útočící rakety ve výšce 1,5 tisíce kilometrů na vzdálenost do 4 000 km. To znamená, že jediná základna antiraket GBI (například základna Grand Forks) může ochránit před jednotlivými balistickými raketami objekty téměř na celém území země.
Maximální rychlost třístupňové antirakety je 8 km/s. Celková doba činnosti motorů všech tří stupňů je asi 1,5 min. Ničící stupeň antirakety EKV (o hmotnosti 50-60 kg) má manévrovací motory a systém navádění na cíl. Podle údajů, které jsou k dispozici, má infračervenou samonaváděcí hlavici a není vyloučeno, že má tři druhy detektorů – pro infračervenou, viditelnou a ultrafialovou oblast spektra, což samozřejmě značně zvyšuje spolehlivost navádění na pozadí falešných cílů. Manévrování se uskutečňuje pomocí čtyř mikromotorů, umístěných na ničícím stupni.
Efektivního dostřelu 4 000 km se dá dosáhnout pouze při maximálním informačním zabezpečení, tj. až bude na nízkých drahách zaveden kosmický informační systém, jehož aparáty zajistí nalezení, sledování a stanovení cílů (myslí se tím systém nízkých orbit Space Tracking and Surveillance System, STSS; dřívější označení je SBIRS-Low – pozn. red.). Bez kosmického informačního systému a při užití výhradně pozemních informačních prostředků lze GBI používat na vzdálenost menší než 2 000-2 500 km.
Zničení bojové hlavice v konečné (sestupné) fázi letu mají zajistit komplexy THAAD a Standard-3, umístěné na pevnině nebo na moři, a také protiraketový komplex PAC-3 (Patriot Advanced Capability 3) s dostřelem 25 km, výškou cíle 2-15 km, nejvyšší rychlostí přibližně 2 km/s. Posledně jmenovaný komplex je určen k likvidaci taktických raket, ale není vyloučeno, že by mohl být účinný i proti manévrujícím a samonaváděcím bojovým hlavicím mezikontinentálních balistických raket, jejichž rychlost v konečné fázi dráhy klesá, takže se pohybují v atmosféře poměrně dlouhou dobu.
Maximální účinnost strategické PRO s antiraketami GBI a také účinnost jiných palebních prostředků zabezpečuje informační soustava, zahrnující už existující prostředky PRO umístěné v kosmu, na pevnině i na moři, a také perspektivní kosmický systém detekce vypouštění raket se šesti aparáty na stacionárních a vysokých eliptických orbitách. V budoucnosti by jedním z klíčových prvků měla být kosmická soustava STSS s 24-30 přístroji na nízkých orbitách.
RAKETOVÉ A ANTIRAKETOVÉ HROZBY DNES A ZÍTRA
Jak prohlašují ve Washingtonu, hlavním podnětem pro rozmístění protiraketových základen v evropských zemích je zvyšování raketového nebezpečí pro Spojené státy a Evropu ze strany Íránu. Do jaké míry jsou takové hrozby reálné?
Práce na konstrukci systémů s balistickými raketami se vedou v Í Í ránu od počátku osmdesátých let. Odpovídající programy jsou v plánech modernizace a rozvoje ozbrojených sil země prioritní. Odvětví konstrukce raket se rozvíjí nejrychleji; cílem je mít do roku 2015 nejmohutnější arsenál regionu. Při tom se vedení země odmítá podřídit Režimu kontroly raketových technologií.
Roku 2002 započaly práce na raketovém projektu Šehab konstrukcí několika typů raketových komplexů s raketami na kapalný pohon. Díky spolupráci se Severní Koreou má nyní Írán ve výzbroji jednostupňové kapalinové rakety Šehab-3 (na základě technologie severokorejské rakety Nodong-1) s doletem nejméně 1 500 km a užitečnou nosností kolem jedné tuny, což by dovolilo zasáhnout cíle v Turecku, Izraeli, Saúdské Arábii a části Ruska (včetně Volgogradu, Rostova na Donu, Astrachaně). Zmenšením užitné zátěže na polovinu by se dolet zvýšil minimálně na 2 000 km; dolet se dá jistě ještě zvýšit přípustným zvětšením palivových nádrží. Více než 12 let se pracuje na vývoji dvoustupňové rakety Šehab-4 (na základě severokorejské rakety středního doletu Taepodong-1), jejíž první stupeň je postaven na základě rakety Šehab-3 a druhý podle rakety typu Scud. Kdyby se tento projekt úspěšně realizoval, což je v nejbližší době zcela reálné, byla by v E E vropě ohrožena oblast do vzdálenosti 3 000 km.
