Kdo byl J. R. Hoffa (podruhé)

hoffaJedna z nejmocnějších a nejtajemnějších postav ve Spojených státech, zmizela 30. července 1975 beze stopy. Všechno nasvědčuje tomu, že tento bývalý šéf amerického Odborového svazu řidičů nákladní dopravy byl toho dne zavražděn třemi najatými vrahy. Dodnes však není jasné, zda Hoffa byl zavražděn z příkazu svých „odborářských kolegů“ nebo z příkazu mafie či Ústřední zpravodajské služby (CIA). Všichni pro to měli dost důvodů.

       Krátce po jedné hodině opustil 30. července 1975 malý zavalitý muž svůj dvouposchoďový dům v letovisku Lake Orion jihovýchodně od Michiganu. 621etý Jimmy Hoffa měl na sobě tmavomodrý oblek a nápadně velké brýle proti slunci. Nastoupil do svého zeleného pontiaku model 1974 a rozjel se do restaurace Red Fox na předměstí Detroitu. Jeho ženě, která se za ním dívala z okna, připadal toho dne velmi nervózní. Ozval se jí znovu až ve 2.30 hod. Ohlásil se telefonicky z restaurace Red Fox a krátce se zeptal: „Nevolal Tony Giacolone?“

„Ne!“ odpověděla jeho manželka.

„Jestli zavolá, tak mu řekni, že na něj tady čekám.“

Tím rozhovor skončil a od té chvíle Jimmy Hoffa beze stopy zmizel. Jeho mrtvola nebyla dodnes nalezena.

Místní policie a Federální úřad pro vyšetřování (FBI) pravděpodobné vrahy znají. Nemají však dostatek důkazů podložených výpověďmi svědků, jichž by bylo třeba k jejich usvědčení a odsouzení. Je jen prokázáno, že vrazi často pracovali pro mafii, CIA a odbory, podobně jako jejich oběť Jimmy Hoffa.

       Pro širokou veřejnost se tím uzavřel kruh; Hoffa našel smrt, kterou si zasluhoval. Avšak Hoffova poprava ještě neznamená konec jedné temné kapitoly v historii Spojených států.

V této zemi se totiž dodnes stávky vybojovávají se zbraněmi a klacky v rukou. Odbory stejně jako podnikatelé dodnes najímají gangstery, aby za ně vybojovali jejich spory. Poslanci a vládní činitelé, kteří jsou částečně korumpovaní a částečně bezmocní, dodnes nečinně přihlížejí této brutální hře sil.

       Senátor Robert Kennedy, zavražděný v roce 1968, patřil k těm několika málo lidem, kteří více než 10 let bojovali proti Hoffovi a jeho „americkému způsobu života“. Měl to štěstí, že se ještě dožil toho, jak Hoffa byl odsouzen a poslán do vězení. Nezažil už však, jak prezident Richard Nixon v roce 1971 Hoffu omilostnil a jak tento bývalý odborářský předák se znovu dal do boje o moc. Rval se o ni stejně jako kdysi ve třicátých letech, kdy začal jeho nezadržitelný vzestup.

       Hoffa se narodil 14. února 1913 v Brazilu, malém městečku ve státě Indiána. Jeho otec byl horník a zemřel, když Jimmymu bylo sedm let. Protože matka našla práci jako pradlena v Detroitu, vystěhovala se se svými čtyřmi dětmi z Brazilu. Jimmy vyšel ve 14 letech ze školy a bral každé příležitostné zaměstnání, až se stal skladištním dělníkem u firmy Kroger Food Company. Řidič nákladního automobilu Dave Johnson, jehož firma dopravovala zboží od Krogera, si dodnes vzpomíná na mladého Hoffu: ,,Jimmy nejednou nakládal zboží na můj vůz. Byl to typ, na nějž se nezapomíná. Byl houževnatý a vždy v dobré fyzické kondici. Bylo na něm vidět, že svou práci nenávidí.“

       Hoffa si získal respekt u svých spoludělníků v roce 1932. Když se pracovní podmínky u Krogera staly nesnesitelné, zorganizoval stávku. Do stávky vstoupilo všech jeho 175 druhů. Odmítli nakládat čerstvé jahody do chladicích vozů. Bylo jaro a bylo nebezpečí, že se jahody zkazí. Vedení firmy proto velmi rychle přistoupilo na požadavky stávkujících a po několika dnech vyjednávání jim zvýšilo mzdu. Devatenáctiletý Hoffa se ukázal jako houževnatý a obratný vyjednavač. O čtyři roky později si vedení firmy našlo záminku, aby Hoffu propustilo. Mezitím si však udělal takové jméno, že ho okamžitě zaměstnalo detroitské vedení Odborového svazu řidičů nákladní dopravy.

