Než začala válka v džungli

vietnam„Ho Či Min přikývl a konstatoval: ,Moji krajané touží po nezávislosti. Když se do čela boje za nezávislost nepostaví jiní lidé než ti, které vy nazýváte komunisty, pak bude Vietnam komunistický. Nezávislost, ne komunismus je hnací silou. Komunisté jsou v naší zemi malou menšinou. Naší největší politickou silou je národní cítění. Pokud jde o nezávislost a jednotu země, jsme všichni stejného mínění, komunisté, katolíci, republikáni, zemědělci, dělníci. Bude-li třeba, budeme za dosažení těchto cílů bojovat.‘

  Zeptal jsem se, zda věří, že budou muset bojovat.

  Jeho odpověď mě překvapila:

  ,Ano, budeme muset bojovat. Francouzi podepsali dohodu a mávají na mě praporky, ale to je jen maškaráda. Všechny skutečné atributy nezávislosti nám chybějí: vlastní celní správa, vlastní diplomatické zastoupení v zahraničí, vlastni měna. Umlčují naši zemi. Na jihu vytvořili separatistickou loutkovou vládu. Ano, bojím se, že nakonec budeme donuceni bojovat.‘

image004Nemohl jsem skrýt své překvapení. ,Ale, pane prezidente, to je nemožné. Nemůžete přece doufat, že byste s Francouzi bojovali úspěšně? Nemáte přece armádu a nemáte moderní zbraně. Taková válka by přece pro vás byla docela beznadějná!‘

,Ne, nebyla by beznadějná. Bude tvrdá a hořká, ale můžeme zvítězit. Máme zbraň, která je přinejmenším stejně účinná jako nejmodernější děla: vlastenectví! Nepodceňujte tuto sílu. Zvláště vy, Američané, byste měli myslet na to, jak banda otrhaných bosých sedláků zlomila pýchu nejlépe vyzbrojené evropské armády z povolání.‘

,Ale to bylo v roce 1776!‘ namítl jsem.,Dnešní vedení války je jiné a moderní zbraně udělaly takový pokrok, že vážně pochybuji, že by to ta banda otrhaných sedláků mohla zopakovat. Tehdy nebyla žádná letadla, žádné fosforové bomby, žádné rádiové spojení…‘

 Ho udělal odmítavý posuněk. ,To všechno se dá obstarat, když to musí být. Duch je vždy silnější než stroje. Navíc máme zbraně, které se mohou vyrovnat každému stroji. Máme močály, jejichž účinnost předčí jakékoli protitankové dělo. Máme hustou džungli, kterou žádné letadlo nemůže proletět a jejíž stromy chrání před zápalnými bombami. Máme kopce a jeskyně, kde se jeden muž ubrání stovce, a máme milióny chatrčí, které se stanou trojským koněm v týlu.

  Bude to boj mezi slonem a tygrem. Jestliže bude tygr stát klidně, slon jej svou vahou rozdrtí. Ale tygr nestojí klidně. Za dne číhá v džungli a vychází ven v noci. Skočí slonu na záda a vyrve mu kusy kůže. Pak zase zmizí v džungli. A slon pomalu vykrvácí- Tak bude vypadat válka v Indočíně.'“

Interview, v němž s takovou jasnozřivostí předvídal vývoj událostí v Indočíně, poskytl Ho Či Min 11. září 1946 v Paříži americkému novináři Davidu Schoenbrunovi. Bylo to rok poté, co vítězná srpnová revoluce vedla k vytvoření Vietnamské demokratické republiky, a právě třicet let předtím, než definitivní vítězství umožnilo, aby sjednocený Vietnam byl vyhlášen socialistickou republikou. Je tomu 35 let.

  Na hlavním hanojském náměstí předstoupil 2. září 1945 před nepřehledný dav prostý muž v jednoduchém obleku a gumových sandálech. Z pověření Demokratické fronty boje za nezávislost Vietnamu (Viet Minh) přednesl zásadní projev: „Francouzi utíkají, Japonci se vzdávají, císař Bao Daj odstoupil. Náš lid rozlomil okovy téměř stoleté francouzské poroby, aby z naší vlasti, Vietnamu, vytvořil nezávislý stát.“ Obrovské nadšení shromážděných obyvatel Hanoje bylo Ho Či Minovi nej lepší odměnou za dlouholetou práci, zasvěcenou boji za nezávislost své země. Neboť on to byl, kdo sepsal i přednesl toto vyhlášení nezávislosti.

  „Vietnam má právo být svobodný a nezávislý. Už se skutečně stal svobodnou a nezávislou zemí. Všechen vietnamský lid je rozhodnut mobilizovat veškeré své morální i materiální síly, obětovat své životy i svůj majetek pro zajištění práva na svobodu a nezávislost.“ To byla slova přísahy a zároveň programu pro další léta.

  Ve Vietnamu, který se vypořádal s japonskými okupanty, se vytvořila prozatímní vláda v čele s Ho Či Minem. Na základě dohody spojenců po porážce Japonska obsazovaly britské jednotky jih a čínské jednotky sever země. Ale osud této francouzské kolonie v Indočíně byl dosud nejasný.

KOLONIZÁTOŘI SE NEVZDÁVAJÍ

   Francouzští kolonizátoři se nehodlali vzdát. Měli plnou podporu Velké Británie, která však měla dost starostí se svými koloniemi, a chtěla proto co nejrychleji Indočínu přenechat „péči“ Francouzů. A skutečně, už 23. září 1945 se v Saigonu vylodily první francouzské vojenské jednotky. Byly však slabé, a proto Paříž projevila ochotu jednat s představiteli Vietnamské demokratické republiky o oboustranně přijatelném modu vivendi. Nepochybně k tomu přispívala i skutečnost, že ve francouzské koaliční vládě byli tehdy i zástupci komunistické strany, kteří podporovali národně osvobozenecký boj v koloniích.

   Poměrná slabost francouzských a čínských jednotek umožňovala, aby nová lidová vláda fakticky spravovala všechny tři bývalé provincie Bac-bo (Tonkin), Trung-bo (Annám) a Nam-bo (Kočinčínu). Na 6. ledna 1946 vypsala volby do Národního shromáždění, první všeobecné a přímé volby s tajným hlasováním na vietnamském území. Počátkem března se pak sešlo Národní shromáždění a schválilo novou vládu Vietnamské demokratické republiky.

   Francouzští kolonizátoři ovšem mezitím podnikli řadu opatření, aby obnovili a upevnili svou moc v této velice bohaté a výnosné kolonii. Francouzský expediční sbor nahradil britské jednotky na jihu a po dohodě s čínskou vládou začaly od února 1946 francouzské vojenské oddíly přebírat moc i na severu. Francouzský vysoký komisař zároveň podnikal kroky k odděleni jižní části Vietnamu, Kočinčíny, od zbytku země.. Ustavil v Saigonu zvláštní „Konzultativní radu pro Kočinčínu“. Klasická politika „rozděl a panuj“ se měla ve Vietnamu plně rozvinout.

   Pařížská vláda připravovala novou ústavu a v jejím rámci měl z Francie a jejích kolonii vzniknout „Francouzský svaz“. Kambodža i Laos už uzavřely s francouzskými představiteli příslušné dohody. Monarchové v obou zemích dávali přednost spolupráci s Francií před revolučními silami, které zvítězily v sousedním Vietnamu a staly se přitažlivým vzorem pro pokrokové organizace ve všech částech Indočíny.

  Podle francouzských plánů měla vzniknout Indočínská federace, jež by vedle Kambodže a Laosu zahrnovala i Vietnam, ale bez Kočinčíny, která měla mít samostatný statut. Francouzská politika přitom byla v mnohém nejednotná, neboť v metropoli samé na vládu silně působily pokrokové strany a organizace, zatímco v Indočíně se brzy veškerá výkonná moc dostala do rukou konzervativních bývalých kolonizátorů, kteří se snažili seč mohli obnovit předválečný status.

  Typickým projevem dvojkolejnosti francouzské politiky v Indočíně byla dohoda mezi vietnamskou vládou a zástupci francouzské vlády z 6. března 1946, jejíž hlavní odstavec zněl: „Francouzská vláda uznává Vietnamskou republiku jako svobodný stát, mající svou vládu, svůj parlament, svou armádu, své finance, tvořící součást Indočínské federace a Francouzského svazu, a zavazuje se potvrdit rozhodnutí obyvatelstva projevená referendem.“ Zároveň se obě strany zavazovaly, že ihned přeruší veškeré nepřátelské akce, a plánovala se konference, která by urovnala všechny další otázky.

  Tato dohoda byla naplněním vietnamského úsilí, které Ho Či Min formuloval už v prvních dnech roku 1946 v rozhovoru s dopisovatelem pařížského deníku Résistance: „Necítíme žádnou nenávist vůči Francii a francouzskému lidu. Velmi je obdivujeme a nechceme bezdůvodně zlomit pouta, jež tak pevně spojují lid obou našich zemí.

Žádáme však, aby Francie učinila první upřímný a konkrétní krok.“

  Dohoda z 6. března 1946 se skutečně mohla stát oním prvním pozitivním krokem, kdyby zde nebyla rivalita mezi pařížskou vládou a jejími zástupci v Hanoji na jedné straně a saigonskými úřady na straně druhé. Saigonské úřady se soustředily zejména na rozdmýchávání konfliktů mezi národy a národnostmi na území Vietnamu. Doufaly, že na základě drobných incidentů vyvolají spory, jež by jim umožnily vojensky zasáhnout a vzít moc pevně do svých rukou.

  Nejbojovněji byli naladěni bývalí kolonizátoři, kteří se za druhé světové války ničemu nepřiučili a toužili jen po Jediném: aby co nejdříve opět proudily z Indočíny do jejich pařížských sejfů pohádkové zisky. Ti byli připraveni rozpoutat novou válku, jen aby se znovu zmocnili nejbohatších oblastí. Chtěli se přitom opřít o všechny reakční síly v Indočíně, o svržené monarchy i kolaboranty s Japonci. A chtěli především využít různých separatistických tendencí, které se v některých oblastech citelně projevovaly, zvláště když je francouzská strana povzbuzovala a hojně financovala.

   V Paříži se zatím připravovala nová francouzská ústava, v jejímž rámci měl být řešen i vztah ,,mateřské země“ k zámořským územím. Indočína měla dostat federativní vládu, složenou z Francouzů i představitelů Indočíny za předsednictví francouzského generálního guvernéra, a parlament. Byl to návrh, který vůbec neodpovídal duchu poválečné doby. Nejvýstižněji jej charakterizuje sarkastická poznámka proslulého britského novináře Alexandra Wertha: „Vcelku se opakovalo to, co navrhoval už před patnácti lety Daladier, a bylo to méně i ve srovnání s tím, co měla Indočína dokonce i za času vichystického pétainovského režimu.

   Hlavní otázky měla projednat konference v Paříži začátkem července 1946 za účasti delegace Vietnamské demokratické republiky v čele s Ho Či Minem. Po odjezdu vietnamské delegace do Paříže podnikly saigonské úřady rozhodující krok, aby znemožnily dohodu. Za pomoci několika loutek ustavily na jihu Vietnamu tzv. Kočinčínskou republiku jako „svobodný stát“.

Vietnamská delegace v Paříži si byla vědoma mimořádné složitosti situace, ale dále usilovala o dohodu v duchu spolupráce. Pařížská konference však hned od počátku narazila na kočinčínský problém. Těžko bylo řešit tuto otázku, když na jedné straně stolu sice seděl předseda vietnamské vlády, ale jeho partnery byli jen vysocí úředníci a ne představitelé francouzské vlády. Konference se stále nemohla pohnout z místa, neboť proti všem návrhům protestovaly saigonské úřady, bez nichž francouzská delegace nechtěla přijmout žádné rozhodnutí. Zasedání v zámku Fontainebleau u Paříže končila bezvýsledně.

„Stojíme před touto alternativou: buď o osudu Kočinčíny, jižního Annamu a Náhorních plošin a o statutu Indočínské federace rozhodují francouzská odpovědná místa v Kočinčíně a pak je dohoda z 6. března bezpředmětná a naše konference ve Fontainebleau již nemá raison ďétre, anebo má být dohoda ze 6. března uplatněna, a v tom případě jen konference ve Fontainebleau je oprávněna projednávat tyto problémy,“ prohlásila vietnamská delegace a přerušila jednáni. Neodjela však z Francie a ponechala Paříži možnost vyjasnit situaci a v jednání pokračovat.

Saigonské úřady mezitím aktivizovaly své nejrůznější loutky a ve spolupráci s nimi urychleně formulovaly zásady ustavení Indočínské federace v duchu, který vyhovoval jen francouzským kolonizátorům. Francouzská vláda si sice byla do značné míry vědoma pochybných machinaci saigonských úřadů, ale i v ní měli kolonizátoři stále oporu, a tak se pařížská jednáni jen velmi pomalu a jen v okrajových otázkách dostávala kupředu, zatímco hlavní problémy se obcházely.

Dne 14. září 1946 podepsali Ho či Min a francouzský ministr pro zámořská území Moutet modus vivendi. Byl jen náhražkou za skutečnou celkovou dohodu, kterou se nepodařilo dojednat. Mlčky se obcházely důležité otázky jako nezávislost Vietnamu, referendum v Kočinčíně nebo zásady organizace Indočínské federace. Dokument dotýkal jenom některých druhořadých otázek školských, zaváděl pro celou Indočínu jednotnou měnu (piastr) a zaručoval některá práva Vietnamcům ve Francii a Francouzům ve Vietnamu.

Nejdůležitější ale bylo, že tato částečná dohoda stanovila zastavení nepřátelských akcí. Proti úplnému krachu konference to sice byl určitý úspěch, ale vietnamští delegáti si přesto nedělali velké iluze. Měli už s imperialisty trpké zkušenosti, a nevěřili proto pouhým slibům, byť stvrzeným písemným dokumentem. Navíc ve Francii pokračovaly urputné politické boje, nebylo vůbec jasné, jak bude vypadat připravovaná IV. republika, a tím méně bylo možno předvídat, jak se bude vyvíjet její vztah ke koloniím.

Delegáti z Hanoje se právem obávali, že Vietnam bude brzy nucen o svá práva bojovat se zbraní v ruce, jakmile francouzští kolonizátoři plně prosadí politiku tvrdých represí. Vietnamská vláda byla rozhodnuta udělat vše, co bylo v jejích silách, aby udržela mír, ale zároveň byla nucena se připravovat na boj o němž byla přesvědčena, že jej nakonec může vyhrát.

KOLONIALISMUS ZNAMENÁ VÁLKU

Přes jisté napětí, které ve Vietnamu vytvářeli francouzští kolonizátoři, usilovala lidová vláda o nastolení mírových vztahů. Partyzánští bojovníci zastavili operace v Kočinčíně a vietnamský tisk na pokyn vlády zmírnil tón polemiky s francouzskými novinami. Na stranu lidové vlády se přidávaly další vrstvy obyvatelstva včetně drobné a střední buržoazie, inteligence a části duchovenstva. To vše souviselo s růstem vlivu protiimperialistických sil a vedlo k izolaci feudálních velkostatkářů, o něž se francouzští konzervativci především opírali.

V říjnu 1946 vstoupila ve Vietnamu V platnost ústava, v níž byly zakotveny dosavadní úspěchy národně osvobozeneckého boje. Ustavovaly se lidové rady jako orgány lidové moci jak na venkově, tak i ve městech. Ústava zároveň předpokládala další demokratizaci politického života v měřítku, jaké bylo do té doby v Asii nevídané.

Hanojská vláda usilovala i o stabilizaci hospodářského života. Nikde sice nebyl ničeho přebytek, ale nezbytné minimum potravin a základní oblečení bylo zajištěno pro všechny. Další ekonomický rozvoj, o nějž vláda usilovala, však tehdy nebyl možný bez spolupráce s Francií. Jen z Francie mohl vietnamský lid dostat potřebnou pomoc. Socialistické společenství ještě neexistovalo a v poválečném světě se muselo národně osvobozenecké hnutí spoléhat takřka jen na své vlastní síly a hledat nějaký modus vivendi s metropolí. A o ten právě lidová vláda usilovala na základě jednání a dohod z Paříže.

Francouzské kolonizátorské kruhy podporované úřady v Saigonu dělaly vše pro to, aby obnovily předválečný režim a podřídily si znovu celou Indočínu jako klasickou kolonii. Francouzské jednotky si počínaly ve Vietnamu stejně jako před válkou, a tak není divu, že neustále přibývaly nejrůznější incidenty mezi okupanty a obyvatelstvem. A protože kolonizátoři „přehmaty“ vojáků netrestali, situace se rychle zhoršovala.

„V Indočíně se francouzské jednotky chovají tak, jako se kdysi chovali němečtí fašisté ve Francii. Jsem zhnusen jejich akcemi. Proč jsme denně stříleli z kulometů na prosté rybáře, kteří se neměli čím bránit? Proč naši vojáci loupí, zapalují a zabíjejí? To má být civilizace? Nemáme proti sobě hrstku rebelů, ale národ, který je rozhodnut bránit svou svobodu. Tady patří každý k Vietminhu. Ať je to jakkoli, nelze zničit celý národ.“

Tato slova francouzského námořníka Henriho Martina dokumentují, co se ve Vietnamu skutečně dělo, a zároveň ukazují, že hrdinství vietnamského lidu hluboce zapůsobilo i na prosté Francouze.

Postavení Vietnamců bylo svízelné. Proti stále početnějším intervenčním jednotkám stáli téměř s holýma rukama. A navíc na severu číhala čínská čankajškovská vláda, která se nikdy zcela nevzdala svých plánů na okupaci severního Vietnamu. Čekala jen na vhodnou příležitost a doufala, že zhoršení vietnamsko-francouzských styků vytvoří vhodnou záminku k zásahu.

  Záminku k úplnému usurpování moci hledali i francouzští kolonizátoři v Saigonu. Neustále se množily incidenty a situace se zostřovala den ze dne. Zatím ale nedostávaly saigonské úřady z Paříže pokyn k rozhodujícímu zásahu, a tak se v Saigonu začalo uvažovat o možnosti kroku, po němž už by nebylo návratu.

  Byly vyprovokovány incidenty v severovietnamském přístavu Haiphongu, jejichž pozadí líčí britský novinář Alexandr Werth: „Dne 20. listopadu 1946 vypukl po sérii drobných incidentů v přístavu i ve městě boj mezi francouzskými a vietnamskými jednotkami. Krajně agresivní postoj francouzského velitele plukovníka Děbese situaci zkomplikoval. V Hanoji zatím dělala francouzská úřední místa všechno, aby boje zastavila. Francouzsko-vietnamská komise byla ihned vyslána do Haiphongu, kam dorazila druhý den dopoledne. Dosáhlo se dohody o zastavení palby, ale plukovník Débes ji ignoroval.“

  Ale nešlo jen o odpovědnost plukovníka Débese. Francouzi totiž hráli dvojí hru. Jejich zástupci v Hanoji hledali cesty k urovnání konfliktů, v Saigonu však kolonizátoři a reakční generálové naopak usilovali o to, aby místní incidenty přerostly v širší ozbrojené akce.

  Oba francouzští zástupci se marně snažili zklidnit horlivého plukovníka Débese. Poselství velitele ze Saigonu, že je nezbytné využít incidentu ke zlepšení našich pozic v Haiphongu, mu naznačilo, odkud vane vítr. Odpoledne 22. listopadu žádal další telegram ze Saigonu, aby se Vietnamcům „uštědřila tvrdá lekce“. Débes tedy vyhledával záminku za záminkou, předkládal místním úřadům stále nesplnitelnější požadavky, a na druhý den v deset hodin dopoledne, když vypršelo ultimátum, vnikly francouzské jednotky do čínské čtvrti Haiphongu, kde narazily na rozhodný odpor Vietnamců. Débes tedy požádal, aby francouzský křižník Suffren zahájil palbu na město. Podle admirála Batteta bylo bombardováním zabito nebo po něm uhořelo 6000 lidí – mužů, žen i dětí.“ 

  Vietnamská vláda se snažila navázat přímý kontakt s vládou francouzskou, neboť na základě postoje jejích zástupců v Hanoji se stále ještě domnívala, že v ní dosud převažují síly usilující o dohodu. Ale kolonizátoři už kontrolovali nejen saigonské úřady a tamní velitelství expedičního sboru, nýbrž mohli se také opřít o vlivné hospodářské kruhy v metropoli, které ovládaly důležitá místa ve státním aparátu.