K dispozici jsou i zprávy o vývoji mezikontinentální rakety Šehab-5, konstruované podle korejské rakety Taepodong-2, jejíž zatím jediné vypuštění v červenci 2006 skončilo havárií.
Nelze tedy vyloučit, že v budoucnu začnou íránské rakety ohrožovat celou Evropu. A jestliže se politika stávajícího íránského vedení nezmění a ve stejném duchu bude pokračovat i v budoucnu, mohou íránské rakety nakonec ohrozit i území USA.
K tomu však může dojít až ve velmi vzdálené budoucnosti. Proč tomu tedy chce Washington předejít s takovým předstihem, instaluje nevyzkoušené antirakety na Aljašce a v Kalifornii a plánuje vybudovat jejich základny v Evropě?
Částečně se to vysvětluje snahou administrativy Georga W. Bushe plnit předvolební a další sliby a uchránit území Spojených států před raketami darebáckých států. Ve zprávě CIA z devadesátých let minulého století se uvádělo, že rakety darebáckých států nezačnou ohrožovat americké území před rokem 2015. nicméně tato předpověď, mimochodem shodná s odhady ruských specialistů, zpochybnila aktuálnost protiraketové obrany a zdaleka nevyhovovala všem, především ne společnostem vyvíjejícím prvky a systémy PRO. na konci desetiletí došla zvláštní komise pod předsednictvím Donalda Rumsfelda k závěru, že raketová hrozba přijde mnohem dříve, už v roce 2005. To se stalo základním argumentem Bushovy administrativy pro odstoupení od smlouvy o PRO (proti čemuž vystupovalo Rusko) a také pro zahájení celé škály projektů a následně i ke schválení plánů vybudovat protiraketový systém na americkém území.
Umísťování první skupiny antiraket na Aljašce bylo zahájeno roku 2004. na tento krok se nelze dívat jinak, než jako na bezprecedentní vojensko-technické dobrodružství, protože výsledky dosavadního experimentálního vývoje byly zjevně nedostatečné. V SSSR se vyskytly jednotlivé případy, kdy se raketové komplexy uváděly do aktivní služby bez předběžné zkoušky jejich funkčnosti ve všech možných podmínkách bojového použití, a vždycky to bylo spojeno se značnými ztrátami času a prostředků. V USA jsme nikdy v celé historii vývoje strategických útočných i obranných zbraní nepozorovali podobnou uspěchanost. Přesto nyní představitelé Spojených států prohlašovali, že jde o obvyklou praxi. Ve skutečnosti je hlavním důvodem takového spěchu zřejmě snaha vyhovět vojensko-průmyslové lobby a proces vybudování PRO učinit nevratným.
To znamená, že můžeme z mnoha důvodů tvrdit, že existující a plánované základny strategické PRO na Aljašce, v Kalifornii a v evropě nebudou jistě bojeschopné dříve než za pět let. Pentagon v červenci 2006 oznámil, že byla uvedena do bojové pohotovosti neodzkoušená základna PRO na Aljašce jako odpověď Severní Koreji na vypuštění ještě neexistující mezikontinentální balistické rakety Taepodong-2. To je možné chápat jako dvojnásobný bluf – severokorejský raketový a americký protiraketový.
Mohlo by se zdát, že se Spojené státy chovají velmi racionálně: reálná raketová hrozba ze strany íránu, vznikne pravděpodobně právě v době připravenosti PRO v evropě. nicméně se v každém případě měly ukončit v plném rozsahu zkoušky palebných a informačních prostředků PRO a pak teprve přistoupit k jejich instalaci.
A kromě toho už nyní existuje zatím nejefektivnější a nejspolehlivější první souprava PRO – velmi přesná zbraň s obvyklou výzbrojí, zasahující rakety a odpalovací zařízení na zemi. Zodpovědní a zpravidla velmi zdrženliví William Perry, bývalý šéf Pentagonu, a Ashton Carter, bývalý náměstek ministra obrany, ji doporučovali použít v létě 2006 jako odpověď na sérii zkoušek raket v Severní Koreji. (je ovšem pravda, že senátor Richard Lugar poté prohlásil, že politický způsob řešení není ještě vyčerpán). Takže není vyloučeno, že při vzniku hrozby z íránské strany budou Spojené státy prvním uživatelem takové soupravy PRO, tím spíše, že dalekonosné íránské rakety budou umístěny na nechráněných stacionárních pozemních odpalovacích zařízeních.
NEBEZPEČÍ PRO RUSKO?
Rozšíření amerického systému PRO v blízké budoucnosti (do roku 2015) ruský jaderný raketový potenciál neohrožuje. Dráhy ruských strategických raket, schopných uskutečnit předpokládané zadržování Spojených států, se ve skutečnosti nacházejí mimo oblast působnosti antiraket v E E vropě, tím spíše, že ty jsou určeny k zásahu bojových hlavic ve střední fázi letu – a ne hned po startu. Ale nejde jen o to.
Ruské strategické rakety jsou opatřeny tak výkonnými systémy a prostředky proti PRO, zahrnujícími stovky falešných cílů nejrůznějšího typu a rušící vysílačky, že dokonce při drahách mimořádně příznivých z hlediska PRO by k zasažení jediné bojové hlavice bylo třeba nejméně deseti antiraket. Proto je zcela na místě poznámka prezidenta Vladimira Putina a bývalého ministra obrany Sergeje Ivanova o tom, že žádná PRO není pro ruské strategické rakety nebezpečná. I kdyby Američané vybudovali v E E vropě desítku takových základen, jaké chtějí nyní umístit v Polsku a České republice, nebude to pro nás nebezpečné. Totéž platí i pro základny ve Spojených státech.
Není však vyloučeno, že ve vzdálené perspektivě se Washington nezastaví u toho, čeho dosáhl. Hromadné rozmístění laserových a kinetických zbraní v kosmu může snížit potenciál jaderného zadržování. Ale to je zatím otázka vzdálené budoucnosti.
Současně s tím ovšem existuje aktuální nebezpečí, o kterém se dosud příliš nemluvilo: přímá hrozba, kterou znamenají americká strategická PRO pro kosmické aparáty na nízkých a středních oběžných drahách. Protože jsou tyto dráhy neměnné, a tudíž je poloha přístrojů snadno předvídatelná, jsou prakticky bezbranné proti antiraketám GBI. V posledním poselství Federálnímu shromáždění v květnu roku 2006 Vladimir Putin poznamenal, že ´dosud nejsou zajištěny záruky nerozšiřování zbraní …do kosmu´. Vzhledem k nepochybnému protikosmickému potenciálu strategické PRO je možné tvrdit, že s počátkem zkoušek antiraket GBI se zbraně do kosmu dostávají – poprvé po uzavření protikosmických programů SSSR a USA.
Za těchto podmínek je zcela na místě nedávno započatá práce nezávislých expertů z Ruska a Spojených států na přípravě Kodexu chování států při jejich činnosti v kosmu. Takový dokument by mohl zakázat libovolnou činnost, umožňující snížit stabilitu kosmických systémů, včetně vynášení zbraní do kosmu, a také zkoušky, zavádění i používání všech prostředků, určených k ničení objektů kosmických systémů a generaci elektrických šumů. Ale protože už PRO s protidružicovým potenciálem existuje, musí být minimálně zakázány zkoušky likvidace kosmických objektů.
RÁNA PARTNERSTVÍ
Přestože americká PRO v Evropě reálně neohrožuje ruské strategické jaderné síly, perspektiva rozmístění jejích prvků vyvolává ostrou kritiku ze strany ruského vedení a poslední dobou i vážné znepokojení řady představitelů zemí ´staré´ Evropy. Tak kancléřka SRN Angela Merkelová navrhuje zapojit Severoatlantickou alianci do konzultací o problémech PRO USA v Evropě.
Také bývalý francouzský prezident Jacques Chirac vyjádřil znepokojení, týkající se plánů Spojených států rozmístit ve východní Evropě prvky americké PRO. ´Musíme být velice opatrní, abychom nepomáhali vytvářet v Evropě nové hranice nebo se vracet k předchozím historickým etapám,´ řekl Chirac a narážel přitom na konfrontaci let studené války. ´Americký projekt vyvolává mnoho otázek, které je třeba promyslet dříve, než se na ně odpoví,´ dodal. Bývalý kancléř NSR Gerhard Schrőder se vyjádřil ještě ostřeji, když úmysl rozmístit PRO v Evropě označil nejen za nebezpečný, ale také absurdní. Vyzval německé vedení, aby přesvědčilo USA, aby se takového projektu zřekly.
V Rusku tento plán vyvolal bouřlivou asymetrickou reakci. Nejvyšší vojenští představitelé, počínaje ministrem obrany Sergejem Ivanovem, okamžitě navrhli odstoupit od časově neomezené Smlouvy mezi SSSR a USA o likvidaci raket krátkého a středního doletu (Smlouva o RKSD z roku 1987) a zahrnout do plánů bojového nasazení strategických raket i takové cíle, jako jsou objekty PRO v Evropě.O možném odstoupení od smlouvy o RKSD se diskutovalo už dříve, ale tehdy to bylo vyvoláno fiktivním poškozováním práv Ruska a Spojených států: rakety s krátkým a středním doletem prý mají desítky států, avšak dvě nejsilnější velmoci mají smlouvou svázané ruce – ta jim zakazuje nejen je vlastnit, ale dokonce i vyvíjet nové. Pro USA však zřejmě nejsou takové rakety nepostradatelné, a mohou být plně kompenzovány tisíci křídlatých raket rozmístěných na pevnině i na moři (v současnosti ve skladištích).
Aby se poněkud zmírnila negativní reakce Západu na možné odstoupení Ruska od smlouvy, začalo se mluvit o účelnosti vybavení raket středního a malého doletu nejadernými hlavicemi vysoké přesnosti. Takový přístup je snadné zdůvodnit i potenciální hrozbou z jihu a z východu; v současné situaci ovšem hrozí neblahými následky, které značně převyšují zdánlivé výhody.
Je zcela pravděpodobné, že neklid, kterým Evropa reaguje na úmysl Spojených států vybudovat základny PRO v Polsku, Česku a dalších zemích, není spojen ani tak s negativní ruskou reakcí, jako především s případným ruským vypovězením smlouvy RKSD. Ale jestliže Moskva skutečně smlouvu vypoví, pak se v Evropě těžko najde stát, který by na svém území nechtěl mít americké základny PRO. Byl by to mohutný stimul pro sjednocení evropských zemí. Nejspíš by nikdo nenamítal nic proti rozmístění pozemních základen balistických a křídlatých raket středního doletu jako odvetného opatření.
Současná krize se může stát spouštěcím mechanizmem postupného posunu k jakési variantě studené války. Bude-li například Washington soustavně posilovat PRO kvantitativně i kvalitativně a Moskva odstoupí od smlouvy RKSD, pak může venezuelský prezident Hugo Chavez s radostí přijmout na svém území rakety středního doletu s libovolnou výbavou jako doplňkem ostatních typů ruských zbraní. Vypadá to tak, že si řada mocných současného světa vůbec nevzala poučení z Karibské krize roku 1962.
Jeden z důvodů ostré reakce Kremlu na antiraketové ambice Bílého domu spočívá v aroganci, dnes už téměř obvyklé, s jakou současná americká administrativa přijímá jednostranná řešení strategického charakteru. I když americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová tvrdila, že Moskva byla o plánech Washingtonu vybudovat základny PRO v Polsku a Česku minimálně desetkrát informována, není to patrně ten formát vztahů, který Rusku vyhovuje. Na prohlášení ministryně Riceové okamžitě reagovali evropští státníci výzvou, aby došlo k jednání o problému PRO v diskusi mezi Spojenými státy, NATO a Ruskem. A ještě konstruktivnějším řešením problému by byla přímá ruská účast na rozpracování a společném využití nejen evropské, ale i globální PRO.
Politika Bílého domu ve značné míře podrývá potenciál strategického partnerství a důvěry, krajně nutné k obraně proti novým hrozbám globální a regionální bezpečnosti. Už teď vedou plány na výstavbu základen PRO v Evropě k značnému zostření vztahů. Zatím se takové ochladnutí stává hlavní překážkou na cestě k těsnější spolupráci při překonání krize režimu nerozšiřování zbraní hromadného ničení, při boji s terorizmem a obchodem s narkotiky, při překonávání regionálních krizí, ekologických katastrof a dalších hrozeb. Ty se bohužel postupně dostávají do pozadí.
Jistý optimizmus vyvolávají nedávné nabídky americké strany uskutečnit podrobné protiraketové konzultace s Ruskem, včetně perspektivní ruské účasti na společném vývoji a využití informačních a palebných systémů globální i evropské PRO. Pokrok v tomto směru by umožnil vyloučit návrat k nějaké nové analogii konfrontace i k šíření jaderných zbraní a raket.
RUSKO V GLOBÁLNÍ POLITICE, Říjen 2008