       V těch letech vládly v průmyslových oblastech ve Spojených státech zvlášť tvrdé mravy. Podnikatelé najímali úderné oddíly, které se zbraněmi v rukou zasahovaly proti stávkujícím. Při každé stávce byli na obou stranách mrtví a ranění. Kdo se chtěl prosadit jako odborářský funkcionář, nesměl se štítit žádného triku, jak přinutit protivníka k ústupkům. Jimmy Hoffa se neštítil ničeho. Kromě toho měl velmi dobré vztahy s lidmi velmi špatné pověsti. Jeho bývalá přítelkyně Silvia Paganová, s níž čtyři roky žil ve společné domácnosti, se po krátkém manželství s bezvýznamným mafiánem vdala za jednoho z předáků této nechvalně proslulé organizace. Vzala si Franka Coppolu, který byl jedním z nejznámějších gangsterů v Detroitu. Přes Silvii s ním udržoval kontakty i Hoffa. Hoffa se také až dojemně staral o syna z prvního manželství své bývalé milenky. Byl to Charles (Chuckie) O’Brien, který při Hoffově zavraždění sehrál významnou úlohu.

       V dubnu 1937 vstoupili v Detroitu do stávky všichni odborově organizovaní dopravní dělníci. Hoffa vytvořil s pomocí svých starých druhů, s nimiž svého času vyhrál stávku u Krogera, úderný oddíl proti zabijákům najatým podnikateli. Zásluhou Franka Coppoly se mu podařilo přemluvit mafii, aby v tomto sporu zůstala neutrální a nepostavila se jako obvykle na stranu podnikatelů. Vedení mafie si už tehdy uvědomovalo, že odbory jsou mocnou politickou silou, a proto se bez váhání k nim přidalo, samozřejmě s tím, že se to mafii vyplatí. Po třech dnech stávky dosáhly odbory všech vytyčených cílů. Hoffa se stal hrdinou dne. Později se otevřeně vychloubal brutálními metodami a tím, že v zárodku zmařil pokus o mírnější metody.

       Když se v sousedním státě Minnesotě přidala skupina řidičů nákladní dopravy k odborové ústředně Kongres průmyslových odborů (CIO), která byla orientována více levicově, pověřilo vedení konkurenční odborové ústředny Americká federace práce (AFL) Hoffu, aby své kolegy „přivedl k rozumu“. Hoffa o tom po několika letech vyprávěl v televizním interview: „Rozjeli jsme se do Minneapolisu asi se stovkou tvrdých hochů, obsadili jsme úřadovnu CIO a vyhlásili válku. Vyhráli jsme každou bitvu.“

       Dobrodružná akce z Minneapolisu inspirovala Hoffu k novým činům. Zahájil boj proti CIO i v Detroitu. Proto podstatně posílil svůj úderný oddíl a najal do svých služeb muže, který ho v příštích letech jeho závratné kariéry věrně doprovázel – Rollanda McMastera. Tento tělesný strážce a zabiják vypadá ještě dnes jako postava z nějakého hororu. Měří téměř 190 centimetrů, váží přes 100 kilogramů, má ruce jako lopaty, odulé rty a jedno skleněné oko. Na svou „spolupráci“ s Hoffou dnes vzpomíná: „Zpočátku jsme ještě bojovali s klacky a obušky v rukou, ale později jsme dali přednost střelným zbraním.“ Pouliční boje mezi řidiči nákladní dopravy a přívrženci odborové ústředny CIO byly koncem třicátých let v Detroitu na denním pořádku. McMaster si ještě dnes vzpomíná, jak jednou odpoledne táhl se svými šesti kumpány ulicemi. Byli ozbrojeni baseballovými pálkami a noži. Náhle spatřili dva příslušníky CIO, kteří seděli ve voze zaparkovaném na kraji ulice. Ti hned tušili, co je čeká, zavřeli dveře automobilu a  chtěli  ujet. Nepodařilo se jim však nastartovat. McMaster přistoupil k vozu a začal pěstmi bubnovat na karosérii. Pak rozbil  přední sklo, vytáhl řidiče za vlasy a hodil ho na pospas své smečce. Stejně to dopadlo i s druhým mužem. V poslední minutě před jistou smrtí ho zachránila policie, která zatkla McMastera a jeho muže. Nikdy však nebyli odsouzeni, neboť oba napadení odmítli ze strachu před dalšími represáliemi vypovídat. 

       V tomto boji proti CIO Frank  Coppola  a podsvětí straně řidičů vedených Hordou. Spolupráce mezi oběma  organizacemi byla stále lepší a tak jejich metody se stále více podobaly. Hoffa si částečně prostřednictvím mafie a částečně i bez ní vybudoval souběžně svou kariérou v odborech vydíráním a podvody své soukromé hospodářské  impérium. S pomocí mafiánů přinutil sdružení drobných zelinářů v Michlenu, aby dobrovolně odváděli měsíční poplatky, protože zelináři nechtěli rozvážet své zboží vozy, které patřily Odborovému svazu řidičů nákladní dopravy.

       Hoffa financoval penězi z odborářské pokladny nejrůznější podniky. Podílel se na nákladných realitních projektech, zúčastnil se budování řetězu obchodních domů a byl podílníkem v několika průmyslových komplexech.  Ale ať dělal cokoli, řídil se vždy stejnou zásadou: případné  konkurenty podplatit, nebo zlikvidovat.

       Začátkem padesátých let dosáhl Hoffa závratné kariéry a zdálo se, že není nic, co by ho mohlo ohrozit. V této době proti němu vystoupil stejně ctižádostivý a houževnatý protivník – mladší bratr Johna Kennedyho, Robert. Na jedné straně stál v tomto souboji elegantní Kennedy, který získal vzdělání  na   Harvardově universitě a byl privilegovaným členem úzké  kasty největších boháčů. Proti němu stál Hoffa, který vyrostl  na ulicích v Detroitu, a který se dostal nahoru vlastní silou a  tvrdými metodami. Oba muži měli jen jedno společné – byli  rozhodnuti jeden druhého zničit. 

       Na Hoffovy machinace upozorňoval  Roberta Kennedyho jeden novinář. Kennedy působil tehdy jako právní poradce vyšetřovacího výboru Senátu. Po této informaci se okamžitě snažil získat usvědčující materiál proti Hoffovi, což se mu také podařilo, a výbor se záhy začal zabývat Hoffovou obskurní činností. Hoffa tušil nebezpečí a přešel do protiútoku. Vyhledal vlivného poradce tohoto výboru Johna Cheastyho a nabídl mu 18 tisíc dolarů za to, aby ho pravidelně informoval, co se ve výboru děje. Cheasty naoko na tuto nabídku přistoupil, ale když mu Hoffa předával první splátky, objevili se vedle nich agenti Federálního úřadu pro vyšetřování (FBI). Hoffa byl zatčen a Kennedy triumfoval. Jásal však předčasně. Hoffa byl 19. července 1957 osvobozen, neboť jeho brilantnímu advokátovi se prostřednictvím koupených svědků podařilo ovlivnit porotu.

       V roce 1961 nastoupil Robertův bratr John do funkce prezidenta a Robert se stal ministrem spravedlnosti. Okamžitě ustavil oddělení, které se zabývalo jen tím, že shromažďovalo důkazy pro Hoffovo odsouzení. Z těchto materiálů však Robert Kennedy záhy poznal, že s Hoffou jsou ve spojem i někteří členové vládních organizací. Zjistil, že Hoffa dělal Ústřední zpravodajské službě (CIA) spojku mezi touto organizací a mafií. Hrál obzvlášť důležitou úlohu při plánech na zavraždění Fidela Castra. CIA tehdy organizovala speciální komanda, která byla složena zčásti z kubánských emigrantů a zčásti z profesionálních zabijáků z řad CIA, která měla zavraždit Castra. Robert Kennedy tehdy CIA zakázal, aby do těchto plánů zapojila i Hoffu. Nechtěl totiž, aby fakta o Hoffově spojenectví s CIA se dostala na veřejnost při přelíčení proti Hoffovi, které se konalo 19. března 1962. Hoffovi se však i tentokrát podařilo podplatit členy poroty, kterým dal po 10 tisících dolarů. To se však později zjistilo a Hoffa byl o dva roky později, 12. března 1964, odsouzen pro podplácení porotců k osmi letům odnětí svobody a k peněžité pokutě 10 tisíc dolarů. Opět měsíců později byl odsouzen k dalším pěti letům vězení, neboť při dalším soudním přelíčení se dokázalo, že zneužíval peněz z odborářské pokladny.

       Všechny Hoffovy pokusy zbavit se svého nebezpečného protivníka ztroskotaly. Podle původního plánu chtěl Hoffa vyhodit do vzduchu Kennedyho venkovské sídlo s celou ministrovou rodinou a později připravoval důmyslný plán na jeho zavraždění, který se však neuskutečnil.

       Přes dva roky se Hoffa pokoušel zvrátit v odvolacím řízení oba rozsudky. Nepodařilo se mu to a v červenci 1968, několik týdnů po zavraždění Roberta Kennedyho, musel nastoupit trest ve vězení v Lewisburgu. Zůstal tam však jen tři roky, neboť 23. prosince 1971 dostal od prezidenta Nixona milost. Měl se za to vzdát všech pokusů získat opět funkci v odborech. Později se zjistilo, že Nixonovo rozhodnutí udělit Hoffovi milost bylo značně ovlivněno volebními peněžními příspěvky, které Nixon dostal od Odborového svazu řidičů nákladní dopravy. Vyšlo najevo, že nový šéf tohoto svazu Frank Fitzsimmons daroval s pomocí mafie do Nixonova Volebního fondu milión dolarů.

       Sotva se Hoffa dostal na svobodu, okamžitě na tuto podmínku zapomněl. Chtěl se znovu dostat nahoru a znovu ovládat své staré impérium. Byl však jediný, který si to přál.

Zapomněl, že jeho sláva mezitím pohasla. Vedení odborů se proti němu postavilo, mafie ho nechala padnout a také CIA dělala všechno, aby zahladila stopy starých kontaktů s podsvětím. Mezitím byli také zavražděni četní členové Hoffova odborového svazu, kteří  podobně jako on  dělali spojku mezi mafií a CIA. To všechno mělo Hoffu varovat, ale on se nedal ničím zastavit. Aby dosáhl svého cíle, byl mu stejně jako kdysi dobrý každý prostředek. Když ho proto 30. července 1975 vyzval mafián Tony Giacolone ke schůzce v restauraci Red Fox, aby s ním projednal jeho plány, Hoffa neváhal a nabídku přijal. Tony se však v restauraci neobjevil. V době, kdy na něj neklidný Hoffa čekal v restauraci, byl Giacolone v lázních obklopen desítkou „věrohodných svědků“.

Vyšetřovací orgány dnes poměrně přesně vědí, co se tehdy s Hoffou stalo, avšak nemohou svá tvrzení podložit nezbytnými svědeckými výpověďmi. Podle oficiální policejní verze se krátce poté, co Hoffa telefonicky hovořil se svou ženou, objevil v restauraci Chuckie O’Brien, syn bývalé Hoffovy milenky. Byl jedním z mála lidí, kterým někdejší odborářský šéf ještě důvěřoval. O’Brien, který často spolupracoval s Giacolonem, zřejmě Hoffu přemluvil, aby s ním odjel do mafiánova bytu. Tam však na něj nečekal Giacolone, ale tři známí zabijáci: Thomas Andretta, Salvátore a Gabriel Briguglio. Hoffu zastřelili, jeho mrtvolu hodili do sudu od nafty a s tímto nákladem odjeli v nákladním automobilu do Fordova šrotoviště v detroitské čtvrti Dearbornu. O tom, co se pak s Hoffou stalo, vyprávěl Chuckie O’Brien už několikrát v gangsterských kruzích: „Z Hoffy je dnes pravděpodobně nějaký blatník.“

Z archivu NoS

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *