Fašismus a česká pravice

hanoPrůběh všeobecné hospodářské krize prokázal, že lidové vrstvy národa se vymykaly vlivu české pravice, stoupaly počty i radikalizace stávek, masové demonstrace byly bouřlivější, schůze nekapitalistického charakteru četněji navštěvované a také část inteligence, doporučující zdokonalení demokracie, byla zřetelně zneklidněna, poznalo se to v básních, satiře, divadle, kabaretech, což pravice zřetelně vnímala a také se připravovala na další vývoj.

 Hlasy ekonomů upozorňovaly, že dosavadní krize nezůstane jedinou, že lze kolem roku 1937 očekávat další velmi problematické období. Pravice sáhla po receptu, který nabízela fašistická ideologie a již existující fašistické a vojenské autoritativní státy, byť ještě s neúplnou fašistickou nadstavbou.

Bylo tomu tak i v Československu, jen proces sjednocování probíhal pomalu pro velkou řevnivost ambiciózních vůdců. Adolf Hitler k tomu jednou poznamenal, že to je typická vlastnost Čechů: vždy to byli švejci, nikdy ukáznění vojáci. Nechtěně tím vystihl smysl svého vůdcovského principu, kterému podřizoval i nejmladší mládež. Čeští fašisté z řad inteligence však v té době věnovali pozornost studiu politologických úvah Niccola Machiavelliho (1469-1527). Věnovali pozornost důsledkům teroru a vlivu na velké davy. Úspěchu u davu dosahuje ten, kdo odstraní protivníka, oponenta. Do popředí se nemá vystavovat ideologie, ale ideologicky ovlivněná akce. Uplatnily se i názory na stavovský stát a doporučovala se jistá nadtřídnost. O státu měly rozhodovat zasvěcené elity. Jen poslušnou masu lze vést. Projevem fašismu byla expanze, což se projevilo v naivní terminologii, kdy fašistické organizace chtěly mít všechno říšské, časopisy, organizaci, cíle, státní území apod. U českého lidu to vyvolávalo veselí.

Mezinárodní situace však úsměvem nehýřila. Etiopie po přepadení byla začleněna do kolonie Italská východní Afrika a 7. dubna 1939 přepadená Albánie byla k Itálii připojena jako personální unie a posloužila jako zázemí pro útok na Řecko. Česká pravice usoudila, že nastala epocha fašismu.

Když Emil Hácha v nátlakovém rozhovoru s Adolfem Hitlerem nakonec podlehl a podepsal, vůdce nacistů okamžitě změnil taktiku a prohlásil, že Hácha má jeho důvěru, což znamenalo, že může zůstat v čele vazalského protektorátu. Současně bylo naznačeno, že Hitler není přesvědčen – vzhledem k nedávné mobilizaci, k poslednímu sokolskému sletu (1938) a ke sbírce peněz na armádu – že by si již Češi zasloužili jeho důvěru. E. Hácha téměř neslyšně jen špitl, že se o to pokusí – tedy vychovat svůj národ ke spolupráci s německou Říší. V tom je myšlenkové pozadí kolaborantské organizace Národního souručenství.

Národní souručenství byla jediná okupantem povolená politická organizace v Protektorátu Čechy a Morava, což by nacisté nikdy nepřipustili, kdyby to měla být organizace na ochranu českých národních zájmů. E. Hácha již 21. března 1939 jmenoval padesátičlenný zakládající výbor a od 6. dubna 1939 se smělo Národní souručenství označovat za pravicovou politickou stranu, nacisté však doporučovali méně náročné označení »organizace«.

Sicherheitsdienst – bezpečnostní služba záhy za pomoci aktivistů z řad NSDAP a též z českého prostředí hlásí, že nejčilejší zájem měly dvě složky. Jednak členové placeného stranického aparátu agrární strany, již přetransformovaní do Strany národní jednoty, která právě zanikla, aparátčíci bývalé strany národně demokratické a většiny bývalých buržoazních stran. Bezpečnostní služba odhadla jejich počet na 7900 osob a slíbila další upřesnění, ale k tomu jsem se již nedostal. Hlásili se většinou na místa organizačních tajemníků a Národní souručenství bylo pro ně zaměstnaneckou jistotou. Další skupinu tvořili povolní politici, odhadem 9300 lidí, opět se slibem dalšího upřesnění. Pravicová kostra nové organizace tím byla zajištěna. Česká pravice byla spokojena, konečně mohla doslova celý národ organizovat podle svých představ. Použila to k celostátní solidaritě? Ne, ke krytí největšího svinstva v našich dějinách, ke krytí okupace a kolaborace.

Dokonce se vyrukovalo s heslem, že je třeba hájit E. Háchu a jeho autonomii, aby nedošlo k jejímu zrušení. »Konečně je národ jednotný, nebude se tříštit, podívejte se na Němce, čeho dosáhli, když se sjednotili.« Česká pravice se potřebovala osvědčit a do kolaborace zatahovala celý národ. I dnes vidíme podobnou taktiku, pravice volební masovostí zakrývá krizový stav globálního kapitalismu. Již nestraší likvidací protektorátu, ale »krachujícím Řeckem«, aniž by ukázala skutečné viníky řeckých potíží.

Díky demagogickým slibům a trikům zkušených politiků z povolání, pravicového zaměření, a agilním členům nového placeného aparátu Národního souručenství rostla tato organizace neuvěřitelným tempem. Koncem roku 1939 mělo Národní souručenství celkem 4 920 308 členů. Tato skutečnost měla několik závažných důsledků. Především tím česká pravice vrazila dýku do zad v exilu pracujícímu prezidentovi a E. Beneš v cizině těžko odpovídal na otázku, koho vlastně zastupuje? Demokratické a humanismu oddané Čechy? Doma však vznikla organizace, ve které bylo 97 procent mužů s volebním právem. Navíc prezident E. Beneš blahopřál k volbě samotnému Háchovi a potvrdil tím kontinuitu moci. E. Beneš se odvolal, že ho uznává dobře organizovaná důstojnická organizace Obrana národa. Angličtí politici z toho vyvodili požadavek, aby Obrana národa vyhlásila mobilizaci a pomohla Polákům v polsko-německé válce a dokonce to vyhlásili rádiem. Stalo se tak v době, kdy sama Anglie měla poskytnout slibovanou pomoc, ale neučinila tak a nyní to měli udělat Češi, dávno odzbrojení a bez svých divizí. Bylo to trpké a nemorální. Pochopitelně, že anglické vysílání zachytili nacisté a okamžitě zahájili perzekuci proti Obraně národa. Začali popravami vyšších důstojníků. Proto také v těchto kruzích vznikla myšlenka na atentát na zastupujícího říšského protektora. E. Beneš popíral, že by byl včas informován a že dal souhlas. Českému odboji se v cizině moc nevěřilo, když se prezentoval organizací se čtyřmi miliony členů, schválenou okupanty. Buďme však objektivní, pokud jde o iniciativu jednotlivců, i v Národním souručenství se našly osobnosti, které se postavily proti okupantům. V době protektorátu bylo zatčeno 137 členů Národního souručenství, 17 bylo popraveno. Byl tu ještě perspektivní důsledek. Národ si pamatoval, do jakého morálního bahna ho pravicové síly zatáhly, což se projevilo ve volbách v roce 1946, kdy o zkrachovalou pravici nebyl výrazný zájem. Ani bratři Mašínové se svými teroristickými metodami tomu nemohli zabránit.

Pro nacisty bylo Národní souručenství darem z nebes. Sám Hitler prvnímu protektorovi naznačil, že by nebylo vhodné, aby vzhledem k propagandistickému tvrzení, že Češi dobrovolně vstoupili do svazku s Říší, se poté zjistilo, že je stihla tvrdá perzekuce. Berlín v té době usiloval o přátelské vztahy se Slovenskem, Maďarskem, Rumunskem, Bulharskem, Finskem, případně i s dalšími státy. Viděl v nich budoucí válečné spojence, viz například Chorvatsko, a do tohoto klamavého obrazu se hodila aktivita Národního souručenství. Česká pravice sloužila jednoznačně nacismu a kupodivu jí to ani dnes nemá nikdo za zlé.

Bezpečnostní služba vytipovala ke spolupráci ochotné bývalé politiky z povolání. Většina z nich se chtěla prodrat do popředí a zakládala menší spolky a organizace, které sloužily jako informační zdroj pro gestapo a bezpečnostní službu. Pravicoví politici na sebe žalovali, pomlouvali se, házeli si klacky pod nohy, ale to okupantům vyhovovalo. Lépe se jim ovládal okupovaný prostor.

Vyšetřovatelné a trestatelné činy jsou nejlépe poznatelné z úředně sestaveného seznamu kolaborantských organizací, vypracovaného po ukončení války ministerstvem vnitra.

Vyšetřováni a stíháni byli především pravicově jednající politici, kteří přešli do služeb kolaborace. Byly to organizace: Akce národní obrody, Arijská pracovní fronta (B. Opletala), Arijská stráž, Česká arijská fronta (Brno), Česká pracovní fronta, Česko-německá společnost, Český svaz válečníků, Exekutiva bývalých vojáků, Národní obec fašistická, Národní souručenství, Národní socialistická strana dělnická, Národní hnutí pracujícího lidu, Národní hnutí spojené s Černými šiky, Národopisná Morava (J. Úprka), Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě.

Mezi fašistické a kolaborantské organizace patřily též Národní tábor fašistický, Národní arijská kulturní jednota, Strana českých fašistů (V. Janík), Svaz arijských mlynářů, Svaz vojáků z fronty (rakouské), Velitelství fašistických gard, Zemské vedení moravských fašistů, Železná garda, Česká liga proti bolševismu, Český svaz pro spolupráci s Němci, Národní odborová ústředna zaměstnanecká, Svaz zemědělství a lesnictví, Veřejná osvětová služba. U některých organizací se trestní stíhání týkalo placených funkcionářů. Česká pravice tehdy i dnes seznam kolaborujících organizací kritizuje, ale zapomíná, že mezi nimi bylo sedm organizací navrhujících odeslat české muže na frontu.

Pravice se na delší dobu vyřadila z politického vlivu. Mnoho objasní justiční statistika. Lidovým soudům bylo bezprostředně po válce předáno 132 549 trestních oznámení. Ve 40 534 případech bylo pro nedostatek důkazů upuštěno od dalšího stíhání a vyšetřování. Revoluční justice nepostupovala bezhlavě. K dalšímu stíhání bylo postoupeno řádným soudům 4592 případů. Upuštěno od dalšího šetření pro nedostatek důkazů bylo u 534 případů. Důsledně a tvrdě se trestalo udavačství, které znamenalo pro udaného smrt, a pochopitelně i vojenská zrada. K trestu smrti bylo odsouzeno 713 osob, z toho 443 Němců. 741 osob bylo odsouzeno na doživotí, z toho bylo 440 Němců. K dočasným trestům na svobodě bylo odsouzeno 19 888 osob. Pravicové strany záhy vyvolaly politický zápas o uznání rozsudků, táhl se několik měsíců a zapadal již do bojů o charakter poválečné republiky. Problematika potrestání zrádců a kolaborantů tížila každý stát, který byl za druhé světové války okupován fašistickou či nacistickou mocí.

Protektorát zaznamenal také jeden pokus o státní převrat, kdy Vlajka chtěla svrhnout Háchovu administrativu a sama se nabídnout nacistům za horlivého a věrného služebníka. Z tehdejší doby pochází slovní hříčka, že každý národ má svou špínu, Češi mají vlajkařinu. Česká pravice právě v kolaborantských organizacích dovedla společnost na samé morální dno naší společnosti.

Haló noviny, 20. 9. 2010

Jiří FRAJDL

http://www.halonoviny.cz/articles/view/208966

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *