Hitlerovské zločiny na poli umění

logoSoučástí dobyvačné války rozpoutané hitlerovskou třetí říší bylo i dokonale organizované loupení uměleckých předmětů a památek na okupovaném území jiných národů.

Podle tajných směrnic měly uloupené předměty později sloužit jako nátlakový prostředek při mírovém jednání, avšak mnohé z nich obohatily i soukromé sbírky nacistických pohlavárů. Jednou takovou uměleckou památkou nedozírné ceny je jantarová komnata cara Petra Velikého, kterou hitlerovští vojáci odvezli v roce 1941 z Carského Sela a která od té doby nebyla ještě nalezena, její úkryt zůstává přes usilovné hledání utajen.

Pruský král Fridrich Vilém I. věnoval caru Petru Velikému v roce 1716 neobvyklý dar: komnatu, která byla celá vyložena jantarem z Východního Pruska. Jantarová komnata byla v roce 1717 dopravena do Ruska a instalována v zámku Carské Selo u Petrohradu. Šest metrů vysoká komnata s rozměry 10,16 krát 10,13 metru byla obložena jantarovými deskami do výše téměř pěti metrů. V době bojů o Leningrad v roce 1941 byl zámek při jednom z nesčetných náletů hitlerovské luftwaffe těžce poškozen. Jantarová komnata však zůstala nedotčena. Později ji četa ženistů wehrmachtu demontovala a komnata byla dopravena do Královce (nynější Kaliningrad), kde byla nejprve uložena v zámku a později ukryta v německé pevnosti číslo 11. Byla tu ještě krátce před dobytím města Sovětskou armádou. Ale sovětští vojáci ji při svém příchodu už nenašli.

O tom, kde je Jantarová komnata nyní, se toho mnoho neví. Někteří tvrdí, že byla zničena v době bojů o Královec, jiní naopak, že je v Královci dodnes, podle další verze shořela v hamburském přístavu, či klesla na mořské dno, když byla potopena loď Wilhelm Gustolff, na níž prý byla komnata převážena.

Podle některých názorů je Jantarová komnata uložena v hloubce 660 metrů v šachtě bývalého solného dolu ve Volpriehausenu u řeky Uslar na jih od Hannoveru. Důl Wittkind u Volpriehausenu zabavila začátkem roku 1944 říšská vláda a měl sloužit jako skladiště. V hloubce 660 metrů pod tlustou vrstvou soli byl tehdy uložen obsah 24 železničních vagónů. Byly mezi tím i dvě bedny s předměty z Jantarového muzea Královecké univerzity. Dále bylo zjištěno, že 16. ledna 1945 zaslal SS obersturmführer Otto Ringel z Královce do Berlína dálnopis s tímto obsahem: „jantarová komnata stop akce ukončena stop objekt uložen v šachtě b." (Oficiální název solného dolu u Volpriehausenu je „šachta B".) Uložili tedy nacisté v tomto solném dole vedle předmětů z Jantarového muzea i proslulou Jantarovou komnatu?

Na naléhání britských okupačních úřadů se v létě 1945 začalo s průzkumem pokladu uloženého v solném dole. Byly objeveny bedny s knihami a archívním materiálem a dvě velké bedny se sbírkami jantaru. Inventarizace nalezených předmětů byla zřejmě prováděna velice pochybně, neboť bylo později zjištěno, že v soukromém vlastnictví lidí žijících v okolí Volpriehausenu jsou jednotlivé části porcelánového servisu carevny Kateřiny II., které pocházely z beden uložených v dole. Tento porcelán byl v roce 1941 v tomtéž zámku jako Jantarová komnata.

Zbývalo vytáhnout na povrch ještě patnáct velkých beden, když 29. září 1945 otřásl dolem mohutný výbuch a šachtu zaplavila voda, jež znemožnila přístup k ukrytému pokladu. Podle všeho šlo o sabotáž, jejíž organizátoři zřejmě měli velký zájem na tom, aby se Jantarová komnata nedostala na povrch. Na jednom dokumentu byla rukou psaná poznámka z doby těsně před koncem války: „Jantarovou komnatu je třeba pečlivě ukrýt, aby ji příští německá vláda mohla při mírovém jednání použít jako nátlakový prostředek."