  A pak přišlo období pozoruhodné souhry nejrůznějších „náhod“. Začaly se ztrácet telegramy nebo docházely z Vietnamu do Paříže s_ velkým zpožděním. Například Ho-či Minův telegram tehdejšímu francouzskému ministrovi zahraničních věcí Bidaultovi odeslaný 11. listopadu 1946 se do Paříže dostal až 26. listopadu. V Paříži se 29. listopadu sešel zvláštní meziministerský výbor pro Indočínu, ale přitom se „náhodou zapomnělo“ pozvat ministra pro výzbroj, komunistu Charlese Tillona. Všechno svědčí o tom, že právě na tomto zasedání bylo rozhodnuto o tvrdých vojenských opatřeních proti Hanoji.

  Byl to rozhodující okamžik. Tehdejší francouzská vláda a její výbor pro Indočínu (bez nepříjemného“ ministra) připravily rozhodující kroky, kterými chtěly novou vládu, jež měla být ustavena po volbách, postavit před hotovou věc. A to se jim také v podstatě povedlo. Pro jistotu saigonské úřady opět zajistily, aby Ho Či Minův telegram novému francouzskému ministerskému předsedovi Blumovi vyjadřující opět ochotu vietnamské vlády hledat kompromisní řešení všech sporných otázek potřeboval na cestu do Paříže jedenáct dní (od 15. do 26. prosince). A zatím nastaly rozhodující události.

  V noci z 19. na 20. prosince 1946 se odehrály vážné incidenty v samé Hanoji. Francouzské jednotky se střetly s oddíly vietnamské domobrany, které se během podzimu začaly vytvářet na mnoha místech. Zřejmě šlo opět o vyprovokovaný incident, neboť saigonská klika byla na koni, když ani na pařížském ministerstvu pro zámořské území, ani i ve francouzských úřadech v Saigonu nebyly provedeny žádné změny. Francouzskou politiku v Indočíně měli i nadále řídit tíž lidé, kteří až dosud nesli odpovědnost za neustálé vytváření komplikací a zhoršování situace.

  Dne 17. prosince 1946 francouzské jednotky brutálně zasáhly proti obyvatelstvu v ulici des Vermicelles v Hanoji, na místě zůstala stovka mrtvých. O den později došlo k ozbrojeným potyčkám, když francouzské oddíly svévolně obsadily vietnamská ministerstva financí a dopravy. A tak není divu, že v mnoha ulicích vyrostly barikády, za nimiž se hanojské obyvatelstvo bránilo dalším provokacím francouzských vojáků. Na Ho Či Minův telegram ministerskému předsedovi Blumovi nedocházela žádná odpověď, a vietnamská vláda proto nakonec vyzvala obyvatelstvo Hanoje, aby se bránilo.

„Chceme mír, udělali jsme ústupky. Ale už nebudeme dělat další ústupky, neboť francouzští kolonizátoři je využívají k pošlapání našich práv. Rozhodli se, že naši zemi znovu ovládnou. Ne! Raději zahynout než ztratit nezávislost a žít jako otroci!“ čteme v Ho Či Minově provolání. „Kdo má pušku, ať se chopí pušky, kdo má šavli, chop se šavle, kdo nemá ani pušku, ani šavli, pozvedni lopatu, motyku nebo hůl! Nechť všichni povstanou proti kolonialismu na obranu vlasti! Nadešla hodina našeho povstání. Až do poslední kapky krve se budeme obětovat pro obranu své vlasti. Jsme připraveni na všechny ztráty, na nejhorší utrpení, na nejtěžší oběti. Náš lid zvítězí!“

  Od posledních dnů prosince 1946 začala tedy ve Vietnamu koloniální a z druhé strany národně osvobozovací válka. Vietnamská vláda se stáhla do džungle, odkud řídila boj. Francouzští kolonizátoři, opírající se o moderně vyzbrojený a neustále posilovaný expediční sbor, se sice zmocnili hlavních opěrných bodů a největších měst, ale venkov nikdy neovládli.

  Zástupci francouzské vlády v Hanoji i někteří další představitelé Paříže se sice snažili udržet s vietnamskou vládou v nějaké formě kontakty a snažili se zastavit krveprolévání, ale reakční vojenské a kolonizátorské kruhy už celou věc nepustily z rukou. Začala třicetiletá válka dvacátého století, v níž vietnamský lid musel nejprve v roce 1953 porazit francouzská koloniální vojska, pak vést dlouholetý strastiplný boj s americkými agresory a po nich vyhnat v roce 1975 i proamerický saigonský loutkový režim.

Archiv NoS

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *