Zamyšlení Uri Avneryho: Harakiri?
Přeje-li si to Bůh, i násada smetáku může vystřelit – tohle jsem napsal poté, co byla jmenována Turkelova komise.
Citoval jsem židovské úsloví v naději, že přese všechno, něco by z ní mohlo vzejít. Komise se zrodila v hříchu. Ti, kdož ji jmenovali, neměli zájem o odhalení pravdy, ale proto, aby zabránili ustavení mezinárodní vyšetřovací komise nebo izraelské státní úřední vyšetřovací komise. »Referenční podmínky«, jež byly komisi nadiktovány, byly mimořádně úzké.
Na počátku nebyla komise dokonce ani zmocněna, aby povolávala k výpovědi svědky. Krátce: komise bez křídel, smeták bez štětky. Doufal jsem, že členové komise nebudou souhlasit s tím, že musí tancovat podle nápěvu vlády. Dnes je stále ještě příliš brzo posoudit, zda tímto testem prošli, ale je již možno říci: nalomili svoje okovy.
Po svědectví tří ústředních svědků – Benjamina Netanjahua, Ehuda Baraka a Gabiho Aškenáziho – lze již vyvodit první závěr: komise ignoruje referenční podmínky, které jí byly vnuceny. Podmínky zmizely. Komise stěží zmínila subjekt, který měla prozkoumat – mezinárodní právo – a místo toho se věnovala všemu ostatnímu. Nebylo to obtížné, protože všichni tři svědci ignorovali referenční podmínky, které sami zarámovali. Každý z nich byl tolik dychtivý ukázat, jak byl spravedlivý a moudrý, že byl oficiální subjekt vyšetřování bezmála zapomenut. Tak byl nastaven fait accompli: komise již nadále není vázána svými referenčními podmínkami, ale zabývá se všemi aspekty selhané operace (referenční podmínky se však mohou opět objevit, až přijde čas na sepsání všech zjištění…).
Pokrytectví
Bylo zajímavé pozorovat, jak ta tři svědectví přijala média. Téměř všechna média se vrhla na první dva svědky a glorifikovala třetího. Netanjahu byl bezstarostný až k bodu lehkomyslnosti, svalil veškerou odpovědnost na Baraka a nezvládl dokonce ani fakta. Koneckonců, on byl v té době v zahraničí, tak co po něm chtějí. Byl to Barak, kdo aféru způsobil samostatně, bez cizí pomoci. Poté co na něj média divoce zaútočila, Netanjahu rychle svolal improvizovanou tiskovou konferenci a velkolepě prohlásil, že bere veškerou odpovědnost na sebe.
Barak byl svědomitější. Měl nekonečný proslov, utopil komisi v záplavě podrobností a rovněž na sebe vzal odpovědnost, ale okamžitě ji odkopl směrem dolů, na armádu. Vláda, jak prohlásil, rozhoduje o misi, ale je to armáda, kdo je odpovědný za její provedení. Také jemu média ostře vyčinila.
Náčelník štábu poukázal na chyby při provádění operace, jichž se dopustili nižší vojenští činitelé námořnictva a armádní rozvědky, ale také on s působivou velkomyslností vzal za ně odpovědnost na sebe. Jeho svědecká výpověď byla mistrovským kusem. Spíše překvapivé se zdálo, že je mazanější než ti dva zkušení politici. Zatímco oni vypadali jako kluzcí úhoři, ochotni hájit jen sami sebe, prostý, čestný, upřímný voják vyzařoval integritu. Byl ten, kdo vypovídá pravdu, protože to jinak neumí. Aškenázi je mnohem chytřejší než vypadá. Pravda, jeho svědecká výpověď byla možná připravena jeho poradci, ale mazanost vůdce rovněž nalézá výraz ve schopnosti zvolit si mazané poradce.
I médiím šéfuje armáda
Opět se potvrdilo, že média – a ve skutečnosti celý stát – kontroluje armáda. Stejné poznámky, které byly zdraveny výkřiky nesouhlasu, když je pronášel Netanjahu a Barak, byly přijímány s uctivou pozorností, když přicházely od náčelníka štábu. V televizi, v rádiu a v tisku jej vychvaloval chór obdivovatelů. Jaká to čestná osoba! Jaký to bezúhonný voják! Jaký to rozumný, chladnokrevný velitel! Pokud existoval nějaký rozdíl mezi uniformovanými armádními mluvčími a vojenskými korespondenty v civilním oblečení, stěží se to dalo rozpoznat.
Obecný obraz, který se vynořil ze tří hlavních svědectví, je zcela jasný: neexistovaly žádné seriózní přípravy, jak na flotilu reagovat, i když plány na její vyslání byly známy mnoho měsíců předem. Všechno bylo uděláno amatérsky, v proslulé tradici izraelské improvizace »spolehni se na mne« a »bude to OK«. Předcházející pomocné lodě vezly pouze nenásilné mírové aktivisty a každý předpokládal, že tomu tak bude i nadále. Nikdo nevěnoval pozornost skutečnosti, že turečtí aktivisté jsou odkojeni zcela odlišnou ideologií. Koho to beztak zajímá, co si myslí Turci…?! Slavný Mossad se ani nenamáhal nasadit mezi stovky aktivistů na palubě lodi svého agenta. Plánování operace bylo provedeno halabala, bez dostatečných zpravodajských informací, bez dostatečného zvážení alternativ, bez uvážení možných nebezpečných scénářů. Člověk nemusí být koneckonců prorok, aby předvídal, že turečtí aktivisté, nasáklí náboženskou horlivostí, se budou proti obsazení turecké lodě izraelskými vojáky na volném moři bránit. Jaké to překvapení!
Jaký z toho plyne závěr? Náčelník štábu jej odhalil bez váhání: armáda příště použije odstřelovačů, aby každého (nebo v řeči vojenských komentátorů »útočníky«) z paluby, když se na ni vyloďují vojáci z helikoptér, »odstřelila«. Protože Netanjahu a Barak postrčili veškerou odpovědnost na vojáky a Aškenázi poukázal na chyby v plánování a provedení akce, vyvstává zde opět praktická otázka: jak mohou členové Turkelovy komise provést seriózní práci, když jim není dovoleno povolat vojenský personál? Aby tomuto problému předešel, náčelník štábu jim předhodil dvě kosti: generálnímu advokátovi armády a Gioru Eylandovi bude dovoleno svědčit. (Eyland je vysloužilý generál, který prováděl vnitřní armádní vyšetřování…). To je však daleko od dostatečného. Aby splnila svoje poslání, komise musí vyslechnout svědectví náčelníka námořnictva a jeho štáb. Nejvyšší soud již v reakci na petici hnutí Guš Šalom naznačil, že pokud Turkel požádá o jejich předvolání, soud k tomu dá souhlas.
A co blokáda Gazy?
Ani jediný ze tří svědků se nedotkl hlavní otázky: samotné existence blokády Gazy. Ze zlověstného setkání »Sedmi« (hlavních ministrů) jasně vyplynulo, že všichni věří v nutnost blokády, jakož i v nezbytnost násilného potlačení jakéhokoliv pokusu o její proražení. Právní stránka této záležitosti nutně vyvolává mnohé debaty. Zdá se, že mezinárodní právo je zde nejasné, a to jak pokud jde o uvalení, tak pokud jde o provádění blokády. Právo není zakotveno písemně a v konsistentní formě. Umožňuje mnoho různých interpretací. Nebude zde jediná, shodná a jasná odpověď. Skutečnou otázkou v každém případě není právní povaha blokády, ale její morální a politická povaha: k jakému účelu byla blokáda uvalena? Všichni svědkové, kteří se až dosud objevili, opakovali stejný, domluvený argument: jsme s pásmem Gazy ve válce (ať je jeho právní postavení jakékoliv), blokáda je určena k tomu, aby zabránila dovozu válečného materiálu. Blokáda je tudíž jak legální, tak morální.
Tohle je však naprostá lež. Je velice jednoduché kontrolovat pohyb nákladu na moři, je běžné zastavit lodě na volném moři, provést inspekci nákladu, zkonfiskovat válečné materiály (pokud tam jsou) a dovolit jim, aby pokračovaly ve své cestě. Náklad může být rovněž prohledán v přístavu, odkud loď vyplouvá. Těchto metod není používáno, protože celá záležitost válečného materiálu není nic jiného než záminka. Cílem blokády je pravý opak: zabránit dopravě nevojenského zboží, téhož zboží, jemuž nebylo dovoleno projít přes pozemní přechody: mnoha druhům potravin a léčiv, surovinám pro průmysl, stavebním materiálům, náhradním dílům a mnoha dalším druhům zboží, od dětských sešitů a omalovánek po zařízení na čištění vody. To málo, co udělalo život snesitelným, přišlo tunely, a jeho ceny dosahovaly nebes, daleko od možností většiny obyvatel Gazy.
Smyslem blokády bylo od samého počátku rozvrátit v pásmu Gazy normální život, přivést jeho obyvatelstvo na pokraj zoufalství a přimět je k tomu, aby povstalo a svrhlo vládu Hamásu. Tento cíl zjevně podporovala i vláda USA a její satelitní spojenci v arabském světě a snad, jak se někteří domnívají, Palestinská samospráva v Ramalláhu.
Netanjahu ve své svědecké výpovědi argumentoval, že »v pásmu Gazy neexistuje žádná humanitární krize«. To velice záleží na interpretaci tohoto termínu. Pravda, lidé tam neumírají na ulicích hlady nebo v důsledku nemocí. Mezi dětmi však existuje široce rozšířená podvýživa, v pásmu panuje všeobecná bída a chudoba. Blokáda způsobila všeobecnou nezaměstnanost, protože byla znemožněna téměř všechna průmyslová a zemědělská výroba. Neexistoval žádný dovoz surovin, vůbec žádný vývoz, byl nedostatek pohonných hmot. Výrobky se z Gazy nemohly dostat na Západní břeh Jordánu, do Izraele nebo do Evropy. Tohle všechno je pravda i dnes, i když flotila částečně uspěla ve svém poslání a přiměla izraelskou vládu, aby dovolila dovoz mnoha druhů zboží, které předtím bylo blokováno.
Uzavření přístavu
K humanitární krizi rovněž přispělo uzavření přístavu v Gaze. Šimon Peres před 17 roky napsal: »Přístav v Gaze má velice velký potenciál růstu. Zboží a lodní náklady, které tam budou odbaveny a budou opouštět jeho brány na cestě k izraelským, palestinským, jordánským, saúdským a dokonce i iráckým příjemcům, budou ilustrovat ekonomickou revoluci, která se promítne celým regionem.« Peres by měl být možná povolán ke svědecké výpovědi.
Klíčovým slovem ve všech svědectvích byl výraz »odpovědnost«. Každý svědek převzal odpovědnost a odkopnul ji co možná nejdále – jako fotbalisté, kteří dostanou míč a přehrají jej někomu jinému. Co znamená odpovědnost? Byly takové doby, kdy japonský předák, který na sebe vzal odpovědnost za neúspěch, si vrazil do břicha nůž – nazývalo se to »harakiri« (bodnutí do břicha). Na Západě neexistuje žádný takový barbarský zvyk, ale i tam předák, odpovědný za neúspěch, rezignuje. Nikoliv zde. Alespoň nikoliv až dosud. U nás osoba, která »přejímá odpovědnost«, vyvolává chválu. Jaká to odvaha! Jaká to šlechetnost! On přejímá odpovědnost… A tím to ale končí.
Jeruzalém, srpen 2010
Přeložil (jumr)