Stále živý politický odkaz Kemala Atatürka

Poslední dobou se hodně hovoří o Turecku. Ať již v souvislosti s možností jeho vstupu do Evropské unie, nebo kvůli rozporům, které má tato země s Izraelem v souvislosti s nedávným útokem izraelského komanda na plavidla s humanitární pomocí pro palestinskou Gazu, při kterém přišlo několik tureckých civilistů o život.

Obecně vzato, Turecko dává jasně najevo, že usiluje o to, aby bylo suverénním subjektem v mezinárodním životě respektující demokratické hodnoty. Tato skutečnost nespadla z nebe. I dnešní Turecko má totiž odkud čerpat. Jsou to tradice spojené se životem a dílem velkého tureckého státníka, jakým byl Kemal Atatürk, jenž se po vyhlášení Turecké republiky v roce 1923 stal jejím prvním prezidentem.

»Vzal národ, který po staletí byl v hnilobě, postavil jej na nohy, omyl mu tvář, oblékl jej, přetvořil a přivedl k práci.« Tak se vyjadřuje známý britský historik John Gunther o tomto vynikajícím tureckém státníkovi, který si vytkl za cíl – jak sám říkával – odstranit fez, který seděl na hlavách tureckého národa jako symbol neznalosti, zanedbanosti, fanatismu, nenávisti k pokroku k civilizaci, přijmout místo něj klobouk, pokrývku hlavy, kterou používá celý civilizovaný svět, a ukázat tímto způsobem, že turecký národ se tak jako v jiných ohledech ani svým smýšlením nijak neodchyluje od civilizovaného života.

Pod vedením tohoto muže byla ve dvacátých letech 20. století v Turecku vskutku zahájena modernizace života země, včetně zrušení všech obyčejů, zvyků a zákonů, jež měly své kořeny v dogmatickém pojetí islámu a jehož jednou z viditelných známek bylo i nošení fezu. Zrušil také islám jako státní náboženství.

Atatürkův program vycházel z několika hlavních idejí, kterým se začalo říkat »šest zásad kemalismu« podle šesti šípů ve stranickém znaku – republikánství, nacionalismus, lidovost, nadřazenost státu nad náboženstvím, reformy a etatismus. Když se Mustafa Kemal vyjadřoval o zmiňovaném etatismu, tak jej charakterizoval těmito slovy:

»Soukromé podnikání zůstane i nadále základem tureckého ekonomického systému. Avšak v zájmu přivedení země k prosperitě v době co nejkratší převezme stát významný podíl v hospodářském životě. Role státu bude spočívat v povzbuzování soukromých snah, regulaci i dohledu nad nimi a konečně v přímé hospodářské aktivitě, pokud to budou vyžadovat zájmy národa.«

Mustafa Kemal nasadil všechny páky, veškerou svou energii, aby napomohl své vlasti k modernizaci. Jako první krok podnikl velice odvážnou – a velice nebezpečnou – akci, když zrušil chalifát, jinak řečeno anuloval náboženskou moc osmanské monarchie. To se psal březen 1924. Byl připraven, že zrušení této přes 1300 let staré tradice vyvolává ve světě islámu bouři. Také k tomu došlo, ale Mustafa Kemal necouvl ani o centimetr. Posléze nechal z turecké ústavy vyškrtnout tezi, že »Islám je státní náboženství«. Toto vše prezident dělal nikoliv kvůli náboženství jako takovému, ale proto, že byl přesvědčen o odpovědnosti islámu za zaostalost země. Podnítil přijetí řady zákonů, podle kterých bylo islámské civilní, obchodní a trestní právo nahrazeno legislativou evropského typu. Nařídil, aby byly zrušeny okázalé projevy starého režimu, včetně toho, že mužům zakázal nosit fezy a ženám závoj. Rozumí se samosebou, že zákon rovněž zakazoval polygamii. A na počátku třicátých let prosadil, aby ženy měly volební právo. Také zrušil kalendář podle hidžry, který začínal rokem 622, tedy odchodem proroka Mohameda z Mekky do Mediny. Sám šel příkladem při organizování celostátního tažení za přeměnu tureckého písma na latinku, jejíž používání bylo v zemi povinné. Postaral se rovněž o to, že naprosto povinná byla také školní docházka. Kemal mohl všechny tyto a další reformy provádět díky zcela výjimečnému postavení, jakému se těšil v turecké společnosti. Měl například právo jmenovat předsedu vlády, kterým byl jeho dlouholetý přítel z armády (Ismet Paša, jenž přijal jméno Inönü). I když všechny jeho zákonné iniciativy musely být schváleny parlamentem, který byl sestaven na základě všeobecných voleb, tento zákonodárný sbor mu nekladl žádný odpor, jelikož v zemi existoval pouze jeden politický subjekt, a sice Kemalova Lidová strana.

Největší turecký státník a diplomat dvacátého století dostal v roce 1934 jméno Atatürk (otec Turků). Zemřel 10. listopadu 1938.

Haló noviny, 23. 8. 2010

Michal RYBÍN