Vedle Jantarové komnaty se ve zmíněných bednách asi nacházejí i tři sbírky z Královce, které jsou dodnes pohřešovány. Jde o stříbrné stolní náčiní královeckých cechů, o tzv. Stříbrnou knihovnu vévody Albrechta a konečně o stříbrné příbory, které pruský kurfiřt věnoval v roce 1683 univerzitě v Královci.

Poklad z dolu u Volpriehausenu je však jen malou, i když nesmírně vzácnou částí ohromného bohatství, které za druhé světové války uloupili němečtí okupanti státům východní Evropy.

Když byla v roce 1940 okupována Francie, postupovali nacisté poněkud jinak. Podle jejich koncepce se totiž Francie měla po „konečném vítězství" stát součástí „nové Evropy". Proto bylo třeba alespoň navenek zachovávat zákonnost. Tyto ohledy však komplikovaly práci speciálním orgánům, které už tak byly vystaveny různým tlakům z řad nacistických pohlavárů. O umění a archívy se totiž zajímali mnozí. Především to byl wehrmacht, jehož jednotliví důstojníci se chtěli soukromě obohatit. Dalším zájemcem bylo německé velvyslanectví a posléze takzvané zvláštní komando ministerstva zahraničí, jemuž velel baron von Kuensberg, který zabavoval, co se dalo. Jako „milovník umění" se projevil i říšský maršál Göring – ani on nechtěl vyjít naprázdno a promeškat příležitost, jak obohatit vzácnou uměleckou sbírku ve svém sídle.

Později bylo utvořeno „komando říšského vedoucího Rosenberga", jehož činnost je obzvláště zajímavá. Ještě předtím, než toto komando zahájilo svou práci, přišel se svými požadavky také Hitlerův ministr propagandy Goebbels. Všechna umělecká díla, která kdysi uloupily Německu napoleonské armády, měla Francie vydat Třetí říši. Kromě toho měla být Německu vrácena umělecká díla a archívy německého původu, které se staly majetkem Francie počínaje 15. stoletím, a nakonec Goebbels požadoval navrácení všech „děl germánského charakteru". Podle těchto požadavků byly vypracovány přesné seznamy, z nichž se vycházelo při prohledávání francouzských muzeí, knihoven a archívů.

Podnětem k založení Rosenbergova komanda byl Hitlerův rozkaz, podle něhož mělo gestapo zabavovat v knihovnách, archívech a galeriích veškerý materiál, který by mohl mít pro Německo nějakou cenu. Rosenbergovi lidé se zpočátku nezajímali ani tak o umělecká díla, ale především o knihovny a archívy. Jejich obsah měl být soustředěn v jednom centrálním archívu takzvané Vysoké školy NSDAP. Příští nacistická elita tak měla mít možnost poznávat ideologii protivníka z jeho vlastních pramenů. Později bylo komando navíc pověřeno úkolem dopravit do Německa vzácné umělecké předměty, a proto byl uvnitř Rosenbergovy organizace vytvořen zvláštní útvar pro zabavování uměleckých děl. Doktor Berger z Rosenbergova komanda zdůvodnil v lednu 1941 tuto činnost takto: „Židé nasazují do boje proti německému národu to nejcennější, co mají – peníze. Takže Rembrandtův obraz ze židovské sbírky se prakticky rovná financování boje proti Německu. Je proto třeba ho považovat stejně tak za válečnou kořist jako zbraně a jiný vojenský materiál." Tím byly umlčeny i poslední nesmělé námitky proti konfiskaci uměleckých sbírek z majetku bohatých francouzských muzeí. Je nesporné, že hlavní vinu a odpovědnost nesou příslušníci Rosenbergova komanda, avšak nelze přehlédnout, že z pochybných právních poměrů měli prospěch i obchodníci s uměleckými předměty. Když například umělecká díla ze zabaveného majetku dostala do Švýcarska (většinou šlo o moderní umění, které Němci vyměňovali za obrazy starých mistrů), švýcarským obchodníkům s uměleckými   předměty nijak nevadilo, že jde o konfiskovaný majetek.

Činnost Rosenbergova komanda není ještě ani zdaleka plně objasněna. Útvar měl asi 350 příslušníků (bez pomocného personálu) a většinou šlo o historiky umění, knihovníky a archiváře, kteří sestavovali katalogy   konfiskovaných   umelu kých děl. Komando bylo součástí i wehrmachtu, avšak jeho příslušníci měli vlastní uniformy. Nepodléhalo přímo nacistické straně. Po krachu plánů na invazi do Anglie se bezprostředním cílem činnosti Rosenbergova komanda stal Sovětský svaz. A Rosenbergovi lidé tady skutečně postupovali s proslulou německou důkladností. Tak zabavili katalogy městského archivu v Narve, Novgorodu a Rize, katalogy estonského státního archívu, lotyšského státního archívu, státního archívu ve Vitebsku, cechovní knihy z období 1620—1800 z Minska, katolické církevní knihy a všechny rukopisy od roku 1795. To však je jen malý výčet loupeživé činnosti tohoto komanda. V březnu 1944 oznámila pracovní skupina komanda, která byla posádkou v Minsku, že zatím byly v Sovětském svazu zabaveny asi čtyři milióny knih, brožur a časopisů; z toho dva milióny byly přepraveny do Německa.

Na konfiskaci sovětských uměleckých předmětů se Rosenbergovo komando podílelo jen částečně a expedováním uměleckých děl z carských zámků kolem Leningradu nemělo nic společného. Tento úkol zajišťovalo komando společně se Severní skupinou vojsk. Jeho kořist byla obrovská – vedle Jantarové komnaty to byly všechny carské knihovny a archivy, sbírka 650 ikon Petra Velikého a všechen nábytek, porcelán a obrazy ze zámků Gačina, Pavlovsk a Carskoje Selo. Rosenbergovi lidé zase „zajistili" umělecké předměty v Kyjevě a Charkově.

Zpráva tohoto komanda z roku 1944 uvádí: „Mezi obrazy je velký soubor nejstarších ikon, díla známých mistrů holandských a italských škol ze 16.—18. století a práce nejlepších ruských umělců z 18. století. Jde o nejcennější kusy ukrajinských uměleckých sbírek, a podle zběžného odhadu, představují hodnotu mnoha miliónů marek."

Rosenberg by mohl být nesporně spokojen s činností svého komanda, kdyby se někteří nacističtí pohlaváři nepokoušeli připravit ho o jeho kořist. Byl to především Martin Bormann, který podle vyjádření Rosenbergova osobního tajemníka připravil jeho šéfovi hotové peklo. Hitlerova šedá eminence Bormann totiž v dubnu 1943 Rosenbergovi oznámil, že musí co nejdříve předat zabavená umělecká díla odborným pracovníkům vůdce k dalšímu zpracování. Rozhněvaný Rosenberg ve své odpovědi Bormannovi zdůraznil, že konfiskované předměty nejsou ještě ani zdaleka inventarizovány. Dále napsal: „Domnívám se, že nejsem neskromný, když chci předat vůdci nejcennější část zabavených uměleckých předmětů osobně. Moji lidé soustředili asi 140 uměleckých sbírek. Jednotlivá díla balili a expedovali do Německa. Vůdce tak bude mít uměleckou sbírku, která se svým obsahem rovná evropské galerii."

Všechny umělecké předměty takto zaslané do Německa byly uloženy ve skladišti Neuschwanstein, později byly na Hitlerův rozkaz v roce 1944 převezeny do solného dolu u Bad Aussee. Byla to díla nesmírné hodnoty — jako například oltář bratři van Eycků nebo Michelangelova Madona z Brugg. Když bylo jasné, že Hitlerova říše neodvratně hroutí, vypracoval jeden z nejbližších Rosenbergových společníků Arno Schicketanz plán, podle něhož měla být ukořistěná umělecká díla důkladně ukryta, aby je budoucí německá vláda mohla využít při mírovém vyjednávání. Schicketanz spáchal spolu se svou rodinou v dubnu 1945 sebevraždu. Nabízí se otázka, zda solný důl u Volpriehausenu nebyl do jeho plánu zahrnut. O tom, že nacisté měli uloupené umělecké předměty využít při příštím mírovém jednání, je mnoho důkazů – mimo jiné i přípis náčelníka vrchního velení wehrmachtu Keitela již z 30. 6. 1940: „Konfiskované umělecké předměty je třeba pečlivě uložit, neboť se mohou stát naším trumfem v budoucím jednání." 

Archiv NoS

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *